Lidovky.cz

Znásilněná matka ho odložila. Potomku bosenských krutostí pomohl film

Lidé

  7:00aktualizováno  14:29
SARAJEVO - Alen Muhić z východobosenského města Goražde by našel mnoho dobrých důvodů pro to, aby nenáviděl svět a svůj osud. Dvaadvacetiletý mladík by mohl klidně proklínat matku, která ho porodila, i otce, jenž ho počal. Nic z toho ale Alen nedělá, píše chorvatský deník Slobodna Dalmacija.

Alen Muhić foto: Reprofoto

Na první pohled je Alen veselý mladík, ovšem jen do chvíle, kdy se svěří se svým životním příběhem. Narodil se 20. února 1993 ve válečné nemocnici v Goražde (město plné uprchlíků bylo v té době v obklíčení bosenskosrbských sil, poznámka ČTK) mladé muslimské matce z nedaleké Foči. Tu na podzim předchozího roku znásilnil její soused, srbský voják jménem Radmilo Vuković. I jméno Alenovy matky je známé, ale nesmí se zveřejnit. Žije totiž ve Spojených státech jako chráněný svědek.

Na potrat bylo pozdě

Alen ji nikdy nepoznal. O dítě, které vzešlo ze znásilnění, totiž nestála, na potrat už ale po jejím příchodu do Goražde bylo pozdě. Novorozenci nedala jméno a odmítala jej i kojit, nechtěla si vytvořit citový vztah k „věčné připomínce“ svého znásilnění. A lékařům říkala, že by plačící miminko nejradši zadusila. Tak velké bylo trauma, které mladá žena prožila. O dítě se tak první měsíce starali lékaři a sestry.

Brzy ale do chlapcova života vstoupil Muharem Muhić, vrátný v nemocnici, díky kterému dnes Alen dokáže žít bez nenávisti k rodičům. Nejprve si bral chlapce každý den odpoledne domů a když se začalo proslýchat, že Alena odveze Červený kříž, přivedl jej domů nastálo, k manželce a dvě dcerám. Hoch tak konečně dostal jméno i příjmení.

Ty smraďochu adoptovaný, jsi četnický bastard!

V médiích se o Alenově osudu psalo poprvé už v roce 1996, kdy mu byli tři roky. Tehdy z toho ale ještě neměl rozum a jeho adoptivní otec tvrdil, že chlapci pravdu o jeho původu řekne v 18 letech. „Ty smraďochu, jsi adoptovaný, máma tě odložila. Jsi četnický bastard,“ vmetl mu v deseti letech do tváře kluk ze sousedství. Alen tehdy utekl domů, kde mu Muharem pověděl pravdu o jeho původu.

Bosenské děti bojují o přežití. Ve válce, která skončila před dvaceti lety

Pár měsíců poté se Alen stal poprvé filmovou hvězdou, díky filmu sarajevského režiséra Šemsudina Gegiče. Ten nedaleko chaty Alenovy adoptivní rodiny natáčel dokument o válce, když k němu přišel malý kluk a drze prohlásil: „Co děláš není zajímavé, já mám pro tebe lepší film!“ Gegić nakonec natočil dokument o Alenovi, za který získal řadu ocenění.

Film měl i méně příjemné důsledky, bosenské úřady kvůli němu obžalovaly chlapcova biologického otce z válečných zločinů. Od soudu odešel Radmilo Vuković s pětiapůlletým trestem, ovšem poté, co chlapce uznal za vlastního, mu bylo vězení prominuto. S jedinou podmínkou - musel slíbit, že až bude chlapec chtít, setká se s ním. Vuković ale slib nikdy nesplnil.

Dítě jako ošklivá vzpomínka

Alen přitom o setkání s biologickými rodiči velmi stál a pomoci mu v tom měl opět Gegić. V druhém dokumentu mladík pátral po matce i otci, dostal se ale do kontaktu jen s matčinou sestrou. Teta mu vyprávěla příběh mladé ženy, dnes žijící v USA, která dala život dítěti, které ale raději odvrhla, aby se zbavila těžkých vzpomínek.

Alenův otec žije mnohem blíž, ani s ním se ale mladý muž nesetkal. „Když jsme se objevili u jeho dveří, najednou nebyl doma. Někdo mu musel prozradit, že chceme přijít,“ popsal nepovedenou návštěvu režisér Gegić, podle jeho slov Vuković brzy poté prodal dům a odstěhoval se neznámo kam.

„Nemohu odsoudit to, co udělala moje matka. Nevím, proč mne odložila, ale díky filmu jsem mnoho věcí pochopil,“ říká dnes Alen. K biologickému otci je ale mnohem příkřejší. „Nechci nikoho nenávidět, ale každý se musí zodpovídat ze svých zločinů, tedy i on. A jeho jednání budu vždy odsuzovat, pro mě je válečný zločinec. Stejně jako každý, kdo provedl něco podobného, ať to je Muslim, Srb nebo Chorvat,“ říká odhodlaně mladý muž.

Happy end?

Dnes žije Alen v rodném Goražde, kde pracuje jako sanitář ve stejné nemocnici, kde před 22 lety přišel na svět. „Díky Bohu mám otce Muharema, on a jeho žena Advija jsou moje pravá rodina,“ říká. A jeho příběh má dokonce i částečný happy end. Poté, co se dozvěděla o synově pátrání a filmu, ozvala se z USA i jeho biologická matka, která by chtěla v květnu dorazit do Bosny.

„Nevím, jak to celé dopadne, mám z toho smíšené pocity. Čekám, že mi zavolá, a rozumím tomu, že je k takovému rozhodnutí potřeba velká vnitřní síla. Lehké nebude ani samotné setkání,“ uzavírá svůj životní příběh Alen.

Autoři: ,
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.