'Co ti na tom žrádle nechutná, slečinko?' uslyšíte v Dětenicích

Kolikrát jsem jen v poslední době slyšela, že kdo se chce dobře pobavit a ještě se u toho výborně najíst, měl by zajet do Dětenic! Nepochopitelně dobrá pověst zdejší staročeské hospody způsobila, že bez rezervace se sem nedostanete: čekací lhůta je i měsíc.

Interiér působí opravdu dobově – jedná se o zrenovované sklepení pivovaru z 18. století. Načepují vám zde vlastní tmavé i světlé pivo připravené podle dávného dětenického receptu. I stylové oblečení a chování personálu navozuje atmosféru staročeské hospody.

"Vítejte, pocestní, kam si k tomu žrádlu sednete?" houkl na nás jakýsi hoch hned u vchodu. Jeho společnice žebračka peprně okomentovala mé boty a slečnu, která přišla před námi, počastovala výkřikem: "Co čumíš?" Dívka se jen pousmála a nechala to bez komentáře: hrubé zacházení, vulgarity a ponižování hostů tady patří ke koloritu a je třeba s ním počítat dopředu. Popravdě řečeno, nic pro slabé nátury.

Restaurace, kam se platí vstup
Restaurace byla narvaná k prasknutí. Personál chaoticky pobíhal, břišní tanečnice se vlnily u stolů, šermíři skoro padali lidem do jídla, pirát Jack Sparrow (znalci historie se jistě podiví nad jeho přítomností) se předváděl a čert strašil děti a trousil poznámky na přítomné dámy.

Během jídla jsme zhlédli také zoufalou scénku, jíž padla za oběť jedna z návštěvnic: musela předstírat hříšnici. Ještě že si personál nevybral mě, pomyslela jsem si s úlevou, když jsem pozorovala zhruba půlhodinové trapné "vymítání ďábla" z jejího těla plné sexistických poznámek a vtipů hodných žáků základní školy. Jediné, co v tomto panoptiku stojí za pochvalu, je kapela, která hrála velmi dobře. Ta by si snad i zasloužila poplatek 145 Kč, což je vstupné do restaurace. Ano, slyšíte dobře, do téhle hospody se platí vstupné.

Než se do Dětenic vypravíte, podívejte se na jídelní lístek, který mají na internetu, a předem si promyslete, co si dáte. Číšníci vám totiž nedají moc času na rozmyšlenou. Krátce po objednávce vám pak na stole najednou přistane absolutně všechno jídlo, které jste si poručili – lidí je hodně, tak jaképak zdržování se servírováním hlavního jídla až poté, co člověk dojí polévku. A ještě něco: pokud se štítíte jíst rukama, přineste si příbor. K většině pokrmů ho totiž záměrně nedostanete. V době prasečí chřipky to není moc dobrá zpráva.

Jako předkrm jsem zvolila talíř sušené šunky (169 Kč), zelnou polévku (45 Kč) a nakládaný hermelín (59 Kč). Znalci tvrdí, že dobrá hospoda se pozná právě podle něho. Nesmí být zralý natolik, aby se vám rozpadal na vidličce, ale také ne tvrdý, abyste potřebovali nůž. Poměr česneku, chilli a cibule musí být vyvážený. Na svém, relativně dobře uleželém hermelínu jsem našla i olivy. Proč? Navíc doslova plaval v oleji.

Šunka byla nakrájená na tak silné plátky, že mě po třech soustech přešla chuť. Zelná polévka byla ucházející, pochutnali jsme si na ní všichni.

Od přátel jsem slyšela chválu na žebírka na medu (249 Kč). Abych ochutnala co nejvíc druhů masa, které restaurace nabízí, doplnila jsem je talířem pro zazobaného sedláka (297 Kč). Sedlák asi moc zazobaný nebyl – pochybuji, že by se spokojil s nikoli nejčerstvějším karbanátkem. Doufala jsem, že si spravím chuť špízem z kuřecího a vepřového masa, ale kuře bylo uvnitř syrové a vepřové tlusté. Následovala kuřecí křidélka a uzené maso – oboje přesolené a vyschlé.

Konečně něco dobrého!
Jedinou přílohou, kterou jsme k masu kromě chleba dostali, byla kukuřice. Vypadala, že je grilovaná na ohni, ale chutnala a "voněla" jako silážované krmivo pro dobytek. Znechucená jsem se pustila do žebírek. Konečně něco, co mohu pochválit! Maso se lehce odlupovalo od kosti a medová omáčka byla jemná a nepříliš aromatická, takže nepřekrývala jeho chuť.

"Co nežereš?" prohodila směrem ke mně číšnice, když sbírala ze stolu plné talíře. "Tohle se jíst nedá," dovolila jsem si odpovědět. "Co ti na tom nechutná, slečinko? Příště nám ji sem nevoď," otočila se servírka na mého partnera, a než se stačil nadechnout, nevydržela jsem to a upozornila ji, aby mě už víc nedráždila a raději obcházela náš stůl oklikou. Kupodivu poslechla a od té doby nás obsluhoval číšník, který si zaslouží mé uznání. Ten jediný věděl, jak se chovat k platícím hostům, a stíhal neuvěřitelné množství stolů najednou.

Nechtěla jsem se smířit s tím, že by jediné poživatelné jídlo v Dětenicích byla žebírka na medu, a tak jsem si objednala ještě čtvrt kachny na hruškách s knedlíkem a zelím (195 Kč). Zelí bylo sice trochu rozvařené, ale kachna křehká a šťavnatá a knedlíky vláčné přesně tak, jak mají být.

Celkově to ale bylo spíš gurmánské neštěstí, které jsem završila dezertem. Jídelní lístek nabízel medovník, ovocný koláč kuchařky Filomeny (38 Kč) a klasický štrúdl (45 Kč). Restauraci, kde nejkreativnější sladkost je medovník, obvykle odpískávám rovnou. Ovšem v tomto případě jsem si ho měla dát. Filomenin koláč mě zklamal. Byl suchý, vespod tvrdý a jediné ovoce, které jsem na něm našla, bylo pár kuliček rybízu. Štrúdl upekli z listového těsta, nikoliv z taženého, jak velí správný staročeský recept. A jablka byla navíc rozmixovaná elektrickým šlehačem, takže doslova tekla. Vše kuchař završil šlehačkou ze spreje.

Od této restaurace nečekejte nic jiného než zábavu. I když křečovitá snaha personálu být drsnými hochy je chvilkami až tragikomicky zoufalá, alespoň pro děti je to zážitek. Největší dojem na ně udělal čert, kterého se jindy bojí, ale tady dával razítko "zabaveno peklem" mamince do výstřihu.