Sourozenci Baťovi pocházeli z obuvnické rodiny a měli podnikání v krvi. Jejich otec Antonín Baťa starší vedl ve Zlíně obuvnickou dílnu, kterou po sňatku s vdovou po ševci Bartošovi Annou rozšířil i o její dobře zavedenou živnost.
První praxe u otce
Po smrti manželky, s kterou měl dceru Annu a syny Antonína a Tomáše, se v roce 1886 usadil v Uherském Hradišti, kde své podnikání (zahrnující například i obchod s ovocem a další) úspěšně rozšířil. Pronajal si několik domů, kde soustředil dílčí operace - štěpárnu, střihárnu, dílnu tovaryšů a písárnu. Zaměstnával téměř 40 lidí. A synové Antonín a Tomáš získali právě v otcově podniku cenné zkušenosti s vedením a řízením výroby a prodeje, které pak ve své firmě postupně rozvíjeli a zdokonalovali.
V roce 1894 se sourozenci rozhodli osamostatnit a založili ve Zlíně vlastní obuvnický závod. Z Uherského Hradiště se vrátili do Zlína, prý prostě proto, že byl jejich rodištěm.
Výhrou nízká cena
Jejich lehké baťovky se začaly dobře prodávat především díky nízké ceně. V roce 1904 Tomáš Baťa odjel na několikaměsíční pobyt do Spojených států a právě tam mu padly do oka dělnické domky Fordovy automobilky. U Henryho Forda také okoukal systém výroby, který se stal později jedním z pilířů úspěchu. Rozmach zaznamenal Baťa za první světové války, kdy se podílel na vojenských zakázkách, ale jeho zlatou érou bylo svobodné Československo.
Zlomem se stal ne příliš utěšený rok 1922. Podnikání nešlo a Baťa snížil cenu obuvi na polovinu. Firma tak získala věhlas a také si vyprázdnila zásoby. Po zkušenostech v zahraničí začal Baťa zavádět moderní metody řízení a organizace práce: pásovou výrobu, samostatně účtující jednotky, pobídkový systém, podíl na zisku a mohutnou reklamu. Díky tomu udělal během 30. let z firmy největšího světového exportéra obuvi.
Baťovo městečko
Mamutí koncern dal práci a dosud nepoznané výdělky tisícům lidí, kteří v podniku nejen pracovali, ale žili s ním i v něm. Baťa zaměstnancům poskytoval sociální výhody, okolí areálu Baťových závodů s pověstným mrakodrapem bylo plné rodinných domků pro zaměstnance. Ve své škole si vychovával spolupracovníky. Na druhou stranu Baťovy závody znamenaly trpký konec pro řadu malých ševcovských živností.
I během hospodářské krize v 30. letech Baťa prosperoval. "Nebojíme se konkurence. Polovina lidí na světě chodí bosa a jenom pět procent obyvatel světa chodí dobře obuto," uvedl na počátku 30. let Tomáš Baťa, kdy se rodinný podnik změnil na akciovou společnost budující sesterské podniky po celém světě. Kromě obuvi s nízkými cenami (s pověstnou devítkou na konci) vyráběl další široký sortiment přes punčochy a pneumatiky až po ševcovské stroje. Baťa podporoval i další aktivity včetně umění. Ve Zlíně vzniklo vlastní filmové studio.
Po celém světě
Méně známá kapitola Baťových aktivit byla výroba strojů, které se šéfovi firmy staly osudnými - letadel. Po předčasném skonu Tomáše Bati při leteckém neštěstí v roce 1932 se řízení ujal jeho nevlastní bratr Jan Antonín (1898 - 1965) a za jeho éry nastal další rozmach firmy i Zlína, který přerušila až okupace.
Po válce byl podnik zestátněn. Ve světě se však impérium úspěšně rozrostlo dál pod vedením Tomáše Bati juniora (1914 - 2008). Firma byla řízena z Kanady, ze které se ale postupně stáhla. Současná centrála je ve švýcarském Lausanne. V Československu se obchody s firmou Baťa znovu objevily až po roce 1989.
V současnosti má firma na 5000 prodejen v 60 zemích světa, v ČR jich funguje 70, a podle vlastních údajů Baťa obslouží milion lidí za den. Ročně prodá na 280 milionů párů bot, které vyrábí 25 závodů ve 20 zemích světa.
