Na rozdíl od Josefa Karlíka, dalšího protagonisty této scény, který se vehementně stavěl za brechtovský program politického divadla, býval Lakomý zdrženlivější. Hrál Personu Ježíš ve slavné inscenaci Evžena Sokolovského a hrál ji s láskou, aniž uplatňoval vzývaný efekt zcizení.
Mezi nosorožci
Rád vzpomínám na jeho Bérengera z Ioneskova Nosorožce, jehož přípravu jsem sledoval zblízka. Navzdory hrdinově vážné ušlápnutosti podával svou postavu hravě. Bérengerův přítel Jan, muž se sklonem k hulvátství, s nímž submisivního kamaráda neustále kritizoval a vychovával, vyčítal třeba svému protějšku, že si nevyčistil boty. Bérenger Ladislava Lakomého tuto výtku jakoby předem očekával, a proto se preventivně snažil skrýt nohy co nejhlouběji mezi trnože. Nutil tím Janova představitele nahlédnout pod židli a zesměšnit se. Humor Lakomého byl pro mě čímsi dobově příznačným. V Komedii o Anežce, královně siciliánské dostal úlohu renesančního šaška. V kašpárkovské čepici trousil do obecenstva své veselé "hoši, hoši", ale bylo v tom zároveň vědomí světa, jehož podoba vtiskává šprýmovnému oslovení nevyslovený smutek: sdílení situace, která vůbec není k smíchu.
Dále čtěte: |
V 70. letech se Lakomý nevyhnul ústrkům. Nejen za podporu osmašedesátnických reforem, ale i za to, že si jej straničtí činitelé spojili s ježíšovskou stylizací v Komedii o umučení, musel se smiřovat s různými omezeními. Teprve v 90. letech - po své šedesátce - se dočkal velkých úkolů a prožil při jejich plnění hereckou renesanci. Zakladatel a šéf Divadla U stolu František Derfler dobře věděl o hodnotách, které obsahuje umělecká osobnost Lakomého, a obdařil ho rolemi, které mě uchvátily. Lakomý například skvěle ztělesnil starého muže v dramatizaci Durychovy Boží duhy. Bylo nesmírně těžké vyklenout závratný oblouk mezi soucitným zájmem, jejž hrdina projevil o osud mladé Němky, kterou ponížili a znásilnili pováleční čeští mstitelé, a mezi mužskou náklonností vrcholící láskou, milováním a zplozením dítěte. Zralý představitel však byl v každém okamžiku, i v tom nejpatetičtějším, přesvědčivý a pravdivý.
Strhující byla celá galerie postav, kterou Ladislav Lakomý v Divadle U stolu vytvořil. Chodil jsem tam nejen za zážitkem ze vzácně lidského divadla, ale také za jeho nejvýraznějším členem, byť i jen externím jako všichni spolupracovníci tohoto souboru. Není divu, že se Lakomému rozhodl nabídnout hostování také šéf Městského divadla Brno Stanislav Moša, když hvězda jeho ansámblu Zdena Herfortová spolu s režisérem Stanem Slovákem chystali Vögelovu Dobře připravenou partii a rozsáhlému a vděčnému mužskému partu, jejž svěřili Jaroslavu Dufkovi, vybrali jako kontrapunkt Dufkova spolužáka z JAMU, ale i typového protichůdce Ladislava Lakomého. Účinná komedie střižená v dobrém smyslu slova bulvárně umožnila uskutečnit na prknech brněnského Městského divadla skutečný trojkoncert. Proti hlučnému, agresivnímu a sebestřednému Dufkovu starému pánovi, který s nádhernou chutí ovládal jeviště, uplatnil jeho parťák zdrženlivý a tichý přednes, do něhož však ukryl city o to silnější, oč méně okázalé a na pohled zjevné. Slíbil jsem si, že se na to trio výborných herců půjdu podívat podruhé a potřetí, ale pan Dufek mi krátce poté předal špatnou zprávu, že Láďa na smrt onemocněl.
Neznám v tuto chvíli smutnější závazek než slovo dané Lidovým novinám, že Ladislavu Lakomému napíšu nekrolog a rozloučím se s ním. Měl bych připomenout, s jakou péčí o češtinu a vlohou pro kouzlo veršů přednášel v rozhlase poezii, jaký vynikající byl spíkr a jak skvělý učitel JAMU. Neumím to. Když zavřu oči, vidím a slyším křehkého, nehrdinského, ale lidsky nezpronevěřitelného Bérengera, jak obklopen lidmi, kteří rezignovali na člověčí podobu a stali se nosorožci, volá své: "Nevzdám se." Tento závěrečný akord si s Ladislavem Lakomým spojuju nerozlučitelně.
