Národní zemědělské muzeum minulý týden otevřelo malou výstavku věnovanou Antonínu Švehlovi. Kromě premiérovy hůlky a buřinky jsou zde k vidění jen fotografie a faksimile dokumentů. Jeden pozoruhodný fenomén spojený se Švehlou výstava úplně pomíjí: vůdce agrárníků se stal za první republiky předmětem dnes již polozapomenutého kultu.
První Švehlova bronzová socha v nadživotní velikosti byla odhalena ještě za jeho života v roce 1929 v Dražicích na Mladoboleslavsku. O tři roky dříve byla Švehlovým jménem pojmenována dokonce jedna vesnice, Nové Osady na Slovensku, dnes součást obce Veľké Úľany. Švehlův kult dosáhl největšího rozmachu po jeho smrti na konci roku 1933. Autorka Švehlova životopisu Marie Zdeňková uvádí přes sedmdesát míst, kde byl do roku 1938 postaven Švehlův památník nebo umístěna pamětní deska. V dalších obcích byly zasazeny Švehlovy lípy.
První vlna ničení Švehlových památníků přišla po okupaci, druhá po komunistickém puči. Přesto byly některé sochy či pamětní desky zachráněny a po roce 1989 slavnostně znovu odhaleny. Asi nejdobrodružnější osud měla Švehlova socha od Aloise Bučánka z roku 1936 v Říčanech. Válku přežila podobně jako další nepohodlné pomníky ve sběrně kovů v Praze Na Maninách. V roce 1946 byla znovu vztyčena, ale v prosinci 1948 ji komunistická moc nechala strhnout. Střeženou sochu se podařilo několika statečným říčanským občanům unést a schovat v nepoužívané studni v nedalekých Lipanech, rodišti Švehlovy matky. V březnu 1990 byla socha vyzdvižena a 28. října potřetí odhalena. Podobné štěstí neměla třeba socha z Loun, která byla roztavena a materiál použit na dodnes stojící pomník rudoarmějců.
Švehlův kult se neomezoval jen na zemědělské oblasti. V květnu 1938 byl jménem Antonína Švehly pokřtěn zbrusu nový pražský kolesový parník, který dodnes pluje pod jménem Vyšehrad. Mezitím se jmenoval Karlstein (1942), T. G. Masaryk (1945) a Děvín (1952–1992). Švehlův kult ve třicátých letech fedrovala agrární strana, i když jeho rozmach překvapil i její vedení. V archivní pozůstalosti Rudolfa Berana se nalézá dopis členovi sekretariátu strany Jaroslavu Žilkovi z 5. června 1936, v němž Švehlův nástupce v čele agrárníků píše: „Mám za to, že se u nás rozrůstá pomníková akce v chorobu dosti nebezpečnou. Jest nutno uvažovati, jak bylo by možno tuto věc radikálním způsobem omeziti. Snad to nepůjde jinak, než psaním rozumných článků.“
Radikální omezení Švehlova kultu nakonec nezpůsobily rozumné články, ale nerozumné dějiny, v jejichž víru skončila nejprve agrární strana a posléze i její voliči.
O autorovi| PETR ZÍDEK redaktor LN
