Byl studený lednový večer a po chodníku u domu v Jakubské ulici rejdil čínský drak, jejž umně rozhýbalo několik lidí schovaných uvnitř atrapy. Cestu ke vchodu osvětlovaly louče, silnici lemovaly nablýskané vozy a od hloučku lidí postávajících před vchodem do domu se linula výrazná vůně luxusních parfémů.
Uvnitř se na dvou podlažích tísnily celebrity svírající v rukou sklenky malinového koktejlu se šampaňským a každou chvíli se zastavily v půli věty, aby zapózovaly fotografům nebo zodpověděly pár otázek na kameru. Číšníky s jednohubkami na stříbrných tácech nechaly většinou projít kolem bez povšimnutí a dál vesele žvatlaly do úvodních řečí konferenciéra Marka Vašuta a jeho zvláštního hosta, prince Andrease von Liechtensteina.
Jako vejce vejci
Čeští milovníci trendů, kteří tak rádi podléhají kouzlu mezinárodních značek, se na otevření prvního hotelu Buddha-Bar na světě – a na hogo fogo party, která jej měla doprovázet – třásli už dlouho. Šlo přesně o ten druh akce, který spolehlivě zvýší tepovou frekvenci všech nositelů tašek se slavným logem LV.
Po fenomenálním úspěchu prvního Buddha-Baru, otevřeného v roce 1996 v Paříži, vyrostlo po celém světě několik jeho sourozenců. Restaurace se sobě podobaly jako vejce vejci: všechny se nesly v jakémsi panasijském duchu a byly také stejně velkoryse zařízeny. Svůj Buddha-Bar má Dubaj, Londýn i Sao Paolo a nyní se k nim přidala Praha, kde navíc vznikl i stejnojmenný hotel.
Co ale bude, až utichne všechen ten pečlivě připravený humbuk? Bude Buddha-Bar ještě někoho zajímat? A co je důležitější – měl by?
Možná bude, ale obávám se, že by neměl. Je pravda, že za vidění stojí – když ne pro nic jiného, tak pro svou nezastíranou okázalost hraničící s nevkusem. I když je dolní podlaží (tedy vlastní BuddhaBar; horní patro se oficiálně jmenuje Siddhartha Café) menší než některé jiné sesterské podniky ve světě, na pražské poměry jde o obrovský prostor.
Z baru na ochozech, kam se vejde až sto lidí, shlíží hosté do restaurační části – do přízemí se stoly pro 150 lidí. Prostoru obklopenému karmínově-zlatými stěnami a zařízenému nábytkem z tmavého bambusu vévodí více než dva a půl metru vysoká socha Buddhy. Dýdžej vyhrává world music říznutou technem, jakou hrají všechny Buddha-Bary po světě (vlastní cédéčka jsou ke koupi v prvním patře).
Celkově to tady působí jako něco mezi luxusním bordelem, opiovým doupětem a ztělesněním asijského klišé, i když se musí nechat, že díky obřímu prostoru je výsledný dojem celkem působivý.
Jenže chybí jedna zásadní věc: okázalost, která panuje výzdobě, se jaksi vyhnula jídelnímu lístku. Tvoří ho směsice osvědčených asijských hitovek: nechybí tuňák v sezamu, pad thai ani madras curry. Vytknout se jim nedalo nic, ale také je není zač pochválit. Chyběla jim jakákoli originalita. Jedním slovem nuda.
Uvnitř se na dvou podlažích tísnily celebrity svírající v rukou sklenky malinového koktejlu se šampaňským a každou chvíli se zastavily v půli věty, aby zapózovaly fotografům nebo zodpověděly pár otázek na kameru. Číšníky s jednohubkami na stříbrných tácech nechaly většinou projít kolem bez povšimnutí a dál vesele žvatlaly do úvodních řečí konferenciéra Marka Vašuta a jeho zvláštního hosta, prince Andrease von Liechtensteina.
Jako vejce vejci
Čeští milovníci trendů, kteří tak rádi podléhají kouzlu mezinárodních značek, se na otevření prvního hotelu Buddha-Bar na světě – a na hogo fogo party, která jej měla doprovázet – třásli už dlouho. Šlo přesně o ten druh akce, který spolehlivě zvýší tepovou frekvenci všech nositelů tašek se slavným logem LV.
Po fenomenálním úspěchu prvního Buddha-Baru, otevřeného v roce 1996 v Paříži, vyrostlo po celém světě několik jeho sourozenců. Restaurace se sobě podobaly jako vejce vejci: všechny se nesly v jakémsi panasijském duchu a byly také stejně velkoryse zařízeny. Svůj Buddha-Bar má Dubaj, Londýn i Sao Paolo a nyní se k nim přidala Praha, kde navíc vznikl i stejnojmenný hotel.
Co ale bude, až utichne všechen ten pečlivě připravený humbuk? Bude Buddha-Bar ještě někoho zajímat? A co je důležitější – měl by?
Možná bude, ale obávám se, že by neměl. Je pravda, že za vidění stojí – když ne pro nic jiného, tak pro svou nezastíranou okázalost hraničící s nevkusem. I když je dolní podlaží (tedy vlastní BuddhaBar; horní patro se oficiálně jmenuje Siddhartha Café) menší než některé jiné sesterské podniky ve světě, na pražské poměry jde o obrovský prostor.
Z baru na ochozech, kam se vejde až sto lidí, shlíží hosté do restaurační části – do přízemí se stoly pro 150 lidí. Prostoru obklopenému karmínově-zlatými stěnami a zařízenému nábytkem z tmavého bambusu vévodí více než dva a půl metru vysoká socha Buddhy. Dýdžej vyhrává world music říznutou technem, jakou hrají všechny Buddha-Bary po světě (vlastní cédéčka jsou ke koupi v prvním patře).
Celkově to tady působí jako něco mezi luxusním bordelem, opiovým doupětem a ztělesněním asijského klišé, i když se musí nechat, že díky obřímu prostoru je výsledný dojem celkem působivý.
Jenže chybí jedna zásadní věc: okázalost, která panuje výzdobě, se jaksi vyhnula jídelnímu lístku. Tvoří ho směsice osvědčených asijských hitovek: nechybí tuňák v sezamu, pad thai ani madras curry. Vytknout se jim nedalo nic, ale také je není zač pochválit. Chyběla jim jakákoli originalita. Jedním slovem nuda.
A když někde chtějí 365 korun za smažené vegetariánské jarní závitky, nuda není přesně to, co bych od nich očekávala. Za ty peníze chci nejlepší jarní závitky svého života.
Nejlepší nebyly. Přinejlepším neurazily. Totéž se dá říct o ostrém tatarském bifteku z tuňáka s avokádem a růžovým grepem (330 Kč). Nápad dobrý, ingredience čerstvé, ale celkově tomu chyběla výraznější chuť. A stejně dopadly i tygří krevety smažené v kokosovém oleji (460 Kč).
Pídila jsem se po něčem uspokojivějším, ale nepodařilo se. Za pekingskou kachnou za astronomických 875 korun se neskrývalo nic jiného než kachní prsa pečená na hruškovém kompotu. Prsíčka byla upečená dobře, to ano...
Ale co ten blíže neurčitelný sladký kompot? Kam se poděla komplexnost chutí? A ta omáčka, co by ji člověk vždycky nejraději vylízal z talíře? A čínské palačinky, které se k pekingské kachně obvykle podávají? – V BuddhaBaru si veškeré přílohy musíte objednat zvlášť za příplatek.
Jediné jídlo, které se alespoň přiblížilo známce „výborná“, byl fillet mignon (875 Kč) připravený ve stylu teppan yaki (na japonském horkém talíři). Maso bylo syrové a měkké jako teplé máslo. Bohužel ho ale doplňovala další mdlá omáčka, pár kousků hub shiitake a směs krouhaného zelí a fazolových klíčků.
Chudáci kuchaři!
Nezaměnitelná bezduchost kuchyně pravděpodobně souvisí s její univerzalitou: téměř stejný jídelní lístek má Buddha-Bar i v Kyjevě, a ani v Londýně nenajdete mnoho rozdílů. Šéfkuchaři nepracují se sezonními potravinami ani nevymýšlejí vlastní kreace. Jsou otroky značky, na kterou musí být spoleh, ať jste kdekoli. Něco jako Friday’s, jen místo křidélek Buffalo jsou tady maki rolky.
Buddha-Bar/Siddharta CaféJakubská 8, Praha 1 |
Zklamaly mě i koktejly – za rohem v Bar and Books dělají lepší a levnější. A obsluha byla sice přátelská, ale nepříliš elegantní. Když nemotorná servírka kladla nahoře v Siddhartha Café na náš stůl misku rýže, strčila do ní při tom celý prst a dělala, jako by se nic nestalo. Otisky prstů byly jasně vidět i na lžících.
Kdybych měla k dispozici víc místa, dalo by se o Siddharta Café říct ještě ledacos. Takhle si musím vystačit s tím, že jde o variantu téhož, co se odehrává dole (předražené jídlo a Buddhové), s tím rozdílem, že sem se chodí spíš na obědy a je tu víc světla. Dole je taková tma, že tam jednomu hostovi servírka musela na jídelní lístek posvítit baterkou.
Nemusela se namáhat. Přes všechny polykače ohně, draky a paparazzie se vám tu chce jediné – pořádně si zívnout. Což asi není zrovna reakce, v niž majitelé po 350milionové rekonstrukci prostor doufali. Oni se ale obejdou i beze mě – v tomhle městě žije dostatek značkoa trendomilů, aby zaplnili i tak velký prostor až po okraj.
Laura hodnotí Buddha-Bar/Siddharta Cafécelkový dojem - dvě lžičky lžička |