Po půlroce se teď vracíte na divadelní scénu - co přesně se vám stalo?
Provedl jsem před třemi lety hloupost - skočil jsem v Bosně a Hercegovině do osmnáct metrů hlubokého vodopádu. Nebylo to z frajeřiny, v těchto věcech já se moc nepředvádím, spíš to byl osudový skok. Tak jako někdo odtrhává okvětní lístky kopretiny a vypočítává si 'Má mě rád - nemá mě rád', tak já si vsugeroval, že když skočím a všechno dobře dopadne, tak se tím vyřeší určité mé problémy. Zvláštní uvažování u člověka, kterému tehdy bylo dvaačtyřicet, ale zkrátka - stalo se.
A stalo se, že osudový skok nic nevyřešil, naopak přinesl další, ještě větší problémy?
Točili jsme tenkrát v Bosně a Hercegovině s Filipem Renčem jeho nový film Na vlastní nebezpečí a mě ten vodopád celou dobu nějakým zvláštním způsobem přitahoval. Filip ho skočil několikrát, stejně jako řada kaskadérů z filmového štábu - a nikomu se nic nestalo. Ze shora to vypadalo, že člověk skáče do peřiny. Bohužel já do ní dopadl špatně - jednak jsem na tom byl fyzicky ze všech nejhůř, za druhé jsem - jak jsem se později dozvěděl od doktorů - těsně před dopadem do vody povolil tělo, navíc jsem skákal nakloněný dopředu, takže mi náraz na hladinu rozdrtil jeden z nejdůležitějších obratlů - TH 12, řečeno lékařskou terminologií. To je obratel mezi hrudní a bederní části páteře, který je při ohýbání a rotaci těla namáhán ze všech nejvíc.
CELÝ ROZHOVOR S JIŘÍM LANGMAJEREM ČTĚTE V PÁTEČNÍM MAGAZÍNU LIDOVÝCH NOVIN
