Modernization, cultural change and democracy Ronald Inglehart, Christian Welzel Vydalo nakladatelství Cambridge University Press, 2006.
Journal of Democracy. What Arabs Think Fares Braizat Čtvrtletník vydává nakladatelství Johns Hopkins University Press, článek vyšel v letošním 4. čísle v říjnu 2010.
Who Speaks for Islam? What a Billion Muslims Really Think John Esposito Vydalo nakladatelství Gallup Press, 2007.
Je pozoruhodné, že v nekonečných debatách o neslučitelnosti islámu a demokracie či o přirozeném sklonu Arabů k autoritářství dosud nikdo nedal slovo arabské veřejnosti. Napravit se to teď pokouší alespoň několik sociologických výzkumů.
Kde režim utahuje šrouby a svobody se nedostává vůbec nebo jen ve stopovém množství? Jasně, v atomové Severní Koreji; v Barmě dirigované vojenskou juntou a nepochybně i na zbankrotované Castrově Kubě. Vynechat nelze ani Írán; Čínu, kde víc než miliardu obyvatel ovládá milionová komunistická kasta; a také ne Bělorusko, jehož představitelům Brusel zakázal vstup na unijní území. A když už jsme v Evropě, stojí za zmínku, že putinovské Rusko má „novou aristokracii“ ze špiček tajných služeb, mafie a byznysu...
Na otázku po nejostřejších režimech planety dostaneme skoro vždy podobnou odpověď. Tato mentální geografie je věrným odrazem reality i jejích deformací zároveň. Zmiňované režimy jsou bez diskuse nechutné. Potíž jejich výčtu je jen v tom, že měří dvojím metrem: nechává bez povšimnutí arabský svět, kde si Západ zvykl represe cíleně přehlížet, zlehčovat, nebo dokonce podporovat.
Chudí a nesvobodní S porušováním lidských práv a mírou represí jsou na tom podle nedávno zveřejněného žebříčku listu The Economist (Democracy index 2010) Kuvajt, Maroko nebo Jordánsko ještě hůře než Rusko. Jde však o dlouhodobé spojence Západu, který je proto ochoten leccos přehlédnout. Spojené státy dokonce každoročně věnují jordánskému režimu pomoc ve výši 6 % jeho HDP. Kuvajtský král se pro změnu těší americké vojenské ochraně, takže Američané jsou v regionu populární asi jako Rusové po roce 1968 v Československu. Podobně je Západem pranýřovaná Kuba podle citovaného indexu dokonce mírně svobodnější než proamerický režim v Bahrajnu nebo Francií podporovaná vojenská diktatura v Alžírsku, která Evropě prodává plyn.
S věčně kritizovanou Čínou se může mírou represí směle měřit Katar, Jemen je na tom dokonce ještě hůř. Američany hýčkaná saúdskoarabská královská rodina (kontroluje největší zásoby ropy na planetě) zase vytvořila režim nesvobodou plně srovnatelný se Severní Koreou či Barmou. Jakákoliv opozice je zde zakázána, učebnice přetékají nenávistí, pronásledování čelí nejen jinověrci, ale i muslimové s jiným pojetím islámu. Mučení ve věznicích je na denním pořádku a mrzačící tresty i trest smrti kamenováním jsou pevnou součástí řádu. Ještě ale nikdo neslyšel, že by snad někdo z Bruselu nebo Washingtonu saúdskému monarchovi domlouval, případně mu odmítl prodat zařízení na špehování disidentů nebo poskytnout instruktáž pro elitní Královskou gardu, která si čas krátí nekompromisním potlačováním oponentů.
Demokratický deficit je na arabském Blízkém východě podle dostupných údajů suverénně největší na světě. Sociologické výzkumy opakovaně ukazují, že Arabové velmi touží po občanských svobodách a politických právech. Zároveň jim ale vládnou nejrepresivnější režimy současnosti. K tomuto zjištění došel před lety pomocí rozsáhlých souborů dat sociolog Ronald Inglehart v knize Modernization, culture change and democracy. Aby toho ale nebylo málo, velmi intenzivně v regionu lidé pociťují také deficit prosperity. Souběh obou deficitů je pak příčinou výbuchu revolučního aktivismu v celém regionu.
Demokraté z Blízkého východu Měřit neměřitelné, tedy míru demokracie v jednotlivých zemích, se úspěšně pokouší hned několik vzájemně nezávislých týmů. Přestože mezi nimi nepanuje úplná shoda ani v tom, co to vlastně demokracie je, docházejí ke stejným výsledkům.
Například hojně citovaná nevládní organizace Freedom House již od 70. let 20. století každoročně hodnotí míru demokracie ve všech zemích. Početný panel odborníků známkuje celkem 25 okruhů (například svobodu slova a shromažďování, rovnost před zákonem, nezávislost soudnictví, politická práva etc.). Podobnou metodiku používá i konkurenční tým organizovaný týdeníkem The Economist (Economist Intelligence Unit). Kromě míry občanských práv a politických svobod se ale navíc zaměřuje i na funkčnost vlády a míru politické participace občanů. Výsledný index se tak opírá o úctyhodných 60 individuálně hodnocených indikátorů.
Podstatné ale je, že při použití jakéhokoliv indexu nakonec stejně vždy dojdeme k závěru, že arabský Blízký východ je zónou nejkoncentrovanější nesvobody. Subsaharská Afrika, Asie i Latinská Amerika jsou na tom dnes neskonale lépe. Navíc Blízký východ představuje spolu s postsovětskými republikami jediný region, kde se represe dokonce ještě dál stupňují. To kontrastuje s prodemokratickým naladěním „arabské ulice“, které v těchto týdnech došla trpělivost.
Je pozoruhodné, že v nekonečných debatách o neslučitelnosti islámu a demokracie či o přirozeném sklonu Arabů k autoritářství dosud nikdo nedal slovo arabské veřejnosti. Napravit se to teď pokouší alespoň několik sociologických výzkumů vedených renomovanými institucemi Pew Center, Gallup World Poll, Arab Barometer a World Values Survey.
Co z jejich šetření vplývá? Například zjištění, podle něhož se většina Arabů domnívá, že demokracie není jen exkluzivním výdobytkem Západu, ale může fungovat i v jejich zemích (od 65 % v Egyptě po 81 % v Kuvajtu). Drtivá většina se také hlásí k názoru, že demokracie je i přes své nedostatky nejlepším systémem vlády (od 83%v Palestině a Alžírsku až po 92%v Maroku a Egyptě), a nechává se slyšet, že by ji ráda viděla i ve své zemi (všude přes 90 %).
Hodnota demokracie je tak mezi Araby vzývaná stejně jako ve Spojených státech. A daleko více než v Rusku a postsovětských republikách. Podpora demokracie navíc nijak nesouvisí s mírou islámské religiozity. Nábožensky vlažní i vysoce zbožní Arabové ji podporují stejně silně. Už na první pohled se tedy nezdá, že by dnes islám nějak zásadně blokoval demokratizaci. Blízký východ také podporuje klíčové ústavní liberální principy, bez nichž se stabilní demokracie nikde dlouhodobě neuchytí a degeneruje. Především jde o požadavek férové soutěže více stran (81%v Libanonu, 65 % v Maroku či Palestině) nebo spravedlivého a nezávislého soudnictví (88%v Libanonu, Kuvajtu či Egyptě). Ani v oblasti svobody slova nejsou Arabové, s údajnými „genetickými“ sklony k nekritickému přijímání autorit a intoleranci vůči jiným názorům, vůbec pozadu. Naprostá většina přijímá zásadu, aby každý mohl svobodně a veřejně vyjadřovat názor k politickým, sociálním a ekonomickým problémům (94 % Egypťanů). Svobodu požaduje „arabská ulice“ také pro média. Vážnou slabinou se zdá být pouze vlažný postoj ke striktní kontrole ozbrojených sil ze strany civilistů, ačkoliv na Blízkém východě hraje armáda prim ve vnitřním mocenském uspořádání naprosté většiny režimů.
Celkově jsou však Arabové podle těchto průzkumů třeba ve srovnání s Čechy rození demokraté. Jak konstatují autoři výzkumu organizovaného v Pew Center, „Země Afriky a arabského Blízkého východu vykazují nejsilnější podporu šesti základním demokratickým principům, zatímco východoevropané a obyvatelé Asie nejvlažnější“.
Co si muslimové opravdu myslí Demokratický deficit je tedy v regionu silně pociťovaný, stejně jako frustrace z represí. Také to naznačuje, že Arabové mají dobrou představu o tom, co demokracie v praxi obnáší. Například sociolog Fares Braizat v článku What Arabs Think uveřejněném ve čtvrtletníku Journal of Democracy ukazuje, že se Arabové při hodnocení úrovně demokracie ve vybraných zemích světa a také v té vlastní vždy shodují s míněním renomovaných světových politologů a lidskoprávních organizací (Saúdská Arábie a Sýrie byly respondenty hodnoceny vždy nejhůře, Spojené státy nebo Japonsko nejlépe, lidé ale dokázali rozlišit i jemnější nuance mezi jednotlivými arabskými režimy).
O solidní srozuměnosti s významem demokracie svědčí i další výzkumy (například pracné analýzy otevřené otázky „co znamená demokracie?“, na niž respondenti odpovídají volně svými slovy). Pojem demokracie se tedy zdá být relativně univerzálním a akceptovaným fenoménem, jak již ostatně tvrdil Francis Fukuyama v knize Konec dějin. Arabům pak není cizí ani svět liberální demokracie, který chápe, že kromě pořádání voleb musí být ústavně zajištěny i svobody jedince a práva menšin. Až přijdou „čistí“ Zádrhel se skrývá jinde. Demokracie je na Blízkém východě chápána poměrně instrumentálně. Arabové věří, že její nastolení jaksi automaticky vyřeší palčivé sociální a ekonomické problémy, které dosavadní diktatury řešit nedokázaly (snížení nerovností, zajištění práce a základních životních potřeb). Podobná „prodemokratická motivace“ daná vidinou západní prosperity však hrála roli i při revolucích ve střední a východní Evropě. Rizikem je spíše to, že přílišné naděje stran rychlého rozvoje mohou v nelehkých transformačních časech přinést o to větší zklamání, deziluzi a příklon k extremismu.
Druhý problém silného prodemokratického naladění arabské veřejnosti se týká toho, o jaký typ demokracie by mělo jít. Zejména není jasné, jakou roli by měl hrát islám. Arabové častěji než Evropané (ale již nikoliv Američané) zastávají názor, že politici, kteří nevěří v Boha, se tak docela nehodí pro své funkce. Podobně i úředníci by měli být raději silně věřící. Tato potenciální diskriminace sekulárně orientovaných muslimů či příslušníků menšin (křesťanů, židů) především odráží zoufalou touhu po morálně „čistých“ funkcionářích, kteří vymetou současné zkorumpované činovníky.
Arabové si podle výzkumů zveřejněných v knize Johna Esposita Who Speaks for Islam? s podtitulem What a Billion Muslims Really Think? rozhodně nepřejí jakýkoliv podíl duchovních při schvalování ústavy a zákonů po vzoru teokratického Íránu. Nepřejí si ani jejich rozhodování o tom, jak se mají oblékat, o čem smí psát novináři a jaké filmy se mohou vysílat v televizi. Podle výzkumů Arab Barometer jsou však již rozštěpeni v názoru na to, zda by měli mít přední duchovní možnost spoluovlivňovat vládní rozhodování, tedy mluvit do práce exekutivě. Zde se nachází možný zdroj budoucích konfliktů mezi příznivci sekulární a islámské demokracie.
Šaría a bible Zásadní možný problém v souvislosti s politickou rolí islámu představuje požadavek většiny Arabů, aby islámské právo (šaría) představovalo jeden ze zdrojů zákonodárství. Případně aby legislativa s islámským právem nebyla alespoň v rozporu. Ve všech arabských společnostech je však zároveň zastoupen také různě silný tábor „sekularistů“, kteří naopak jakoukoliv inspiraci islámskými principy rezolutně odmítají. Autoři výzkumu potenciálně zděšenému čtenáři činí tyto výsledky stravitelnějšími s poukazem na skutečnost, že celých 46 % Američanů si pro změnu přeje bibli jako jeden ze zdrojů zákonných norem ve Spojených státech, desetina z nich dokonce jako zdroj jediný.
Stejně jako se tedy odlišují americká a různé evropské verze demokracie, se svým vlastním „klonem“ do budoucna přijdou patrně i Arabové. Převažující podporu demokracie, ústavního liberalismu, ale i určité role islámu v politice nebudou moci ignorovat ani režimy, ale ani opozice, a to včetně té islamistické. Budou-li se chtít ucházet o podporu veřejnosti, budou se muset transformovat a přeladit na podobnou prodemokratickou vlnu.
***
Většina Arabů se podle průzkumů domnívá, že islámské právo by mělo být jedním ze zdrojů zákonodárství. Potenciálně zděšeného čtenáře snad může uklidnit, že 46 % Američanů totéž tvrdí o bibli.
Šetření renomovaných institucí prokázala, že hodnota demokracie je mezi Araby vzývaná stejně silně jako ve Spojených státech. A daleko víc než třeba v Rusku a postsovětských republikách.
O autorovi| KAREL ČERNÝ, Autor působí na Univerzitě Karlově. Specializuje se na Blízký východ a sociologickou teorii. sociolog
