Prošel přehršlí filmů, hrál všelijaké podivíny a taky četníka v televizním seriálu. Hraje v Dejvickém divadle, vynikl v dabingu, vychovává čtyři syny. V pondělí oslaví padesátiny.
"V herectví mě stále baví zkoušet, kam až mohu dojít. Je to ovšem poměrně riskantní a těžká práce, kterou si stále nesete s sebou," říká o své profesi. Jeho civilní projev s nádechem jemné komiky je tak věrohodný a uvěřitelný, že se divák s jeho postavou dokáže lehce ztotožnit.
Bravurní na filmovém plátně, v soukromí je překvapivě plachý a nejistý: "Jsem úzkostlivej a neurotickej." V neokázalosti a skromnosti drží laťku stejně vysoko jako v hereckých výkonech.
Jeho filmová galerie se hemží podivíny a patologickými osobnostmi - neurotický chirurg Ondřej v Samotářích, Petr v Příbězích obyčejného šílenství, Václav, úchylný voyuer Oliver ve Viditelném světě: "Musíte se hlídat, i když vypouštíte své běsy a vášně." Za hlavní roli kriminálního příběhu z padesátých let Ve stínu (2012) v režii Davida Ondříčka inkasoval pátého lva do své smečky. Ty předchozí se mu shromáždili za filmy Smradi, Václav, Musím tě svést a Jedna ruka netleská.
„Jsem držťka se zajímavýma očima“
Pro hitlerovský projev v posledně jmenovaném filmu studoval filmy z vůdcova života. A role elegantního diplomata ve filmu Medvídek (2007) jej údajně intelektuálně převyšuje.
"Myslím, že jsem taková držťka se zajímavýma očima," říká o sobě. Původem z herecké rodiny, jeho otcem je Ladislav Trojan, a bratrem producent a režisér Ondřej Trojan, se ale v mládí věnoval spíš sportu a hrál závodně basketbal. V roce 1984 maturoval na sportovním gymnáziu, potom absolvoval pražskou DAMU.
V půli osmdesátých let přišel do Realistického divadla: "Tady jsem podepsal petici za propuštění Václava Havla i Několik vět. Hrála se tam Res publica. Divadelní koláž vzpomínek na první republiku, v níž zaznívaly i myšlenky Čapka i obou Masaryků. Vždycky seděli v hledišti nějací estébáci. Ale i disidenti, včetně Václava Havla." Jeho odchod z Vinohradského divadla, kam nastoupil v roce 1990, po osmi letech do vznikajícího souboru Dejvického divadla mnohé překvapil. Dnes jsou Dejvice jednou z nejprestižnějších pražských scén.
Za Oblomova v adaptaci románu I. A. Gončarova dostal cenu Thálie, výrazný je jeho Karamazov ve hře Bratři Karamazovi, Petr v inscenaci Příběhy obyčejného šílenství nebo Veršinin ve hře Tři sestry.
Nejpernější úkol mu přichystal režisér Petr Zelenka ve hře o Lvu Sergejeviči Tereminovi, který vynalezl nekontaktní hudební nástroj tereminovox. "Na ten jsem se musel naučit hrát a to bylo hodně složité. Učili jsme se to s Petrem na dokumentu o jedné Tereminově žačce." Srdce televizních diváků získal v Četnických humoreskách, s četníkem Béďou Jarým tak trochu stárl: "Na začátku jsem byl tmavovlasý mladý muž a v posledních dílech mně musely maskérky barvit šediny." S Klárou Pollertovou má Trojan čtyři syny s těmi nejčeštějšími jmény - František, Josef, Antonín a Václav. A relaxuje nejraději pohybem: "Při sportu si odpočinu, zapomínám na práci, na starosti v rodině. To je asi můj největší ventil, proto se ho tak držím."
