Mnozí Češi se vracejí k zahradě a pěstování. Zahradnictví zažívají zvýšený zájem zákazníků a hobbymarkety hlásí tržby skoro třicet miliard ročně; rostliny, semena a potřeby pro zahradu jdou na dračku. Podle výzkumu GfK se k zahradničení hlásí skoro čtyřicet procent Čechů. Pro srovnání - největšími evropskými zahradníky jsou Rumuni (59 %), na opačném konci žebříčku stojí Španělé (10 %). Čísla ale nerozlišují podíl samozásobitelství oproti kultivování okrasné zahrady a nemluví o tom, jak moc na zahradách (ne)pracujeme.
ČTĚTE TAKÉ: |
Jaké ale vlastně jsou tuzemské zahrady a zahrádky? Odpověď vůbec není snadná, protože není jasné, kdo by je měl a mohl objektivně hodnotit. Zahrada je výsostně privátní prostor a ať ho má každý, jaký chce, hlavně když je spokojený. Pokud se však projdeme po městech, zavítáme do vesnic, navštívíme satelity kolem největších aglomerací, přece jen tu a tam něco spatříme. To něco je velmi různé a vypovídá jak o kulturnosti jejich majitelů, tak o společenském významu a roli zahrad jako takových. A kdo nakukuje za ploty častěji, vyčte i několik obecnějších jevů.
Na povrch vyplouvá například největší paradox poslední doby. Zatímco obyvatelé velkých měst zakládají komunitní zahrady, platí horentní sumy za maličké pozemky v zahrádkářských koloniích a osazují i zábradlí na balkonech, venkovští novousedlíci touží po takzvaně bezúdržbových zahradách, záhony zasypávají mulčovací kůrou a místo ovocných stromů vysazují túje. Je také zřejmé, že Češi se snadno nechávají ovlivnit pomíjivými trendy a reklamou, protože začasté tápou. Chybějí vzory, inspirace. Přitom zahradničení má ve středoevropském prostoru dlouhou a zajímavou tradici.
Okrašlovací vlastenci
Dalo by se zabrousit do dávné historie, až k raně středověkým zahradám s křesťanskou symbolikou vybraných květin a k okrasným zahradám, jež o něco později zakládala šlechta. Revoluci v oboru však přineslo osvícenství se svými introdukcemi ze zámoří a přírodněkrajinářský koncept anglického parku. Vzdělaní šlechtici se s nadšenímzajímali o botaniku, přírůstky sbírek se staly předmětem společenských debat elity, v níž se šlechta začala mísit s bohatým měšťanstvem. Skleník, oranžerie, sbírka orchidejí, kaktusů či alpinek byly věcí prestiže, tak jako dobovým bontonem dárek v podobě třeba rostliny z Amazonie či Skalistých hor.
V 60. letech 19. století se v Čechách ustavuje spolková činnost zaměřená na zeleň, podstatnou roli hraje vlastenectví, prestiž. Kdo založí okrašlovací spolek, ten má ve společenském žebříčku čárku navíc. V roce 1904 je založen Svaz českých spolků okrašlovacích v království Českém (do té doby byla většina okrašlovacích spolků německých), vydává časopis Krása našeho domova, který snese evropské srovnání. Z této doby pochází také fenomén „veřejného sadu“, vzniklého často právě z popudu okrašlovacích spolků, kterým tak vděčíme za vznik významné části dnešních městských parků.
V letech 1870-1948 vycházelo postupně až 16 česky psaných zahradnických periodik. Slavnými českými zahradními architekty jsou po Františku Thomayerovi (bratr slavného lékaře) především Josef Vaněk a Josef Kumpán. Oba Josefové měli na svém kontě na tisíc realizací během první republiky. V Evropě doznívá tradice panských zahradníků, současně však vznikají školky a objevují se i první tvůrci s přesahem ke krajině a urbanismu, jako třeba Otakar Fierlinger, ovlivněný stáží v USA.
Buržoazní přežitek
Meziválečné období představuje pro branži rozkvět. Prosperujících zahradnických závodů jsou stovky. Přibývají vilové zahrady, vzniká zahrádkářské hnutí a zakládají se kolonie. Po druhé světové válce je obnova obtížnější. Mnozí němečtí zahradníci jsou vyhnáni. Nástup komunistické ideologie směruje obor do státního sektoru. Rodinná zahrada se stává buržoazním přežitkem, městské parky vznikají výjimečně. Zahradničení se přesouvavá na chaty a chalupy, stává se víkendovou záležitostí.
Znalosti a dovednosti běžné za první republiky se začínají vytrácet. Ještě před padesáti lety žil v každé vsi nejméně jeden člověk, který dokázal roubovat stromy, a základní sortiment rostlin znala většina populace. Dnes se děti ve školách učí rozeznat několik stromů a střední generace umí ze zahradních rostlin pojmenovat jen několik módních.
Na spoustě zahrádek a zahrad je už ale znovu znát, že jsou opečovávané. „Jenže lidé nevědí, co mohou chtít. Troufám si říci, že český klient vlastně současnou moderní zahradu vůbec neviděl,“ říká zahradní designér a krajinář Ondřej Fous, specialista na trvalky.
A Neil Coombes ze středočeského Zahradnictví Limuzy, specialista na letničky, přidává další postřeh. „Když jsme před deseti lety se ženou začínali, museli jsme spoustu sortimentu vyhodit, protože lidé chtěli jenom muškáty na plné slunce. Teď se to postupně zlepšuje, už uvažují o truhlících i na jiná místa nebo o podsazení stromů, osázení záhonků. Chtějí třeba i něco pod pergolu nebo na schody.
V Americe a v Anglii se hodně sází do záhonů. Tady lidé preferují truhlíky, snad že je to míň práce. Je otázkou, jestli se tradice obnoví.“ Neilova žena Václava dodává: „Lidem tady diktuje televize. Hlavně Receptář či Rady ptáka Loskutáka. Zákazníci pak propadnou tomu, že musí mít na tuto sezonu kytičky oranžové nebo třeba modré. Na zdejších programech je přitom vidět, jak je sponzorují firmy. V Anglii jsou podobné pořady skutečně nestranné. Nikdo netlačí to či ono hnojivo nebo konkrétní firmu. Jde o design.“
Vrah je zahradník a chybějící vzory
Zahradního designéra Ondřeje Fousemrzí, že si rodiny dopřávají solidní dům od architekta, ale zahradu si nechají udělat „místím sázečem“. Toto označení se v branži vžilo pro menší zahradnické firmy, které zpravidla přeprodávají rostlinný sortiment a zakládají zahrádky pro střední třídu takzvaně s „projektem v ceně“. Zahradu si nechá navrhnout maximálně 15 %majitelů nových rodinných domů. Roli hraje fakt, že jsou většinou zatíženi hypotékami, a tak jim na zahradu nezbývají peníze ani síly.
Pokud se matky na mateřské nudí a „ulítnou na kytičkách“, začasté si zahradu snaží řešit samy. Bohatší zelené vdovy jsou spolu se svými manžely nejčastějšími klienty specializovaných firem, jenže většinou nevědí, koho si vybrat a proč. Oboru chybí hodnocení profesionálů i společenští propagátoři zahrad typu Sidonie Nádherné či Karla Čapka.
Výjimka, již představuje soutěž Zahrada roku organizovaná Svazem zakládání a údržby zeleně, nestačí. Za přehlídkami květin musí čeští zájemci do zahraničí. Chvályhodným projektem je Víkend otevřených zahrad. „Když lidem ukážeme kvalitní zahrady, výpěstky i technologie, pak je bude asi někdo také chtít. Může nás rozčilovat, jak zahrady leckde vypadají, ale je to především problém toho, jak se o zahradách mluví a jaké se ukazují,“ říká Ondřej Fous.
V Česku dnes vychází na tucet hobby časopisů, jež se týkají zahrad. S výjimkou nejčtenějšího Zahrádkáře, který má nepopiratelné odborné kvality, ale designu se příliš nevěnuje, je většina titulů místem pro přetisk globálních zahrádek v designu, jenž by se dal nazvat zahradním popem a prostorem pro představení celebrit, které „milují bylinky“ či „relaxují při stříhání živého plotu“. Periodikum sledující současné trendy a události v zahradní architektuře či designu na českém trhu není. Webové projekty provozované mladšími lidmi jsou většinou úžeji zaměřené na jedlé, bio či ekozahrady, městské zahradničení či permakulturu. Dokládají ale, že zahrada a pěstování mladé lidi táhne.
Dodnes naneštěstí přetrvává přístup: „Je blbej, půjde na zahradníka.“ Absolventi obtížně prokazují opak, i když znají tisíce rostlin, mají roky praxe a studovali na zahraničních univerzitách. Když se přidá detektivkové pořekadlo „vrah je zahradník“ - dokonáno jest. Jistou naději však stále skýtá odkaz filmu Byl jsempři tom (Being there), v němž se retardovaný zahradník ve skvělém provedení Petera Sellerse nakonec málem stává prezidentem.
