Jeho tělo leží v mauzoleu na centrálním náměstí Tchien-an-men v Pekingu a denně se tu tvoří dlouhé fronty lidí, které se na něj přišly podívat. I dnes miliony Číňanů totiž považují (ateistu) Maa za opravdového boha.
Mao Ce-tung se narodil v provincii Chu-nan v rodině statkáře. Ve třinácti letech se rozhodl studovat místo plahočení se na rodné hroudě, a odešel z domova. Zapojil se do Sunjatsenova revolučního boje proti dynastii Čching a po vzniku republiky absolvoval učitelskou školu. Práce knihovníka ho nebavila a brzy začal organizovat revoluční hnutí.
Maova Čína byla pro sousedy nebezpečná
V roce 1921 stál u zrodu Komunistické strany Číny. Zpočátku ještě úzce spolupracoval s Čankajškovým Kuomintangem. Po dočasné porážce komunistů vedl povstání v provinciích. Ve 30. letech byl jedním z vůdců Dlouhého pochodu a od té doby jeho hvězda stoupala. Stal se generálním tajemníkem ÚV KS Číny a po vzniku Čínské lidové republiky v roce 1949 předsedou vlády a v letech 1954 až 1959 předsedou ČLR.
Maova Čína byla izolovaná, nepředvídatelná a pro sousedy nebezpečná. Uvnitř se rodila "nová Čína", k jejíž realizaci bylo třeba provést "nezbytné kroky" - například zkonfiskovat půdu venkovským statkářům a dát ji rolníkům. Jenže v Maově provedení se neobešly bez masakrů. Miliony vlastníků půdy byly popraveny nebo ubity k smrti svými sousedy. Rolníci dostali kousek půdy, ale ne na dlouho. Už na konci 50. let bylo soukromé vlastnictví zrušeno a rolníci se stali nemajetnými členy lidových komun. Ty místo pěstování rýže vyráběly ocel a rolníci umírali hlady.
Nová politika Velkého skoku nevedla ani k zajištění potravin, natož k dohnání Západu. Po naprostém ekonomickém krachu Mao odstoupil ze všech státních funkcí. Zůstal však předsedou strany a zachoval si zásadní vliv. Toho využil o pět let později při svém návratu na výsluní. Obešel stranickou hierarchii a s pomocí studentských Rudých gard začal likvidovat nepřátele. Období takzvané kulturní revoluce, tedy boje proti "lidem u moci, kteří jdou kapitalistickou cestou", definitivně ukončila teprve Maova smrt.
V roce 1974 čínskému komunistickému předákovi lékaři zjistili nevyléčitelnou sklerózu míšních nervů. O dva roky později ho postihly tři infarkty - poslední mu byl osudným. Zemřel 9. září 1976 a přestože si přál, aby jeho ostatky byly spáleny a popel rozprášen, skončil v mauzoleu na náměstí Tchien-an-men. Již krátce po smrti ho odsoudila omezená oficiální kritika. Podle ní bylo jeho vůdcovství zcela správné až do roku 1957. V čínských učebnicích zůstal Mao zasloužilým budovatelem státu, dobrým vojenským stratégem, náruživým plavcem a básníkem. Na oběti Maova režimu v nich už "nezbylo" místo.
Zabíjet ve jménu Maa
Kult Maovy osobnosti předčil uctívání vládců v předchozím století. Maova tvář a Maova slova se už od počátku ČLR objevovala všude - na budovách, v kancelářích i v domovech. Vyvrcholil za kulturní revoluce jako až náboženské vytržení. Stopy zanechal po celém světě. Plakáty s Maovou podobiznou se objevily v rukou radikálních studentů od Paříže až po San Francisco. V některých zemích maoisté ve jménu Maa zabíjejí ještě dnes.
Rozmarný a krutý Mao přiznával, že asi 15 procent Číňanů trpí hlady a někteří odmítají marxismus, ale odmítal, že by na jeho experimenty někteří doplatili životem: "Jak bychom jen mohli zabít 20 milionů lidí?" Přitom se považuje za nesporné, že nejméně tolik lidí zemřelo hlady jen v období Velkého skoku (1959 až 1961). Podle odborníka na genocidu Rudolpha Rummela byl Mao druhým největším masovým vrahem minulého století s téměř 38 miliony obětí. Před ním se umístil už jen Stalin.
Se třemi manželkami Mao zplodil šest dětí. Jeden z jeho vnuků se stal "Maovým historikem", vnučka ho zase chválí v nedávno vydané knize. Li Č'-suej, po 20 let Maův osobní lékař, "velkého kormidelníka" naopak vykreslil jako tyrana, který odmítal léčbu včetně léčení sexuální choroby, kterou mohl nakazit spoustu svých milenek. Nezřízená sexuální chuť Maa provázela až do vysokého věku. Stejně jako vášeň pro plavání. Největší čínskou řeku Jang-c' přeplaval ještě po sedmdesátce.
