Podle Horáčka nejde jen o osobní, ale i národní ztrátu. „Vím, že bude chybět nespočtu dalších, do jejichž životů jeho svérázná, emocemi naplněná hudba vstoupila; není to jen soukromá ztráta, ale ztráta národní,“ napsal Horáček. „Ať je ti lehká zem, Petře,“ uzavřel vzpomínku na svého dlouholetého souputníka na své facebookové stránce.
Petr Hapka je znám především jako autor i interpret řady písní. Spolu s textařem Horáčkem se podílel na desce Hany Hegerové Potměšilý host či albech s více interprety V Penziónu Svět a Citová investice. Patřil také k našim nejplodnějším a nejvýraznějším autorům filmové hudby. Je podepsán například pod hudbou k filmům Tisícročná včela, Páni kluci, Den pro mou lásku, Panna a netvor, Deváté srdce nebo Kráva.
Jak viděl zesnulý skladatel sám sebe, co si myslel o kriticích a podle čeho si vybíral texty, které zhudební? Přinášíme výběr z autentických vyjádření, které Hapka uvedl v rozhovorech pro Lidové noviny.
O trémě:
„Před vystoupením chodím jak lev v kleci - tři kroky vpravo, prudká otočka hlavy, šíbnout ocasem o mříž a pak zase na druhou stranu. Na pódiu pak ztrácím přirozenost a lidé to hned poznají; je jedno, jestli jde o univerzitního profesora, anebo o kopáče, výjimkou jsou snad jen hudební kritici. Naštěstí jsem nepřirozený jenom ze začátku, většinou jen do nějakého průšvihu, který se mi stane. To se potom začnu smát a najdu svou nenucenost. Je fakt, že trému jsem poznal dost pozdě - právě proto, že jsem nikdy nevystupoval, anebo rozhodně ne jako leader. Možná, že kdyby mé vystupování přišlo dřív, už bych byl z takových stavů venku.“ (Pátek Lidových novin, 17.8.2001, autorka rozhovoru: Markéta Turková)
O ženách:
“Já mám ženy rád a je to na mně vidět. Mám je rád v podstatě asi jako kočky - jsem na ně něžný, umím je vyslechnout, umím jim poradit, umím se mezi ně neplést, když mají svoje hádky... Ženy jsou pro mě kočky. A máme se rádi celý život.“ (LN 19.6.2004, autorka rozhovoru: Silvie Blechová)
O kriticích:
“Občas se ptám lidí, co se jim na mé písničce líbí - a oni to jsou schopni pojmenovat, vyjmenovat klady i zápory, říct konkrétní výtky. Posluchači se mnou mají obdobné vidění, a když se zpětně zamyslím nad jejich výhradami, zjistím, že i tam jsme zajedno. Kritici jsou naopak lidé, kteří jsou za to samé placeni - jen mám dojem, že už se díky tomu nemůžou pro něco nadchnout, ani uznat, že je něco prostě a jednoduše dobré.“ ...
„Rozhodně nechci zobecňovat, i mezi kritiky mám mnoho přátel, mnoho z nich mám rád, i když ke mně nejsou zrovna shovívaví - ale když mají pravdu, co se dá dělat? Jenže i ta jejich pravda je lhostejná - po mně zbudou písničky.“ (Pátek Lidových novin, 17.8.2001, autorka rozhovoru: Markéta Turková)
„Nemám rád lidi, kteří sami sebe jmenují kritikem a začnou se podle toho chovat. Kritik má být nějaký muzikant, jako to bývalo dřív. Dnes je to tak polovina, a tu mám rád. Aneznamená to, že oni mě chválí... Já mám třeba rád Rejžka.“ ... „ Pro mě je nejdůležitější, že se to líbí mně. A když se to líbí mně, tak vím, že se to bude líbit třeba čtvrtině možných posluchačů. A to je hodně vysoké procento.“ (LN 19.6.2004, autorka rozhovoru: Silvie Blechová)
O psaní písní:
“Text je pro mne výzva: vždyť na většinu napíšu třeba až čtyři hudby, pořád nejsem spokojený - a pak najednou jsem. Ta hudba, u které ten pocit získám, už třeba sice není tak dobrá jako ta první, která byla srdečnější, šla víc z ducha, protože tahle je už víc vykoumaná. Ale to je těžké na vysvětlování: vztah člověka ke své práci je jako vztah mezi lidmi. Vztaženo opět k profesionálním kritikům - i proto si myslím, že mi do mé práce vlastně nemá kdo co žvanit. Představte si to v manželství: ožením se, jsem šťastný, mám euforický pocit a do toho přijde soused a řekne ,chlape, poslouchám vás celou noc, moc řádíte, takhle to nepůjde!´ A to je hudební kritik.“ (Pátek Lidových novin, 17.8.2001, autorka rozhovoru: Markéta Turková)
Jaký musí být text, aby na něj chtěl psát hudbu? “Je to opět jako mezi lidmi: jsou ženské, u nichž chlap krásu pozná za půl roku, jsou ženské, které jej ohromí na první pohled. Je fakt, že text, který patří do druhé skupiny, si rychle nesu domů a dám se do něj. Hned si s ním jdu užít. Naopak jsou texty, které mám doma i několik let - například Z fotky mé mámy kape krev jsem měl doma pět let a hudbu k němu jsem stále necítil jako dostatečně hnusnou. K textu si nemusím hledat vztah, každý text nabídne vztah sám, začne se nějak chovat... „
„Samozřejmě, hudbu si umím i vymyslet, vymyslet lze totiž všechno na světě. Ale já chci být překvapený, která hudba mě napadne, miluju ten pocit, že mě hudba ,přepadla´, sám se tomu divit a mít radost. To je nejhezčí. To je třeba případ písničky S cizí ženou v cizím pokoji.“ (Pátek Lidových novin, 17.8.2001, autorka rozhovoru: Markéta Turková)
O studiu:
„Mě nejdřív vylili z herectví, které jsem dva roky studoval u Oldřicha Nového, pak mě vyloučili i z violy a nakonec z klavíru. Ale žít se musí! A tak když nešlo hrát ve škole, tak jsem nastoupil do divadla Paravan, kde se najednou zjistilo, že umím psát písničky. A musím říct, že tohle období hledání a nevědění bylo nejkrásnější etapou mého života.“ (Pátek Lidových novin, 26.11.2010, autor rozhovoru: Ignác Štajer)
