Děti pořád opakovaly slovo amnestie, vypráví autorka dokumentu

Lidovky.cz: Dá se vůbec věznice dostatečně upravit pro výchovu dětí?
Často se setkávám s první reakcí lidí: "Chudák děti, tak malé a žijou ve vězení". Pravda je ale taková, že mnohé děti tam žijí na lepší úrovni než doma, protože často pochází z problematického sociálního prostředí.

Lidovky.cz: A jak si tedy můžeme vězení pro matky s dětmi představit?
Oddělení vypadá jako školka a všichni pracovníci i odsouzené chodí v civilu. Každá matka má svůj vlastní pokoj, který sdílí s dítětem. Ty vůbec nevnímají, že jde o vězení, berou to tak, že tam prostě bydlí s maminkami. A přijde jim normální, že se tam kromě nich pohybují i dozorci a jiní zaměstnanci, jsou to pro ně prostě tety.

Hlavní hrdinky dokumentu S mámou v base.

Lidovky.cz: Jak se chovají zaměstnanci?
Na oddělení je třeba skvělá paní vychovatelka Jitka Dvořáková, která má děti jako vnoučata. Když jsme natáčely propuštění jedné z maminek, vychovatelka i odsouzená plakaly, vychovatelka jí kladla na srdce, ať zavolá, až dojede domů. Jako by to byla opravdu její babička. Byla to pro mě jedna z nejdojemnějších scén celého dokumentu.

Lidovky.cz: Mají děti možnost vidět pravidelně další příbuzné?
Návštěvy ve věznici probíhají jednou za měsíc. Příbuzní často nemají dost peněz na to, aby mohli pravidelně jezdit, to byl případ i našich protagonistek. A odloučení od rodin a často i dalších dětí, které na ně doma čekají, samy odsouzené berou jako nejtěžší část trestu.

Lidovky.cz: A dostanou se děti i mimo věznici? Ven a do přírody?
Chod oddělení je zařízený tak, aby děti měly co nejpřirozenější vývoj a netrpěly izolací. Venku mají pískoviště a hřiště, kam si chodí hrát. Věznice taky pořádá často vycházky do "normálního světa" - na zmrzlinu, do místní školky, na krmení kačenek. Několik takových akcí jsme i natáčely.

Lidovky.cz: Jak jste se vlastně k namětu dostala?
Na mateřské jsem začala po letech reportérské práce točit dokumenty pro pořad Fokus ČT24. A v té době mi vyprávěla kamarádka o unikátním projektu, kde vězenkyně mohou vychovávat své děti. I protože jsem sama měla malé dítě, velmi mne to zaujalo a tak jsme tam začali postupně natáčet, nejdřív pro pořad Fokus a potom několik reportáží do publicistiky. Příběhy odsouzených mi přišly tak poutavé, že jsem v roce 2012 přišla s námětem časosběrného dokumentu. Ředitelka věznice Gabriela Slováková souhlasila a pak jsme našly s kolegyní Jarmilou Štukovou čtyři odsouzené matky, které do projektu šly.

Lidovky.cz: S matkami a dětmi jste natáčela rok. Vytvořila jste si s nimi nějaký osobnější vztah?
Bez toho by to ani nešlo. Když chcete, aby vám někdo vyprávěl nejintimnější detaily ze svého života, musíte mít jeho důvěru. Blízký vztah máme s protagonistkami obě dvě, tedy i kameramanka Jarmila Štuková, která mi s projektem moc pomáhala. Jarmila má výhodu, že je hodně upovídaná a otevřená, snadno si lidi získá. I díky ní se nás brzo přestaly naše postavy bát, uvolnily se a neměly trému z kamery. Já mám u všech svých projektů jedno pravidlo: záleží mi na tom, abych držela slovo a abych nikomu neublížila. Vím, že to za to nestojí. Takže radši vyhodím skvělou výpověď, vzdám se úžasného námětu, když vím, že bych tím ublížila někomu, kdo si to nezaslouží.

Petra skončila ve vězení za neplacení výživného. Do vězení nastoupila se synem...

Lidovky.cz: Připouštějí si matky, jaký start do života dětem svým chováním připravily? A ovlivňují výčitky i jejich další chování po opuštění věznice?
Recidiva je na oddělení skoro nulová, přitom normálně se pohybuje okolo 50 %, takže pozitivní motivace "mateřskou láskou" funguje. I proto mě tohle téma začalo zajímat. Oddělení má velké úspěchy. Všechny naše protagonistky shodně tvrdí, že tohle je pro ně dostatečné ponaučení do budoucna. Uvidíme, zda se jim to povede.

Lidovky.cz: Dokument jste natáčely na fotoaparáty. Proč? Bylo natáčení ve věznici nějak omezováno?
Mnoho zaměstnanců ani odsouzených nechce být vidět na kameře, musely jsme na to neustále myslet. Nemohly jsme se také třeba s odsouzenými vůbec domlouvat, nemají mobil. Ale jinak nám personál vycházel vstříc. Myslím, že o zaměstnancích věznice panují často zbytečné předsudky, my jsme měly třeba s dozorci převážně dobré zkušenosti. Ve věznici pracuje plno obdivuhodných lidí, na které budeme rády vzpomínat. A chceme hlavně poděkovat Gabriele Slovákové - ředitelce věznice a vedoucí výkonu trestu Monice Myšičkové, která s námi celé natáčení organizovala. Mimochodem obě ženy v průběhu tohoto natáčení otěhotněly, takže téma dětí nás provází i u personálu věznice.

Lidovky.cz: Zapojila jste se sama do pomoci matkám, nebo jste se naopak snažila být jen nezávislým pozorovatelem?
Snažily jsme se obě s Jarmilou Štukovou pomáhat v rámci svých možností. Jarmila je původně fotografka, takže jsme maminky při každé návštěvě fotily a pak jim Jarmila posílala velkoformátové fotky jako dárek. To byla pro všechny atrakce, pokaždé se těšily, že se zase při natáčení s dětmi vyfotí a snímky pak posílaly rodinám domů. V českém modelu vězení si matky samy platí pobyt dítěte, takže se jim hodí každá koruna. Pro věznici jsem v počátku natáčení udělala malou sbírku a dovezly jsme dětem pleny a kosmetiku. Taky jsme jim vozily pravidelně dárečky, ne všechno je ale povolené a musely jsme to konzultovat dopředu. Pro všechny protagonistky jsme prosadily z rozpočtu na natáčení honoráře, které šly na účet pro děti a jejich potřeby.

Lidovky.cz: Co bylo pro vás nejsilnějším zážitkem při natáčení?
Takových bylo víc. Třeba, když Andy dostala přerušení trestu a mohla jet v létě na čtyři dny za rodinou, viděla se se svými dětmi a manželem. Bylo to hodně intenzivní a náročné, ale byl to zážitek. Na dojímání moc nebyl čas, ale jednou jsem se nechala opravdu strhnout - když jsme teď v lednu natáčely propuštění Andy z věznice. Vím, jak moc po tom toužila, prožívaly jsme to s ní. Scéna loučení s vychovatelkou, kterou jsem popisovala už výše, nás dojala. Bylo to hodně silné a spontánní a já jsem nevydržela a poprvé jsem uronila i slzu.

Bára se do vězení dostala kvůli drogám. Dceři Kristýnce už byly tři roky a...

Lidovky.cz: Jak se větším dětem vysvětluje, kde jsou?
Děti smí být ve věznici jen do 3 let, tahle hranice je stanovená také proto, že děti nechápou, kde jsou. A každá odsouzená k tomu přistupuje jinak. Některá o tom prostě nemluví, někdo vymýšlí "příběhy".

Lidovky.cz: Co je to za příběhy?
Petra třeba svému Jiříkovi říkala, že bydlí v jiném bytečku, protože ten jejich už byl malý. Andy zase svým dětem doma vyprávěla, že musí k panu doktorovi, protože má nemocnou nohu a až se uzdraví, půjdou i s dcerou Riankou domů. Všechny protagonistky se ale shodly na tom, že o vězení dětem řeknou, až na to budou mít potomci věk a že jim půjdou příkladem, aby děti neskončily jako ony.

Lidovky.cz: Nemůže stejně pobyt ve vězení děti ovlivnit?
To jsou otázky, na které zatím nikdo nezná odpověď. Výzkum na toto téma není. My samy chceme děti i matky sledovat dlouhodobě, tak se to třeba dozvíme.

Lidovky.cz: Jsou děti nějak připravovány na návrat do normálního světa?
Zdravý vývoj dětí hlídá celou dobu místní psycholožka. A ta dohlíží i na to, jak děti připravit na propuštění. Může to ale narušit nějaké náhlé rozhodnutí jako třeba amnestie, na kterou bylo propuštěných 8 z 11 žen na oddělení. Tenkrát se prý strhla davová mánie a všechny děti si chtěly balit věci a jít domů a ty, co nešly, to pak oplakaly. Vtipné bylo, že i tak malé děti se naučily slovo "amnestie" a pořád ho při naší návštěvě opakovaly.