Lidovky.cz

Děti mají přirozené herecké schopnosti. Po těch herci touží marně, říká italský režisér

Lidé

  6:38
Jeho snímek Poslední léto zasáhl diváky na festivalu v Karových Varech. Křehký příběh o Japonce, která se během čtyř dnů musí rozloučit se synem, jehož soud svěřil do péče evropského otce. „Hlavní myšlenkou bylo vytvořit luxusní vězení uprostřed moře, které na jedné straně dobře reprezentuje (bez nutnosti použít expozice) sílu vlastníků, a proto posádka pracuje pro majitele, a na druhé straně je viditelná dusivá krása, vrstvy do kterých se těžko proniká,“ říká italský režisér Leonardo Guerra Seragnoli v rozhovoru pro server Lidovky.cz.

Leonardo Guerra Seragnoli foto: Petra Vondrová

Lidovky.cz: Jaká byla reakce českých diváků na váš film? Bylo něco, co vás překvapilo?
Byl jsem v kině na závěr promítání a kromě potlesku mě dojaly reakce lidí, kteří spontánně reagovali na film – smáli se, podivovali se.

Lidovky.cz: Proč je váš příběh zasazen do prostředí lodi, ze které hrdinové neodchází?
Chtěl jsem vytvořit mikrokosmos, kde je angličtina spojujícím prvkem, aby se lidé mohli lépe nahlédnout na současnou smíšenou společnost. A aby vyplynuly kulturní interakce. Hlavní myšlenkou bylo vytvořit luxusní vězení uprostřed moře, které na jedné straně dobře reprezentuje (bez nutnosti použít expozice) sílu vlastníků, a proto posádka pracuje pro majitele, a na druhé straně je viditelná dusivá krása, vrstvy do kterých se těžko proniká. A navíc mě odjakživa přitahovala myšlenka pracovat s jednotou místa a času.

Leonardo Guerra Seragnoli

Leonardo Guerra Seragnoli se narodil v Itálii, ale žije v Londýně. Vystudoval filmovou hudbu na Berklee College of Music v Bostonu. V roce 2006 založil produkční společnost Essentia, podporující tvorbu nezávislých filmů. Ve vlastní produkci natočil několik krátkých autorských filmů (Carne e cielo, 2006; Alfred, 2008; Will, 2010; Rachel, 2010; Ama, 2012; Tigers, 2012). Komorní studií křehkosti lidských vztahů Poslední léto (2014) si poprvé vyzkoušel formát celovečerního filmu

Zdroj: kviff.com

Lidovky.cz: Ve filmu pracujete s velmi mladým hercem – jaké to bylo točit se sedmiletým klukem?
Byl to mimořádně dobrý, profesionální a precizní. S Kenem Bradym jsem měl velké štěstí - byla to jeho první role. Našel jsem chlapce, který pohledem zvládl vyjádřit své pocity. Brzy znal podstatu příběhu a při přehrávání scény přesně věděl, v jakém rozpoložení emocí jeho postava je. Přitahuje mě práce s dětskými herci, protože některé z nich vlastní přirozené herecké schopnosti, po kterých dospělí herci jen touží. Pro mě měl Ken jiskru, která zářila, už když jsem viděl jeho první samostatnou nahrávku. Bylo v něm něco pravdivého.

Lidovky.cz: Váš příběh je velmi intimní a křehký, reagují jinak lidé v jiných zemí, na jiných festivalech? 
Ano, reagují odlišně. Například v Japonsku byl film považován za ženské téma. Připadá mi zajímavé, že příběh o ženě se přikloní přirozeně směrem k ženskému publiku, i když věřím, že dobrý film by měl by cestovat napříč genderem a publikem. Obecně se dá říci, že kde film líbil, je jedno. Záleží jakou cestu si k němu diváci našli. Pracoval jsem s univerzálním námětem, který se v určitém ohledu může dotýkat nás všech.

Lidovky.cz: Co si myslíte o českém humoru? Sedl vám?
Moc toho o vašem humoru nevím, ale vždy si vzpomenu na jeden z prvních filmů Miloše Formana Hoří má panenko, který se mi moc líbil. Byl to pro mě silný zážitek.

Lidovky.cz: Co vám na Češích nejvíc vadí?
To mě nenapadá. Všiml jsem si pouze poněkud zachmuřené obsluhy v některých restauracích, ale to je asi v každém turistickém místě, i třeba v Římě.

Autor:
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.