Až si budete vybírat, kam příště půjdete na jídlo, mám pro vás tip: když uvidíte, že menu je napsané oranžovou a zelenou fixou na oknech restaurace, je to přesně ten typ podniku, kam byste chodit neměli.
Jídelní lístek napsaný fixou na skle tak silně zavání zoufalstvím, že ho jedna moje kamarádka přirovnala ke znamení smrti – něčemu jako kříži, který se v dobách dýmějového moru maloval na dveře domů, kde leželi nemocní. Jenže tenhle pochybný zvyk se už tak rozšířil, že jen těžko najdete v centru města restauraci, která by nebyla pomalovaná fluorescenčními mráčky s nápisem „grilované vepřové koleno“.
Proto jsem se přece jen rozhodla, že Zlatému Andělu dám šanci, i když i jeho okna byla pokryta válečnými barvami. Přilákal mě sem také šéfkuchař Martial Clement, který mě minulý rok uchvátil na svém předchozím postu v pražské Zahradě v Opeře.
Víc než rok byl nově zrekonstruovaný Dům U Zlatého Anděla prázdný, než si jej pro svůj nový hotel vybral španělský řetězec Barceló Hotels. Zatímco hotel snad bývá relativně zaplněný, o jeho restauraci nejeví větší zájem Pražané ani hoteloví hosté. Když jsme sem dorazili, byla dlouhá hlavní místnost prázdná a byla tam téměř tma. Raději jsme si proto sedli do přední – kavárenské – části restaurace, která je o něco živější a skýtá pohled velkými okny na ulici. Tady jsme se ale zase cítili trochu jako v sousedním hotelovém lobby...
Marné čekání na lžíci
S vrchním jsem zkusila mluvit česky, ale zdálo se, že nerozumí ani slovo. Ani jeho angličtina nebyla kdovíjaká – občas měl potíže s porozuměním i vyjadřováním. Říkala jsem si, jestli cílovou skupinou zákazníků tedy nejsou jen Španělé. Během večera se jich tu opravdu pár objevilo a číšník s nimi zapředl delší hovor, zatímco my jsme čekali na lžíce, abychom mohli sníst polévku.
Nedočkali jsme se, tak jsem kokosovou polévku velouté s krabími ravioli (190 Kč) snědla vidličkou. Bylo to stejně jedno, protože polévka byla naprosto bez chuti – zhruba jako když zředíte kokosové mléko vodou a pak ho zahustíte moukou. Ravioli byly plněné tuhou hmotou, která nevypadala, že by měla mnoho společného s krabem. Doplňovaly je gumové olihně. Salát z mozzarely (270 Kč), který si dal můj známý, chutnal ještě hůř.
Nebylo to nic jiného než kopeček suchých listů salátu, zvlhlá půlka ciabatty s roztaveným sýrem, kousek syrové slaniny a tenký plátek cukety.
Majíc v živé paměti pečlivě naaranžovaná jídla plná chutí, jaká pan Clement podával v Zahradě, tohle bych od něj opravdu nečekala. Zatímco jídla v Zahradě byla z těch nejlepších, která jsem pro tuto rubriku požila, hlavní jídlo, které jsem si dala ten večer ve Zlatém Andělu, se naopak počítalo k nejhorším, jaká jsem kdy jedla mimo restaurace třetí cenové skupiny.
Na mysli mám telecí tournedos (450 Kč) tuhé jako hodně přežvýkaná žvýkačka a naprosto bez chuti – pokud tedy nepočítám černé spáleniny po obou stranách masa. Mrkev, cuketa a houby v příloze kuchař rovněž nemilosrdně připálil. Bylo to, jako když jíte velký kus uhlí a k tomu přikusujete malé uhlíky coby přílohu.
Dalším majstrštykem šéfkuchaře byl tuňák z mrazáku (450 Kč) a rizoto Arborio (390 Kč), které nebylo připraveno z rýže arborio. Zato obsahovalo mrkev, cuketu a pár hub shiitake nasáklých vodou – stejnou zeleninovou kombinaci, která zkrášlovala můj hlavní chod.
Parmazán, který je po rýži druhou nejdůležitější ingrediencí rizota, zcela chyběl. Jediným dobrým jídlem večera byl čokoládový fondant (150 Kč) podávaný s kokosovou zmrzlinou, pěnou z černého rybízu a mangovou omáčkou. Naneštěstí jsem si na něm nepochutnala já, ale známý. Sama jsem si jako zákusek objednala profiteroly plněné neuspokojivou vodovou zmrzlinou s vanilkovou příchutí. Protože domácí zmrzlina, kterou si objednal můj partner, obsahovala naprosto jinou variantu vanilkové, mám podezření, že profiteroly nepocházely ze zdejší kuchyně.
Komické výstupy obsluhy
Gastronomické prohřešky kuchyně se vhodně doplňovaly s až komicky nekompetentní obsluhou. Když jsme požádali, jestli by víno Gavi nemohlo být vychlazené, vložil číšník láhev do kbelíku s trochou ledu a žádnou vodou, což je postup, který zaručí, že víno se neochladí, ani kdybychom tam seděli celou noc. Naléval pak zásadně nejdřív mému známému a pak teprve mně, což je v jakémkoli lepším podniku absolutně nepřípustné.
Když nám začala být zima a pokusili jsme se zavřít francouzské okno otevřené přímo vedle nás, číšník viděl, jak s ním bojujeme, ale nepomohl nám. A celou čtvrthodinu jsem fascinovaně pozorovala, jak obcházel svetr, který jedné zákaznici spadl z opěradla na zem. Aspoň že nechodil přes něj…
U těchhle luxusních hotelových restaurací člověk ani moc nečeká, že budou kdovíjak skvělé. Ale že budou takhle špatné? S tímhle šéfkuchařem? Praho, milá Praho… hloubka tvého kulinárního pekla mě nikdy nepřestane překvapovat. Takže: všimněte si malůvek na okně téhle restaurace a vyhněte se jí obloukem. Jako by tam byl namalovaný kříž.
Jídelní lístek napsaný fixou na skle tak silně zavání zoufalstvím, že ho jedna moje kamarádka přirovnala ke znamení smrti – něčemu jako kříži, který se v dobách dýmějového moru maloval na dveře domů, kde leželi nemocní. Jenže tenhle pochybný zvyk se už tak rozšířil, že jen těžko najdete v centru města restauraci, která by nebyla pomalovaná fluorescenčními mráčky s nápisem „grilované vepřové koleno“.
Proto jsem se přece jen rozhodla, že Zlatému Andělu dám šanci, i když i jeho okna byla pokryta válečnými barvami. Přilákal mě sem také šéfkuchař Martial Clement, který mě minulý rok uchvátil na svém předchozím postu v pražské Zahradě v Opeře.
Víc než rok byl nově zrekonstruovaný Dům U Zlatého Anděla prázdný, než si jej pro svůj nový hotel vybral španělský řetězec Barceló Hotels. Zatímco hotel snad bývá relativně zaplněný, o jeho restauraci nejeví větší zájem Pražané ani hoteloví hosté. Když jsme sem dorazili, byla dlouhá hlavní místnost prázdná a byla tam téměř tma. Raději jsme si proto sedli do přední – kavárenské – části restaurace, která je o něco živější a skýtá pohled velkými okny na ulici. Tady jsme se ale zase cítili trochu jako v sousedním hotelovém lobby...
Marné čekání na lžíci
S vrchním jsem zkusila mluvit česky, ale zdálo se, že nerozumí ani slovo. Ani jeho angličtina nebyla kdovíjaká – občas měl potíže s porozuměním i vyjadřováním. Říkala jsem si, jestli cílovou skupinou zákazníků tedy nejsou jen Španělé. Během večera se jich tu opravdu pár objevilo a číšník s nimi zapředl delší hovor, zatímco my jsme čekali na lžíce, abychom mohli sníst polévku.
Nedočkali jsme se, tak jsem kokosovou polévku velouté s krabími ravioli (190 Kč) snědla vidličkou. Bylo to stejně jedno, protože polévka byla naprosto bez chuti – zhruba jako když zředíte kokosové mléko vodou a pak ho zahustíte moukou. Ravioli byly plněné tuhou hmotou, která nevypadala, že by měla mnoho společného s krabem. Doplňovaly je gumové olihně. Salát z mozzarely (270 Kč), který si dal můj známý, chutnal ještě hůř.
Nebylo to nic jiného než kopeček suchých listů salátu, zvlhlá půlka ciabatty s roztaveným sýrem, kousek syrové slaniny a tenký plátek cukety.
Majíc v živé paměti pečlivě naaranžovaná jídla plná chutí, jaká pan Clement podával v Zahradě, tohle bych od něj opravdu nečekala. Zatímco jídla v Zahradě byla z těch nejlepších, která jsem pro tuto rubriku požila, hlavní jídlo, které jsem si dala ten večer ve Zlatém Andělu, se naopak počítalo k nejhorším, jaká jsem kdy jedla mimo restaurace třetí cenové skupiny.
Na mysli mám telecí tournedos (450 Kč) tuhé jako hodně přežvýkaná žvýkačka a naprosto bez chuti – pokud tedy nepočítám černé spáleniny po obou stranách masa. Mrkev, cuketa a houby v příloze kuchař rovněž nemilosrdně připálil. Bylo to, jako když jíte velký kus uhlí a k tomu přikusujete malé uhlíky coby přílohu.
Dalším majstrštykem šéfkuchaře byl tuňák z mrazáku (450 Kč) a rizoto Arborio (390 Kč), které nebylo připraveno z rýže arborio. Zato obsahovalo mrkev, cuketu a pár hub shiitake nasáklých vodou – stejnou zeleninovou kombinaci, která zkrášlovala můj hlavní chod.
Parmazán, který je po rýži druhou nejdůležitější ingrediencí rizota, zcela chyběl. Jediným dobrým jídlem večera byl čokoládový fondant (150 Kč) podávaný s kokosovou zmrzlinou, pěnou z černého rybízu a mangovou omáčkou. Naneštěstí jsem si na něm nepochutnala já, ale známý. Sama jsem si jako zákusek objednala profiteroly plněné neuspokojivou vodovou zmrzlinou s vanilkovou příchutí. Protože domácí zmrzlina, kterou si objednal můj partner, obsahovala naprosto jinou variantu vanilkové, mám podezření, že profiteroly nepocházely ze zdejší kuchyně.
Komické výstupy obsluhy
Gastronomické prohřešky kuchyně se vhodně doplňovaly s až komicky nekompetentní obsluhou. Když jsme požádali, jestli by víno Gavi nemohlo být vychlazené, vložil číšník láhev do kbelíku s trochou ledu a žádnou vodou, což je postup, který zaručí, že víno se neochladí, ani kdybychom tam seděli celou noc. Naléval pak zásadně nejdřív mému známému a pak teprve mně, což je v jakémkoli lepším podniku absolutně nepřípustné.
Obsluha byla jinak vstřícná, ale k vybranému chování jí chybělo hodně. Dva z naší skupinky odmítli plátky chleba, které nám číšník nabídl (byl to obyčejná vysušená šumava), aby o chvíli později zjistili, že bez něj nemají šanci sníst jednohubky amuse-bouche, které se skládaly z olivového oleje, dvou oliv a kousku másla.
|
Zlatý Anděl Fusion Restaurant&Café |
|||
|
Hotel Barceló Laura Baranik, recenzentka restaurací, |
|||
Když nám začala být zima a pokusili jsme se zavřít francouzské okno otevřené přímo vedle nás, číšník viděl, jak s ním bojujeme, ale nepomohl nám. A celou čtvrthodinu jsem fascinovaně pozorovala, jak obcházel svetr, který jedné zákaznici spadl z opěradla na zem. Aspoň že nechodil přes něj…
U těchhle luxusních hotelových restaurací člověk ani moc nečeká, že budou kdovíjak skvělé. Ale že budou takhle špatné? S tímhle šéfkuchařem? Praho, milá Praho… hloubka tvého kulinárního pekla mě nikdy nepřestane překvapovat. Takže: všimněte si malůvek na okně téhle restaurace a vyhněte se jí obloukem. Jako by tam byl namalovaný kříž.
| Laura hodnotí Zlatého Anděla | |||
| celkový dojem - jedna lžička jídlo - žádná lžička obsluha - jedna lžička atmosféra - jedna lžička Vysvětlivky: gurmánská bomba - čtyři lžičky překvapivě dobré - tři lžičky průměr - dvě lžičky nic moc - jedna lžička raději se vyhnout - žádná lžička |
|||