Zhruba na půli cesty mezi Jabloncem nad Nisou a Železným Brodem leží do malebné krajiny zasazená obec Pěnčín. Často se plete s necelou půlhodinku vzdáleným Pěnčínem u Turnova. Ten se proslavil pěstováním jablek a v novodobé historii také fantastickým řeznictvím a uzenářstvím U Krejcarů.
Do prvně zmíněného Pěnčína je třeba zamířit ještě o trochu dále, do kraje proslulého výrobou a zpracováním skla. Na bižuterní tradici sem láká výrobna skleněných perel a korálková dílna. K nim přiléhá farma, jež se specializuje na chov koz, ovcí a skotu. To vše je propojeno v jeden velký areál. Návštěvníci uvidí výběhy zvířectva, mohou si nakoupit v obchodě lahůdky a pak se občerstvit v restauraci U Brusírny. Ta, jak uvádí na svých stránkách, je zaměřena na speciality z jehněčího masa a kozího sýra.
PSALI JSME: |
Budova restaurace, útulně vyhlížející stavení z první poloviny 19. století, stojí hned na začátku Výletního areálu Pěnčín. V přízemí je hlavní místnost s třiceti místy k sezení a barem a za domem pak sluneční paprsky lákají k posezení na rozlehlé zahrádce pro šedesát hostů. Zatímco venku jsou stoly zpola zaplněné, uvnitř restaurace nesedí nikdo. Je tu chladno a navíc už nastává poobědová doba.
Jídelníček vypadá lákavě. Z polévek se nabízí například česnečka s opečeným chlebem a kozím sýrem (47 Kč) a také kyselo, které z tohoto kraje pochází (44 Kč). Hlavní chody sestávají především z jehněčích specialit, pro nejedlíky jehněčího se nabízí třeba tradiční svíčková, několik variací kuřecích prsou, bramboráčky, smažený kozí hermelín či vepřový steak. Z lákavě sestaveného menu volíme obě polévky, pečenou jehněčí kýtu na listovém špenátu s bramborovými špalíčky (169 Kč) a vepřové řízečky se šťouchaným bramborem (129 Kč), na zapití pak točenou malinovku. Až potud bylo vše v pořádku. Dál – s jedinou výjimkou – vůbec nic.
Výletníci v knize
S postupujícím časem nám stále víc připadalo, že jsme se ocitli v nějaké čekárně. Bez nápojů nás servírka (byla tu jen jedna) nechala sedět čtvrt hodiny, aby nám pak sdělila, že malinovka došla. Náhrada v podobě kofoly byla zvětralá, bublinek prostá a teplá. Evidentně už delší dobu stála někde v koutku v otevřené PET láhvi. Obsluze lze přičíst k dobru, že kofolu ochotně vyměnila. Po pětadvaceti minutách, které uplynuly od doby, kdy jsme objednali polévku, se nás zmocňuje jistá dávka nervozity. Čas krátíme četbou v návštěvní knize, jež nás utvrzuje v tom, že „na čekané“ tu nesedíme jen my. Oči letí po záznamech: „Trvalo to moc dlouho. Doporučení: zaměstnat víc personálu“. Nebo: „Jídlo dobré, ceny vysoké, čekání dlouhé“, případně dětskou rukou připsaná zoufale znějící poznámka: „Hodně dlouho trvalo, než to přinesly“.
ČTĚTE TAKÉ: |
To hladové dítě mělo pravdu. Polévky přistály na stole až po urgenci, půl hodiny od objednání. Česnečka byla možná trochu víc slaná, ale kozí sýr a opečené kostičky chleba a slaniny ji příjemně dochutily. Kyselo se vydařilo. Z polévky voněly houby i chlebový kvásek, který jí dodával příjemně navinulou vůni. V domácí úpravě sice hospodyně dávají trochu větší dávku kvasu a navrch rozpuštěné máslo, které tu chybělo, ale i tak bylo kyselo to nejlepší, co jsme u Brusírny ochutnali. Snad aby nám zas trochu vytrávilo, následuje další nadstandardní prostoj. Nudu zaháníme pozorováním cvrkotu u baru.
Tvoří se tam fronta hostů. Jedni chtějí platit, další si objednávají a jiní si po sobě dokonce sklidili stůl a na bar přinesli použité sklenice a hrnky. Když servírku žádáme alespoň o kávu (25 Kč), s trochou naštvání a trochou zoufalství v hlase opáčí: „No, to ale musíte počkat. Nestíhám!“ Nakonec se ukázalo, že by bylo lépe si ji nedávat. Chutnala příšerně. Jako by byla připravena z nejlevnější a nejnechutnější směsi.
Kdo je nejlepší kuchař
Po pětašedesáti minutách čekání na stole přistály talíře s hlavními chody. Potvrdily ono rčení, že nejlepší kuchař je hlad. Možná tu na to spoléhají. Deklarovaná specialita restaurace, pečená jehněčí kýta na listovém špenátu s bramborovým špalíčkem, totiž o umu šéfkuchaře nikterak nepřesvědčila. Maso bylo tužší a vysušené, bramborové špalíčky lehce oschlé a šťáva vykazovala známky průmyslového základu.
„Vrchol“ nedělního oběda představovaly smažené „vepřové řízečky“ se šťouchaným bramborem. Strouhanku provázela mocná dávka tuku, křupavost postrádala, zato se pevně přilepila k masu. Jako by řízky v kuchyni smažili předem a k obědu je kuchař už jen ohříval. Proč mu to tedy trvalo tak dlouho, zůstalo velkou záhadou. Na dezert, vzhledem k tomu, že jsme dojídali po třetí hodině odpoledne, nedošlo. Hrozilo totiž, že by se z něj mohl stát předkrm k večeři.
Z restaurace U Brusírny jsme odjížděli s hořkostí. Útrata ani v nejmenším neodpovídala kvalitě jídla a tamním službám. Nejlepší jídlo, které jsme si to odpoledne dali, byl domácí kynutý koláč s tvarohem a povidly, který nám na cestu do auta zabalila sousedka.
