Procházka mezi hradeckým Malým a Velkým náměstím potěší všechny milovníky historie a vyděsí každého, kdo jídlo nebere jen jako hmotu plnící žaludek. Jediným pozitivem většiny podniků, u kterých jsme se při procházce centrem zastavili, byla možnost u vchodu nahlédnout do jejich jídelního lístku. Díky tomu jsme si návštěvu mohli okamžitě rozmyslet a neodcházet až od stolu, což je situace trapná pro obě strany.
Ať je to noblesní italská, kýčovitá středověká, nebo vyhlášená hotelová restaurace, všechny na sebe svým menu prozradí, že hlavní kuchařovou jistotou je přeplněný mrazák a že tu místo kvalitního jídla hostům prodávají iluzi světovosti, případně kýčovité bodrosti.
V jednoduchosti je krása
V kontextu svého okolí slibuje koncept Šatlavy, že bude nadějnou oázou pro cestovatele bloudící hradeckou gastronomickou pouští. Svou nabídku staví na českých jídlech ze sezonních surovin a počet jídel drží na relativně rozumných číslech. Alespoň tak se prezentují na svých webových stránkách.
Skutečnost se od deklarované pohádky zejména u hlavních chodů značně lišila, na druhou stranu jsme si pamatovali jídelní lístky okolních podniků, a tak jsme i přes některé průšvihy na talíři v restauraci Šatlava byli rádi. Kromě mizerie v okolí má na pozitivním dojmu hlavní podíl příjemný personál, který trpělivě a pokorně snášel naše výtky a předvedl, že ačkoliv špatný výkon v kuchyni zachránit nejde, lze alespoň následky účinně zmírnit.
Restaurace sídlí v kompletně a vydařeně zrekonstruované budově bývalého soudu a městského vězení. Interiér je kvůli masivním sloupům poněkud nepřehledný a tmavý, což zachraňuje zastřešená prosklená terasa s krásným výhledem do Žižkových sadů. Pokud se na ní zrovna nebude konat svatební hostina, jak tomu bylo při naší návštěvě, rozhodně se nechte usadit tam.
V restauraci Šatlava s poněkud potemnělým interiérem je dobré vsadit na jednoduchá jídla.
Díky stručnému menu doplněnému denní nabídkou nebyl problém vybrat si ze čtyř předkrmů. Čerstvý kozí sýr s domácím hruškovým džemem a karamelizovanými vlašskými ořechy stál 70 korun a svou nekomplikovaností a sladěním surovin šlo vlastně o nejlepší jídlo, které jsem tam ochutnal.
Lososový tatarák byl standardní, tedy bez nápaditějšího dochucení, což je stále ještě ta lepší možnost, se kterou se může host v české restauraci setkat. Jako povedená variace na snídaňové téma působilo pošírované vejce na toastu se slaninovým čipsem, ovšem jen do chvíle, než jsem ochutnal medovo-hořčicovou omáčku. Použití nasládlé plnotučné hořčice, poněkud nepodařený odkaz na českou klasiku, v kombinaci s ještě sladším medem působilo jako špatný vtip.
Moc jsem se těšil na kyselo, ale moje a kuchařovy představy o této regionální specialitě se zrovna nesešly. Doplnění pečenou bramborou a míchaným vejcem na slanině působilo noblesně, bohužel v až nepříjemně husté polévce nebyla žádná chuťová stopa hub. Totálně přesolené míchané vejce pak přineslo první odmítnutí a návrat jídla do kuchyně.
Regionálnost vše nezachrání
Mnohem lépe dopadl candát s koprovou omáčkou. Čerstvá ryba s jednoduchým smetanovým přelivem a dobrými bramborami by byla dokonalá, jen kdyby kuchař zvládl rybě vysmažit kůži do křupava. Navíc si myslím, že u jídla za 220 korun by si někdo mohl dát tu práci a dodat kousek citronu bez pecek.
Kromě kysela jsem se těšil i na pečená bažantí stehna. Už proto, že to je surovina, kterou host jen tak v restauraci nepotká. Ovšem v tomto případě by bývalo lepší se tomuto setkání vyhnout. Už sama prezentace vyděsila: doslova hromada stehen zasypaná rozvařenou kořenovou zeleninou. Snaha o konzumaci pak potvrdila, že nabízet malá stehýnka plná tvrdých šlach s rozmočenou bramborovou plackou a přeslazeným zelím není dobrý nápad, nota bene za 180 korun.
U předchozích jídel, která jsem nepochválil, musím alespoň přiznat snahu o regionálnost. To u grilovaného lilku s mátovým kuskusem a rukolovým salátkem za 150 korun nemohu uvést žádnou polehčující okolnost. Nudný pokus o vegetariánské jídlo s rozvařeným kuskusem bez chuti a hromadou rukoly se do tohoto podniku jednoduše nehodí. Copak právě chudá podkrkonošská kuchyně nemá spoustu zajímavých bezmasých jídel?
U dezertů se vrácení dočkal grilovaný banán, který i přes masivní posypání grankem chutnal jako brambora. Ovšem nebýt syntetické vanilkové zmrzliny u jablek v županu a přemíry želatiny u nepečeného tvarohového dortu s borůvkovou omáčkou, šlo by o dezerty, které předčily nevelké očekávání po hlavních chodech.
Restauraci Šatlava v Hradci Králové je potřeba pochválit za snahu vařit jinak než většina podniků v okolí. Kuchař sice čím více vařil, tím více kazil, naštěstí následky některých nepovedených pokusů u hostů úspěšně zachraňovala obsluha. Zejména díky ní a některým povedeným jídlům je celkový dojem z návštěvy pozitivní.