Když konkurenční komerční televize spustily své vlastní pořady o vaření, málokdo tušil, že kvůli rozdílnostem Jiřího Babici a Zdeňka Pohlreicha přerostou jejich spory běžné debaty o jídle. Namísto toho dnes přestřelky mezi oběma kuchaři řeší titulní strany bulváru.
První druhého označuje za "lysohlávka, který řve jako pavián". Druhý zas ve svém pořadu imituje, že "když děláme citronovou omáčku a nemáme citrony, dáme tam limety, a když nemáme limety, nedáme tam nic". Téměř dva metry vysokého Babicu Pohlreichovy útoky evidentně nemrzí, jeho pořad prý vůbec nesleduje. Jak říká,"já mám sledovanost, kritizuje mě jen partička dvaceti kamarádů okolo Pohlreicha a možná někteří gurméni".
Čtěte také: |
LN: Mohl byste nám popsat, jak byste uvařil citronovou omáčku?
Citronovou omáčku? Pakliže bych vařil citronovou omáčku, tak bych vůbec nejdříve přemýšlel, proč bych ji vůbec dělal. Dalo by se říci, že by to mohla být i svíčková, tu dochucuji citronem. Pakliže by to bylo tímto směrem, tak by to bylo husté, určitě žluté a se zeleninou. Nebo by to bylo na asijský způsob, použil bych citron, bylinky, chilli, sójovou omáčku, palmový cukr a takové věci.
LN: Takže kdybyste neměl citron, tak byste použil limetu?
Tak a jsme u toho, co vlastně i v mém pořadu ukazujeme. Já lidi neučím vařit, netvrdím jim, že to mají dělat přesně, jak to dělám já, ale snažím se je inspirovat. Když si dělám sekanou, tak ji takovou jím celý život. Přitom třeba stačí dát kus stranou a naplnit to těsto něčím. Samozřejmě když někdo nemá rád ředkvičky, tak je tam nebude dávat. Je mi to šumafuk. Nikde nejsou žádné plány, jak to má být. Vše je to o inspiraci a používání nových věcí. To platí odjakživa.
Kdysi dávno pralidi zjistili, že se dá zabít mamut, nějakým záhadným způsobem zjistili, že se dá jíst. Pak někdo vymyslel oheň a zjistili, že se to dá opékat. No a pak někdo vymyslel, že když se to rozkrájí, tak se to dá jíst snáz a rychleji. A pak se to rozjelo na všechny strany. Vše se vyvíjí, nic není předem jasně určené. Je to fakt o té inspiraci. Když se tedy podíváte na lemon (myslí limetu, lemon je ale anglicky citron), tak ten stojí sedm padesát a za to máte čtyři citrony. Jsem tedy spíš ražení, že tyhle věci dám do nějakých nápojů, než že bych tím dochucoval svíčkovou.
LN: Zůstaňme ale u citronové omáčky. Kdybyste tedy neměl citron a limetu tam dát nechtěl, tak byste tam nedal nic?
Samozřejmě bych to asi nedělal. Mohl bych se poradit, kde prodávají takové ty citronové hrůzostrašnosti vypadající jako citron v umělé hmotě. Pak by se samozřejmě dal použít i nějaký lepší ocet citronové příchutě. Ale nemá smysl něco lámat přes koleno. Když něco nemám, tak to nebudu dělat. Já když vařím, tak chodím nakupovat hodinu dopředu. Mám v hlavě nějakou představu, že budeme dělat to a to. Když na to nemají věci, tak koupím něco jiného nebo tam dám něco jiného. Anebo udělám vůbec něco jiného.
LN: S citronovou omáčkou, kam se dá dát limeta nebo také vůbec nic, vás ve svém pořadu Ano, šéfe! vcelku zdařile imitoval Zdeněk Pohlreich. Co jste jeho etudě říkal?
Já jsem to neviděl, já se na to ani nekoukám. Neznám ho a nevím, z jakého důvodu se do mě naváží. Jak jsem říkal, my se snažíme těm lidem dát nějakou inspiraci a ten jeho pořad mi připadá spíš jako reality show. Tam může být kdekdo a řvát tam může taky kdekdo, to nemusí být kuchař. Když tam dáte Pepíka z ulice a bude hodně křičet, tak je to v podstatě úplně to samé. Někteří lidé to mají rádi a já jim to neberu. Na druhou stranu mě těší, že pan Pohlreich asi každou sobotu sedí s papírem a tužkou v ruce, kouká na Novu a zapisuje si každé slovo. Asi proto, aby měl ve svém pořadu co říkat. Jinak si to nedovedu vysvětlit. My vaříme, a jeho pořad mi připadá jako Výměna manželek.
LN: Na druhé straně jste si začali vyměňovat invektivy a najednou spory dvou kuchařů řeší bulvár na titulních stránkách. Až si člověk říká, jestli jste si tu nevraživost nedomluvili...
Jde o to, kdo má jaké invektivy. Já jsem od začátku celou dobu víceméně ticho. Oni, když se svým pořadem začali, tak vyjeli, aby se něco dělo. Oni potřebují takovou show, aby ukázali, jak jsou tvrdí. Tak ať si to tak dělají. Oba pořady jsou přitom něco tak rozdílného jako kolová a vodní pólo. Já neukazuji, jak mají restaurace a hotely vařit. Když budu vařit pro hotely, tak budu vařit úplně jinak, to je přece logické. Vařím pro obyčejné lidi, a kdo si to uvaří, tak mu to také musí chutnat. Jeho pořad je evidentně úplně o něčem jiném. Tam se ukazuje, jak se to nemá dělat, ale jak se to dělat má, tam neukazují.
LN: Celá řada lidí z oboru ale vaším stylem vaření opovrhuje. Nazývají vás telebrita, král blafů, vrah dobrých chutí a podobně. Kvůli tomu, že kazíte i normální jídla, vás například Roman Vaněk z Pražského kulinářského institutu přirovnal k průměrnému ligovému fotbalistovi, který k překvapení všech získal titul Fotbalista roku…
No tak pan Vaněk je největší kamarád pana Pohlreicha. Pan Vaněk má institut kulinářského umění, ale je to bývalý prodavač bot, který v životě nevařil. On si zve kuchaře do svého institutu, lidi mu tam přijdou, zaplazí se a podívají, jak tito šéfové velkých kuchyní vaří. Od pana Vaňka jsem viděl jediné: když pan Pohlreich udělal v nějaké restauraci u Václaváku hamburger, pan Vaněk se do něj zakousl, takhle mu tekla omáčka a majonéza po bradě (ukazuje) a pak tam nalepili nálepku, že tu restauraci doporučují. Když se kouknete na internet, tak mě kritizují stále ti samí. Je to partička zhruba dvacítky kamarádů pana Pohlreicha a pana Vaňka, která pracuje v tom jeho institutu.
LN: Vás ale kritizují snad všichni, kteří kdy v Česku měli pořad o vaření. Od Petra Novotného přes Martina Zounara až třeba po dvojici z pořadu Kluci v akci. To přece nemůže být jen spiknutí závistivců...
No dobře, také nejsem mistr světa. Dělám si svoje věci a nikomu netvrdím, že jsem nejlepší. Já to dělám tak, jak si myslím, že by to mělo být. A znovu říkám, že to je jen inspirace pro ostatní. Pakliže si oni myslí, že se tímto stylem nedá vařit, nechápu, co si vaří doma. Nebo jak by vařili ta normální jídla. Myslím, že je lepší ukázat jídla, která si mohou lidé doma normálně udělat, než jim ukazovat, jak to dělat správně. To "správně" je totiž v luftu. V jednom hotelu vám třeba šéf řekne, že musíte guláš dělat podle něj, a v jiném, že správný je jen ten jejich guláš. Ti lidé, kteří mě kritizují, jsou holt gurméni (skutečně to tak vyslovuje), kteří vědí všechno nejlépe a jedině správně. V životě třeba nejedli utopence, ale stali se gurmény a vědí všechno nejlépe.
LN: I do těch utopenců ale přece patří nějaké dané ingredience...
Utopence můžeme dělat na sto tisíc způsobů. Nikde přece není napsáno, že se to musí dělat jedním způsobem. Nebo třeba nakládané okurky. Každá rodina dělá okurky jinak. Když řeknu, teď se všichni posaďte, protože tady je ten jediný a správný recept na nakládané okurky, tak si všichni budou myslet, že jsem blázen. Protože tisíc jiných lidí si bude myslet, že jenom oni dělají ty okurky, jak mají být správně.
LN: Jistě, v některých detailech se i některá tradiční jídla lišit mohou, ale některé zákonitosti a zásady snad platit musí. Naproti tomu vy třeba lidem v televizi předvádíte recept na maso či omáčku se žampiony a klidně řeknete: "Kdo nemá žampiony, tak ať tam dá jiné houby. A teď je to důležité: kdo nemá žádné houby, tak ať tam nedává žádné houby." Pak ale přece můžete rovnou říct: "Ukážu vám nějaké jídlo s houbami. Anebo bez nich..."
No ale to má naprostou logiku. Když si někdo dělá nudle, má chuť si je udělat se žampiony, tak...
Očima autorůVe svém záběhlickém domku má "proslavenou" půjčovnu lyží. Jak říká, chce si život hlavně užít a mít volno, ne být zavřený od rána do večera v hospodě a vařit. Byť působí poněkud chaoticky, jisté "pohodářství" z něj čiší na první pohled. ? "Kouříte? To je skvělé, můžeme si zapálit. Svedu to na vás, jinak bych musel ven," líčí u snad půllitrového hrnku kávy ve své kuchyni pravidelný návštěvník zápasů fotbalové Sparty. Otec dcery a syna se nezarazí a nerozčílí ani při dotazu, který by asi řadu jiných urazil. "Hele, já jsem Jirka, budeme si tykat," nabízí hned v úvodu a po celou dobu rozhovoru se dívá tazateli zpříma do očí. Oblíbený recept? Pokud byste chtěli Babicu kulinářsky uctít, máte to jednoduché. "Já jsem řízkovej," tvrdí. "Nejlepší je telecí, že?" navazujeme. "To jo, ale když není telecí...," Babica se rozesměje, "když není telecí, tak obalím cokoli. Třeba dršťky. Mimochodem, ty jsou vynikající." |
LN: ...tak mu podle té své naprosté logiky klidně můžete říct, že když nemá nudle, tak ať je tam nedává...
Když nebudu mít nudle, tak si nebudu dělat nudle. To je něco jiného. Někdo třeba má nudle a má je rád, a když nemá rád houby, tak ať si je tam nedá.
LN: Pak ale přece nemůžete dávat lidem recept na jídlo, které je na konkrétních houbách s konkrétní chutí a vlastnosmi postavené. To už přece logiku nedává...
Ale já říkám, jak se dělá jídlo na houbách, a když někdo rád houby nemá, tak si je tam nemusí dávat. Má ty nudle bez hub, ale je to dochucené. Všechno v tom pořadu je také s nadsázkou. A teď jde o to, jestli si někdo píše každé slovo, anebo jestli trochu pochopí humor, nebo nepochopí. Já tam nikdy nechtěl stát jako všichni ostatní. Můj pořad má být trochu odlehčený, takový jako lechtivý. Když něco řeknu, tak je v tom trocha nadsázky. Je to můj styl, já se takhle bavím doma, v hospodě, všude. A nebudu měnit svůj styl kvůli tomu, že jsem v televizi. Někdo to chápe a někdo ne.
LN: Stejně se nemůžeme zbavit dojmu, že když děláme jídlo postavené na surovině, kterou nemáme rádi, je lepší to jídlo nedělat vůbec než ho prznit. Ondřej Slanina z pořadu Kluci v akci to shrnul slovy: "Když si objednáte kapučíno, tak nechcete, aby vám donesli turka s mlékem." To je docela výstižné, ne?
To je naprosto výstižné u kafe. Ale znovu upozorňuji, že nevařím podle toho, jak to má být a jak to někdo řekl. Patnáct let jsem v Německu dělal denně padesát jídel, padesát nových receptů. Dělal jsem, co jsem chtěl, a ta hospoda byla narvaná. Na vývěsku jsem vždy napsal: nudle se žampiony a s citronovou omáčkou a podobně. Nikdy jsem nenapsal: nudle á la piccolini. (Piccolini jsou specifický druh těstovin, podobně jako třeba špagety. Jsou to velmi malá kolečka a stejně jako jiné těstoviny mohou být ochuceny prakticky čímkoli.) Nikdy nedělám nudle á la piccolini. My jsme národ, který nad vším dumá. Třeba Němci by si toho vůbec nevšimli.
LN: Mluvil jste o tom, že vás kritizuje především dvacítka lidí z kulinářského institutu okolo Zdeňka Pohlreicha. Po odvysílání každého vašeho pořadu je ale třeba na sociální síti Facebook spousta výroků typu "Babica je prase, podívejte, co zase udělal". Jaké máte reakce na ulici? Stalo se vám třeba, že vás někdo oslovil s tím, že jste dobytek?
Řeknu vám, že na ulici mám sto procent pozitivních ohlasů. Na internetu jsou lidé, které neznáte, kteří za vámi nepřijdou, protože si chtějí povídat. To jsou lidé schovaní za internet. Přečtěte si, co píší o Gottovi, Vondráčkové a já nevím o kom ještě. Píšou tam voloviny o každém. Když vylezu ven, tak mě lidi mají rádi. Třeba na Moravě, tam mě milují snad všichni. Nemám vůbec žádný problém.
LN: Neptají se ani na váš proslavený kečup? Když jsme řekli známým, že s vámi jdeme dělat rozhovor, chtěli, abychom se zeptali, proč do všeho dáváte kečup...
To je další blábol. Už mám skoro tři sta receptů a jen dvakrát jsem použil kečup. Jednou na toasty, protože to tam prostě patří. A jednou, když jsem dělal králičí filátka, tak jsem dal trošičku kečupu do omáčky. Není pravda, že do všeho dávám kečup.
LN: Z čeho tedy podle vás vzniklo povědomí, že když vaří Babica, cpe do všeho kečup?
Všechny tyhle hlášky vznikly asi po druhém nebo třetím pořadu. Vymysleli si to pánové Vaněk s Pohlreichem. Jejich tvrzení vyšlo v Reflexu a od té doby to v povědomí je. Byla to tehdy vlastně reklama na jejich pořad. Ono se jim to podařilo, a mně je to jedno. Já s tím problém nemám a zvykl jsem si na to. Navíc mě maj lidi rádi.
LN: Řadu věcí si přece nikdo vymýšlet nemusel. Třeba způsob, jak tradičním jídlům na obrazovce říkáte. Nezapomenutelné bylo, když jste se snažil předvádět lidem, jak se dělá francouzské ratatouille, a vy jste s klidem oznámil, že děláte "ratatuli"...
To jsem řekl. Ale já jsem tomu tak říkal v práci. Mám patnáct let svůj slang. Na druhé straně, třeba toto jídlo dostanete ve Francii v každé vesnici. A pokaždé bude jinak. Já jsem pekl papriky, na druhé pánvi jsem měl cuketu a na další pánvi lilek. Oni pak napsali, že jsem to dělal dohromady a že se to tak nesmí dělat. Není pravda, že jsem to dělal dohromady. A majoránku jsem dával čerstvou. I další koření.
LN: Vzpomínáme si, že jste to měl na pánvích zvlášť. Když se vás figurantka zeptala proč, odpověděl jste bez mrknutí oka, že prý "aby se to nezblemtlo".
To je pravda.
LN: Zelenina se přece při přípravě ratatouille dělá na více pánvích proto, že se každý druh zeleniny peče jinak dlouho. Nesmí totiž být převařená, protože má být takzvaně na skus. Má tedy člověk, který se toto snaží sdělit z obrazovky národu, použít zrovna slovo "nezblemtne"?
Nezblemtne je jasné vysvětlení. Já tomu naprosto rozumím. Je to můj slovník. Můžete tam stát jak tvrdé "y" a říkat to nezajímavě. Nezblemtne je úplně normální výraz a pochopí ho kdekdo. Prostě když nechci, aby z toho byla kaše, aby se to nezblemtlo.
LN: Nutno přiznat, že televize Nova je s vaším pořadem, v němž lidi nechcete vychovávat, ale ukazujete jim, jak se něco nemá "zblemtnout", zjevně spokojená už proto, že jsou spokojeni vaši diváci a máte vysokou sledovanost. Jak jste se vůbec k vlastnímu pořadu o vaření na Nově dostal?
Tak pravil BabicaMozzarella je takovej sýr bez chuti a bez zápachu. Ale je dost populární. Lidi, který hubnou, ho maj rádi. Je to supr... jednoduchý a postaví to každýho šohaje na nohy, vyčistí tělo, dodá žaludku mikroflóru, vitaminy, odbourá to všechny i volný radikály a hlavě dodá sebevědomí... Tak to přece musí bejt i zdravý. Dneska si spolu připravíme francouzskou zeleninu a to bude ratatule. Pakliže budete mít štěstí jako já, že váš manžel, babička nebo dcera byli na rybách a přinesli kombinaci lososa, tresky a sumce, což se samozřejmě může podařit… Já jsem uvažoval vo tom, jak ten název sekaná moh’ vzniknout, a vydedukoval jsem si, že pravděpodobně dřív ty mašiny, ty strojky, neměli, takže prostě lidi to maso vzali a rozsekali ty zbytky, co měli, a vznikla jim vlastně takovádle jakoby mletina. A z toho voni dělali si takový různý samozřejmě pochoutky. |
LN: Napadlo vás někdy, když jste pracoval v Německu v hotelu, že byste jednou mohl mít v Česku svůj pořad o vaření, a de facto se tak stát celebritou?
Už v Německu jsem nad tím přemýšlel. Ale samozřejmě je to překvapení, že jsme vyhráli na Nově, že to lidi sledují a líbí se jim to. Teď to tady je a basta. Popularita mi nic nedělá, protože jsem vysoký. A když dorostete do takové výšky jako já, tak se na vás stejně všichni dívají. Se svými 196 centimetry jsem si na pozornost zvykl už dřív. Popularita mě, myslím, nijak nezměnila. Mám dobré kamarády a oni by mi to řekli. Já se už kvůli nim nemůžu změnit.
LN: Hledáte třeba inspiraci v zahraničí? Velmi populární jsou například pořady Britů Jamieho Olivera a Gordona Ramsaye...
Jamie mě oslovil hodně. To je přesně takové, jaké bych to chtěl mít. Akorát on má tu výhodu, že jde a má tam ten indický obchod. Pro něj jsou dostupné téměř všechny věci, zatímco my tady nemáme vůbec nic.
LN: Na druhé straně by asi Jamie Oliver nikdy nevařil stylem, když nemám žampiony ani jiné houby, tak tam žádné nedám.
To možná neřekl, ale on to dělá úplně stejně. On je v Anglii profíky zhruba stejně nenáviděný jako já tady. On co má, to tam dá. On to vezme a napatlá to na to maso. Nikdo se ho neptá, jestli to tammábýt, nebo nemá. To je prostě nadsázka. A pakliže se z mých žampionů stala taková hláška, tak je to skvělé. Taková blbost na titulní stránky novin? To je naprosto fantastické, jaké my Češi máme starosti.
LN: Takže když vy jste český Jamie Oliver, tak Zdeněk Pohlreich je podle vás tuzemský Gordon Ramsay?
No jasně. Vždyť to je naprosto ten stejný pořad.
LN: Podobní jsou si třeba v tom, že jak Ramsay, tak Pohlreich v oboru něco dokázali, mají vyhlášené restaurace. Zatímco vy máte u domu půjčovnu lyží. Navíc jsem četl v Blesku vyjádření vašeho syna, že doma nevaříte...
Jo? Tak to je v podstatě syn. Vařim, nevařim. Nebudu mu přece vyvařovat, když on to stejně nejí. My máme úplně jiný jídelníček.
LN: On nejí vaše jídla? Nechutnají mu? Jaký tedy máte u Babiců jídelníček?
Hodně salátů a k tomu jen maso. Co jsem zpět tady – a to jsou čtyři roky –, tak si nepamatuji, že bych vařil knedlíky. U nás to nikdo nejí, tak proč to dělat? Manželka taky raději lehkou stravu. Já jsem v jídle demokrat.
LN: Restauraci si neotevřete proč?
Nevím, jaké máte představy o kuchařině. Kuchařina je to, že je člověk od patnácti let zavřený ve sklepě a vaří. Když to děláte třicet let, tak toho máte dost. Zeptejte se jakéhokoli kuchaře v mém věku, zda by s tím nepraštil. Devětadevadesát procent vám řekne, že ano, ale nic jiného neumí. Já mám to štěstí, že můžu dělat něco jiného a mám volné večery. Tedy volné soboty, neděle, večery. Já mám volno – a kuchař je za plotnou. A pořád, pořád, pořád. Teď jsem naprosto v pohodě.
LN: Vždyť byste na ní díky vlně popularity mohl obstojně vydělávat, ne?
V žádném případě nejsem takový, abych dělal něco jen kvůli penězům. Svůj život si raději prožívám naplno. Raději se pojedu podívat do Nepálu, okouknu, co tam dělají, a přivezu nějaké recepty. Já jsem toho procestoval hodně moc a vždycky jsem se stravoval jako obyčejní lidé. Abych poznal kulturu toho kterého národa. Pak si to sesumíruji a nějak to udělám, tak aby mi to chutnalo.
LN: Nedáváte tak ale svým kritikům další argument, který používají? A sice, že Babica nemá restauraci, protože by se ukázalo, jaký je ve skutečnosti kuchař, a nikdo by mu tam nechodil?
Sice nemám restauraci, ale mám sledovanost. Kdybych neměl sledovanost, tak mě vykopnou. Já mám obrovskou sledovanost, mám největší prodej knih. Zeptejte se pana Pohlreicha, kolik prodal knih. Já dostanu cenu za nejprodávanější knihu.
LN: Prý jste díky knize svých receptů vydělal čtyři a půl milionu korun...
O to vůbec nejde. To jsou peníze a ty do toho netahejme. Tady jde o to, že se na to lidé dívají, kupují si knihy. Já nevím, proč bych si kvůli několika oponentům měl otevírat hospodu nebo restauraci. Proč bych to proboha dělal? Mám naprosto klidný život, mám rodinu, děti, teď jedu na hory lyžovat, do Rakouska, na dva tři dny. Jinak bych byl v hospodě a vařil. Tak co je lepší? Já si teď po třiceti letech musím dát oraz. Notabenety jejich hlášky o blafech jsou podle mě urážkou poctivých kuchařů, kteří makají od rána do večera. A navíc je to urážka i obyčejných lidí. Když si dělá někdo guláš doma po svém, tak je to blaf? Proč?
LN: Nenapadlo vás naopak někdy zajít do některé Pohlreichovy restaurace a pak bulváru tvrdit, že to byl blaf, abyste mu to vrátil?
V žádném případě. Já osobně proti těmto restauracím nic nemám. Tam, kde stojí jídlo tři tisíce, je oprávněná kritika, když se něco nepovede. Když mám jídlo za šedesát korun, tak panebože… Když třeba jedu vodu Lužnici a bude tam jediná restaurace, tak já si tam nedám jídlo? Ne, dám si tam jídlo za padesát korun a nezblázním se z toho, že není nejlepší. Proboha, je za padesát korun a přece neumřu hlady. Slyšel jsem, že Pohlreich, když se chce najíst, letí do Paříže. To přece není normální. To jsou scestné věci.
