Jeho jediný syn Jakub z třetího manželství je osmatřicetiletý pražský advokát, vysokoškolský učitel a poradce na ministerstvu obrany. Byl asistentem Jiřímu Dienstbierovi staršímu v OSN a loni pracoval jako tiskový mluvčí Jiřího Dienstbiera mladšího během jeho prezidentské kampaně. Na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy přednáší mezinárodní právo a s manželkou vychovává tři děti. Pro magazín Pátek LN Jakub Landovský vzpomíná na dětství se slavným otce i bez něho a na jeho poslední roky.
Pavel Landovský před třiceti lety ve filmu Psí Dostihy.
LN: Vnímal jste jako tříletý život s vaším otcem, ještě předtím, než zůstal v Rakousku?
Možná se budete divit, ale vnímal, byť útržkovitě. Mám teď tříletého syna Sašu a on se mne ptá, zda je děda Pavel mrtvej a jestli ještě půjde k doktorovi a jestli je teď se zrzavou kočkou, co mu před rokem umřela. Děti si vypjaté momenty určitě pamatují, ale asi jinak než dospěli. Já si z Vídně pamatuji na tři věci: parkoviště pro angličáky s výtahem, které mi táta dal, chuť limonády Grbi a to, jak jsme s tátou „pařili“ u psacího stolu. On víno s kolou a já samotnou kolu. Tátův temperament v počátcích vyhnanství nebyl takový jako třeba v Praze po roce 1989. Ono když vás nepustí domů a jste bez přátel a bez prostředků v cizí zemi, tak vám to trochu vezme vítr z plachet. Ale to znám spíš z mámina vyprávění, táta si nikdy moc nestěžoval.
PSALI JSME: |
LN: Co vám tehdy k tomu, že tatínek zůstal v Rakousku, řekla vaše maminka?
Zůstat v Rakousku nebylo tátovo rozhodnutí. On se snažil různě pronikat zpět za železnou oponu, jednou dokonce přeplaval Dunaj z Maďarska na Slovensko. Vyhnanství především zařídil komunistický ministr vnitra Jaromír Obzina a pak poslušný soud rozsudkem o zbavení občanství pro poškozování dobrého jména Československé republiky v zahraničí. V případě „dobrého jména“ normalizačního Československa to byl snad trestný čin spáchaný na nezpůsobilém subjektu. Máma o rozhodnutí vrátit se domů mluvila teprve nedávno. Ve středu byla u táty na návštěvě a řekla mu, že kdyby mohla vzít něco ve svém životě zpátky, zůstala by s ním v Rakousku.
LN: Jak se váš život bez otce změnil?
Žil jsem s maminkou v Jevanech za Prahou a tátu jsem vídal jednou ročně v Maďarsku v lázních, ale až když dostal rakouský pas. Občas tam s námi byli estébáci a když jsme nebyli v hotelu, tak nám prolézali pokoje. Aby dostali tátu pryč z hotelu, ukopli mu u auta zrcátko a pak ho zdržovala maďarská policie na služebně, když to nahlašoval. Když mu ten komplot došel, ze služebny utekl a načapal tajné, jak mu prolézají kufry. Spustil takový vyrvál, že hned utekli. To se mi samozřejmě jako malému klukovi líbilo a byl jsem na něj patřičně pyšný. Vnímal jsem ho jako tátu, který mi doma chyběl. Měl knír, vojenskou košili, mluvil nahlas a nikoho se nebál a platil za celý stůl. Nikoho se nebát je krásný stav mysli. Myslím, že to byla dobrá průprava do života.
Celý rozhovor s Jakubem Landovským o dětství i polistopadovém životě se slavným hercem si přečtete v magazínu Pátek LN, který vychází 17. října.
V magazínu také najdete:
|
