Saramago byl jediným Portugalcem oceněným Nobelovou cenou za literaturu.
Její udělení Královskou švédskou akademií v roce 1998 vzbudilo na jedné straně nadšení jeho přátel, na straně druhé zděšení a ostré výhrady v řadách odpůrců. Ty se týkaly zejména autorových levicových postojů. S kritikou přispěchal také Vatikán.
Papežský stát již dříve tvrdě odsoudil jeho román Evangelium podle Ježíše Krista (1991), polemiku s dogmaty a praktikami katolické církve. Postava Ježíše pátrajícího a pochybujícího o své víře vyvolala pozdvižení i mezi konzervativními kruhy v autorově domovině a přiměla státní úřady, aby stáhly Saramagovu kandidaturu na Evropskou literární cenu. Brzy nato však Portugalská asociace spisovatelů udělila románu Velkou cenu.
Ironický saramagismus
Saramago se původně vyučil zámečníkem, dlouhá léta pracoval v nakladatelství, poté vstoupil na půdu žurnalistiky. První knihu publikoval v roce 1947 (Hříšná zem), další mu vyšla až za téměř 20 let. Mezinárodní uznání mu vynesl především román Baltasar a Blimunda (1982), jehož děj se vrací do doby první poloviny 18. století a zpracovává téma náboženské nesnášenlivosti.
Mezi další významná díla patří například román Rok, kdy zemřel Ricardo Reis, Kamenný vor, Esej o slepotě, Všechna jména, Sešity z Lanzarote či román Dvojník.
Pro jeho styl vyznačující se hořkou ironií, sarkasmem a zvláštním magičnem vymysleli publicisté dokonce název - "saramagismus". Saramago žil od roku 1992 v exilu na kanárském ostrově Lanzarote.