Lidovky.cz

Tradiční trh: návod k přípravě

Jídlo

  11:03
O zoufalém nedostatku zemědělských trhů se teď mluví a píše často. Když jsem za krátkou dobu napočítala v novinách sedmý článek na toto téma, rozhodla jsem se nepřidávat k nim další, ale raději jednat. Trh jsem udělala. Není to nic těžkého a můžete to zkusit také.

Staré dobré časy můžou být zpět. Stačí obejít pár producentů čehokoliv dobrého a vytisknout letáky. foto: Jindřich Mynařík, Lidové noviny

Je slunečné sobotní poledne. V rukou držím obrovské koště a snažím se jím vyšťourat zbytky mrkvové natě z tartanového povrchu na dvoře místní základky. Trh právě končí. Na rozdíl od časů puberty, kdy jsem školní pozemek metla zásadně stylem "jako co jako?", teď pohybuji koštětem dychtivě a účelně, poháněná těkavým blahem. Sousedé vzali trh útokem, takže pozvaní trhovci prodali všechnu zeleninu během dvou hodin. Teď už mají místní svůj med, domácí vajíčka, ovocné šťávy, klobásky, sýry a zeleninu dávno doma a z oken kuchyní se linou vůně oběda. Ještě včera jsem kvůli tomu v noci nespala a modlila se, ať přijde aspoň pár důchodců pro levnou zeleninu. Teď vím, že příští víkend tady budu stoprocentně zametat zas.

Staré dobré časy můžou být zpět. Stačí obejít pár producentů čehokoliv dobrého a vytisknout letáky.

Snem Pražana totiž momentálně je přijít v sobotu na náměstí, nakoupit košík lokální zeleniny a náruč kytek po pětce za kus a jít domů vařit. Z Havelského trhu je trh překupnický a do Holešovické tržnice se každý nedostane. Místo české zeleniny tak kupujeme mrkev z Holandska, petržel z Izraele a jablka z Jihoafrické republiky. Malý zemědělský tržík jsme si vymodelovaly v představách jeden srpnový večer s mou sousedkou Klárou. Každé sobotní dopoledne v říjnu si vyzkoušíme, jak trh funguje, a uvidíme, co dál, rozhodlo se.

Trvalo pět týdnů, než ožil na krytém dvoře základní školy. Kromě zametání jsme si sáhly i na další profese: rozdáváme letáky za stěrače aut parkujících před Lidlem a Penny (poprvé si libuji, že tady stojí), kopírujeme a vylepujeme plakáty, běháme po polích v Polabí a sháníme prvoproducenty ovoce, zeleniny a květin, stěhujeme dubové stoly. Cesta k cíli nebyla přímá, ale lhala bych, kdybych tvrdila, že šlo o výstup na osmitisícovku. Trochu do kopce se vinula jen při žádání o zapůjčení pozemku a přemlouvání zemědělců, aby přijeli někam poprvé a místo okopávání chvíli vydělávali. ("V Klánovicích? To asi nepůjde, tam jsem nikdy nebyl.") No a nakonec zbývalo si na tuhle srandu nějak vydělat. Každý pátek večer proto pečeme hruškové a švestkové koláče s drobenkou pro náš charitativní stánek, kde se prodají, aby pokryly náklady s přípravou trhu spojené. Na probuzení zaniklé tradice to stačí, pro pokračování bychom měly zkusit zaklepat na dveře nějaké státní instituce.

Staré dobré časy můžou být zpět. Stačí obejít pár producentů čehokoliv dobrého a vytisknout letáky.

Jediné, co nám dělalo vrásky, byla srážka s místním zelinářem. Toho, kdo to tu s námi táhne v časech dobrých i zlých, připravíme o sobotní tržby, takže až ten cirkus skončí, neprodá nám ani shnilou bramboru, natož fenykl a dubový salát. Trh má posilovat lokální byznys a vazby, ne je rozbíjet. Udělíme tedy jednu výjimku a pan Hrdlic smí přivézt svůj stroj na výrobu čerstvé pomerančové šťávy a levné řezané květiny. Banány ale musí nechat v krámě. Ještě ráno na mě nevraží, ale odpoledne mi už zase kyne na pozdrav.

Pomerančové šťávy se prodalo jako v krámě za celý měsíc a kytky jsou taky fuč. Český sortiment trhu dává představu určité chudosti výběru, ale opak je pravdou. Ve skutečnosti tu vládne gurmánství jako na pravém francouzském "marché". Ochutnávám slaďounké kiwi vypěstované u Kolína, objevím malou červenou řepu sklizenou i s delikátní natí. Utržila jsem taky obří vlašské ořechy "papíráky" o velikosi mandarinek a začínám se těšit na vánoční pečení. U stánku pana Poláka probíhá degustace deseti odrůd hrušek a vede se zasvěcená debata na téma, která je vhodná na pečení s medem, která na koláč a jaká na dozrání. Litoměřická jablka se vybírají podle buketu: to voní po hroznech, tohle po květinách.

Staré dobré časy můžou být zpět. Stačí obejít pár producentů čehokoliv dobrého a vytisknout letáky.

K účasti se mi podařilo umluvit také řezníka Klátila z Pacova. Prodává svou slavnou Matoušovu klobásu a ještě lepší uzenou krkovičku a paštiky ve skle. Pan Heuler má mišpule a divoká rajčata velikosti borůvek a stánek vedle nabízí čerstvě usmažené bramborové chipsy. Z trhu odchází sousedka a nevěřícně volá, že už tašku nemůže utáhnout, a přesto se nedostala při placení přes stovku.

Česká zelenina nám roste přímo u nosu a je tak dobrá, že se jí máloco z dovozu vyrovná. Představte si ji třeba jako velkou místnost, vlastně spižírnu, kterou máte hned vedle kuchyně. Dveře do ní jsou bohužel už léta zamčené. Je naditá čerstvým a levným zbožím, ale my na to už zapomněli a běháme pro zeleninu kolem celé zeměkoule. Přitom stačí jít a ty dveře… prostě otevřít.

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.