Forma válcuje obsah. Pracovní oběd na jehličí v Esce

Moderní restaurace Eska vzešla ze stáje Ambiente a najdeme ji v komplexu Fora Karlín, původně objektu kotlárny ČKD, kde se od roku 1908 vyráběly parní kotle pro celé Rakousko-Uhersko. Přestavba je dílem slavného španělského architekta Ricarda Bofilla, jednoho z předních tvůrců architektonického postmodernismu, který má pro industriální stavby a jejich modernizace pochopení, vždyť jako sídlo svého ateliéru přebudoval starou cementárnu. Eska na svých webových stránkách deklaruje, že je syntézou starého a nového, a její retro symbol dobře koresponduje se současnými módními tendencemi a dotváří tovární image podniku.

Industriální prostor se dělí na spodní bistro s pekárnou, kde se peče chléb z třífázového žitného kvásku a kde se rovněž nachází otevřená kuchyně, a horní restauraci s barem. V přízemí lze zasednout k dlouhému dřevěnému stolu a objednat si snídani nebo některou z rychlých obědových variant: v nabídce nalezneme polévku, salát, obložený chleba, dezert, domácí limonádu - v různých kombinacích a cenovém rozmezí 100-155 korun.

Celý žejdlík soli

Odkládáme si kabáty do klecové skříně a po kovových schodech následujeme obsluhu do patra. Vítá nás světlý vzdušný prostor skandinávské inspirace se všemi průvodními znaky trendy podniku - bílou podlahovou stěrkou, surovými přiznanými materiály, školními židlemi a lavicemi, na nichž provokují vysoké „broušené“ sklenice na vodu, béžovými lněnými zástěrami na bílých tričkách obsluhujícího personálu. Nad hlavami nám visí opadané jehličnany, jarně přizdobené kvítky z růžového papíru. Na záda nám poněkud táhne z klimatizace.

Na uvítanou dostáváme „kámen“ se soleným libečkovým máslem a zdejší ohněm vypečený chléb. Je skutečně vynikající, hodně propečený, přitom báječně vláčný, kůrka „hořce“ křupe, jen konstatujeme, že je dost slaný, každopádně v kombinaci se slaným máslem až příliš. V duchu prosté venkovské stravy přichází i další pozdrav z kuchyně - v lavorku s ledem umístěné skleněné lahvičky s kefírem, ochuceným okurkou a koprem. Prostý rolník by tímto měl po obědě, my budeme rozmařile pokračovat v ochutnávání.

Z kategorie menších jídel nás zaujaly pošírované ředkvičky ze stálého lístku (168 Kč) a špenátový krém (85 Kč) z denního menu. První je servírováno v šedé glazované misce - leží v ní roztomile drobné ředkvičky včetně natě, jimž pošírování kupodivu neuškodilo a stále křupou, snad jen ubralo na pálivosti. Konzumujeme je v doprovodu lehce česnekem ochucené kefírové pěny, povrch zdobí řeřicha a hrst osmažené strouhanky. Zajímavá kreace.

Hráškově zelený špenátový krém s česnáčkem dostáváme v babiččině kytičkovaném talíři. Už po první lžíci je jasné, že jsme zvolily dobře. Polévka má středně hustou konzistenci, její rostlinnou chuť jen mírně zjemňuje smetana. Je lahodně jemná, chutná, a navíc podle všeho i velmi zdravá. Česnáček lékařský, bylina z čeledi brukvovitých, voní a chutná podobně jako v posledních pár letech tak populární medvědí česnek, jen je jemnější.

Přítomnost česnáčku svědčí o souznění se skandinávským trendem používat divoce rostoucí byliny, rostliny a houby, který je rozhodně sympatický, ale pro jedince narozeného ve střední Evropě zas ne tak novátorský, vždyť tady houbaříme a sbíráme lesní plody zcela spontánně.

Jako první hlavní chod jsme zvolily zauzeného pstruha s medvědím česnekem a jarní cibulkou (225 Kč). Rybí filátko s pěkně vypečenou kůží navrch spočívá na hraničce jarních cibulek. Samotná ryba je velmi dobré, jemně uzené chuti. Kompozici doplňují dvě kupičky pistáciově zelené barvy, patrně se jedná o pěnu z medvědího česneku, ten má ale přece jen mnohem výraznější chuť, jež tu není patrná, sůl zato opět dominuje. Sympaticky křupavé cibulky mají vzhledem k svižnějšímu orestování bohužel dost pronikavou chuť, což je v případě, že se po obědě strávníci vrací do kanceláře a nedejbože na jednání s klienty, trochu stresující představa.

Navíc je v kuchyni zase dochutili solnými krystalky, takže nám v kombinaci s výše popsanou pěnou rozpoutávají v ústech solnou smršť. Škoda že na talíři nenacházíme nic, na čem by si naše chuťové pohárky mohly trochu odpočinout. Tato kreace u nás tudíž tak úplně nepochodila, nicméně ten, kdo hodně solí a preferuje nezjemněné chutě, bude pravděpodobně spokojen. S dalším chodem si vedeme naštěstí o něco lépe. Jsou jím kachní prsa (308 Kč), jež dostáváme na hrubém keramickém talíři s tyrkysovou glazurou.

Jeho výběr i výtvarný způsob prezentace, včetně „živých“ listů, připomínají japonskou kuchyni a jsou opravdovou pastvou pro oči. Samotná kachní prsa jsou zato na náš vkus příliš málo propečená a vrstva nerozpuštěného tuku se ukazuje vyloženě nad naše síly. Přílohu tvoří ogrilované čtvrtky jablek a cibule, jež jsou bohužel opět přesolené, a několik ostrůvků jablečného pyré.

Všechno se vším

V rámci ochutnávky zdejších cukrářských výrobků objednáváme ještě kefírový závin z denní nabídky (95 Kč) a vzhledem k pověsti místní kávy i macchiato a cappuccino. Nemohly jsme se však dočkat většího zklamání - velikánský kus štrúdlu byl donesen na květovaném talířku zvíci podšálku tak mrňavém, že ho okraje těsta málem přesahují, o kopečku šlehačky nemluvě.

Nevěřícně hledíme na to nadělení - připomíná to ten nejošklivější kousek z babiččiny kredence, kterým se člověk odbyde ve vlastní kuchyni a jedině z toho důvodu, že všechno zbylé nádobí je špinavé. Shodujeme se na tom, že takováto prezentace prokazuje moučníku věru medvědí službu: křehké tenké těsto je totiž jinak velmi chutné, hrušková náplň okořeněná voňavým hřebíčkem a obohacená o plátky mandlí rovněž, kombinace šlehačky se strouhanými mandlemi a citronovou kůrou velmi nápaditá. Neocenily jsme jen posyp krystalovým cukrem, který pochopitelně skřípe mezi zuby.

Když kolem sebe vesele drobíme ostošest, přemítáme, zda tato nešťastná prezentace ve stylu „mrskneme to na talíř, žádné velké štráchy“ nebude nakonec záměrná. Hlavní jídla i předkrmy byly přece stran prezentace bezchybné. Ať tak či onak, neohromila nás ani ona údajně famózní výběrová káva z pražírny doubleshot, již připravil zdejší baristický tým -je nepříjemně kyselá, značně vychladlá, a navíc předražená (jednotná cena 58 Kč za všechny druhy). O cukr si musíme vyloženě říct a číšník jej přináší v dalším obludném kousku z bazaru, tentokrát skleněném. Eklektičnost nádobí je evidentně dalším promyšleným tahem v rámci estetiky podniku, směs decentní keramiky, lisovaného skla, těžkých neuchopitelných příborů a bazarového porcelánu však působí spíš rozpačitě a neučesaně. Koncepci, kdy se schválně kombinuje cokoliv s čímkoliv a předstírá se, že to je super, cool, či dokonce hezké na pohled, věru nesdílíme.

Za dnešní oběd platíme 1278 korun; až při úhradě zjišťujeme, že kohoutková voda v karafě o objemu asi 0,7 litru, kterou nám obsluha ochotně přinesla, nás přišla na 48 korun. Deci vína přibližně na 120 korun, což je také dost přemrštěná cena. Dále je nutno počítat s tím, že porce jídel jsou spíše malé, což má tu výhodu, že host může ochutnat více pokrmů, zároveň to však poněkud „leze do peněz“. Večer jsou ceny jídel ještě o něco vyšší.

Eska je v současné době asi nejmódnějším pražským podnikem, čemuž se vlastně nelze divit, neboť přináší v Praze dosud nepříliš běžný konceptuální přístup k věci. I zde však - stejně jako ve výtvarném umění - hrozí, že forma převálcuje obsah. Jídlo nebylo špatné, na lopatky nás ale nepoložilo, vždyť skoro ke všem pokrmům jsme měly nějaké výhrady. A asi jsme se také nechtěly stát součástí konceptu.