Argument první: "Když jim vadí, že nedostávají dýško, ať jdou dělat něco jinýho." Mnozí zákazníci českých restaurací by nejspíš nevěřili, jak často bývá tato rada uposlechnuta. Práce v gastronomii dávno není zlatým dolem. Sehnat loajálního, poctivého a pracovitého profesionála je téměř nadlidský úkol. Takto ustrojení lidé často odešli do jiných oborů, kde nejsou finančně závislí na případné štědrosti nás hostů.
Argument druhý: "Proč se nedává spropitné v případě jiných profesí? Řidiči autobusu, pokladní v supermarketu..." Podobně jako v restauraci i tady platí, že spropitné je čistě na vašem uvážení.
Pokud byla jízda autobusem nad očekávání příjemná nebo namarkování zboží proběhlo kvalitněji a rychleji než jindy, můžete to ocenit a nikdo vám asi nebude bránit. Nicméně je zřejmé, že lidé, kteří tyto profese vykonávají, se spropitným nepočítají. Jejich nadstandardně vykonaná práce má možná jiné benefity.
Argument třetí: "Spropitné nedávám, není to můj problém, ať jim majitel dává třeba procenta z tržby." Ano, i to je jedna z možností. Ve skutečnosti se však zdá, že personál dostatečně nemotivuje. Zvlášť v době, kdy jsou tržby nízké a většina restaurací sotva přežívá.
Argument čtvrtý: "Obsluha má plat, který je jistě plně zahrnut v ceně jídel a nápojů." To je, ale také není pravda.
Na místo obsluhy se obvykle nastupuje za výrazně nižší plat, než má například kuchař. Rozdíl ve mzdě mezi řadovým kuchařem a vrchním číšníkem může být třetinový až poloviční, samozřejmě v neprospěch obsluhy. Automaticky se tak předpokládá, že číšník má možnost – a je také schopen – přivydělat si pomocí spropitného. Šikovní číšníci se díky spropitnému mohou dostat na úroveň platu kolegy v kuchyni, ti ještě šikovnější i výše.
Anketa
Dáváte spropitné? Jaké?
V praxi to probíhá následovně: Kandidát na post číšníka je při vstupním pohovoru seznámen s praxí podniku ohledně odměňování. Dozví se, kolik bude činit jeho plat a jaká je místní politika ohledně spropitného. Jestli bude součástí týmu, který si spropitné rozděluje, nebo bude pracovat sám na sebe.
Kolik dostane ze spropitného, které host uhradí kartou. Někde je to plná výše, což musí "zadotovat" provozovatel, jinde – po odečtení všech bankovních poplatků – třeba jen šedesát procent. V takovém případě se ovšem provozovatel restaurace vystavuje nebezpečí, že personál bude za jeho zády nedůstojně škemrat o dýško v hotovosti.
Další články o spropitném: |
Bez spropitného by klesla kvalita obsluhy
Co by se stalo, kdyby ze dne na den instituce spropitného zanikla? Zcela nepochybně by to ovlinilo celou restaurační branži. Jedno je přitom jisté: nejvíc by utrpěl host.
V případě, že by chtěl restauratér udržet stabilní kvalitu obsluhy a neřešit servis formou příležitostných brigádníků, musel by do své nabídky promítnout reálné náklady na mzdy. Do té doby zcela dobrovolné spropitné by pak bylo plně zakalkulované do cen, které by se v případě České republiky dostaly někam na úroveň cen evropských.
Ruku na srdce, v případě ostatních položek běžného života ceny obvyklé na západ od našich hranic již platíme – a s větší či menší chutí jsme to akceptovali. Zdá se ale, že v případě restaurací na to ještě připraveni nejsme. Kdo z nás, kteří chodíme na polední hotovková meníčka za 120 korun, je ochoten za to samé jídlo zaplatit kolem deseti eur?
Můj osobní pohled na spropitné je následující:* Spropitné je pro mě velice účinný nástroj, jak odměnit dobrý servis. Jeho poskytnutím (či případným odmítnutím) vyjadřuji svůj názor na kvalitu obsluhy. Kvalita jídla a celková spokojenost může mít vliv pouze na jeho výši. * Tam, kde obsluha chybí a já nakupuji u pultu, například v restauraci rychlého občerstvení, nedávám spropitné vůbec. * Nerad dávám spropitné kartou. Vadí mi, že tím ve formě poplatku odměňuji i restauratérův bankovní ústav. * Pokud jsem s něčím nespokojen, řeším to ihned a zcela konkrétně. V takovém případě má na spropitné největší vliv schopnost personálu daný problém vyřešit. * Nikdy nepoužívám nedání spropitného jako zbraň, aniž bych předem neřekl, co mi vadilo. Nerad bych, aby špatná obsluha měla mylný pocit, že servis byl kvalitní a jediný problém byl v mé lakotě. * Rád dávám vyšší spropitné tam, kde jsem byl hodně spokojen a kam se plánuji vrátit. Spoléhám na to, že si mě personál zapamatuje a budu zařazen do škatulky štědrého hosta, pro něhož se vyplatí udělat něco navíc. |
Ať se nám to jako hostům líbí, nebo ne, spropitné je naším velice účinným nástrojem, jak dosáhnout lepších služeb. Pokud dáme šikovné a příjemné obsluze vydělat, nebudou z tohoto oboru kvalitní lidé mizet, případně fluktuovat z místa na místo v honbě za slušnou obživou.
Autor dlouhou dobu vedl prestižní restaurace, dnes školí zájemce o gastronomii
