Když krátce po osvobození přijal prezident Edvard Beneš vdovu po generálu Eliášovi Jaroslavu Eliášovou,řekl jí, že smrt jejího muže vážila víc, než kdyby padly tři divize.
Eliáš byl popraven 19. června 1942, tedy den po hrdinské smrti atentátníků na Heydricha v kryptě kostela sv. Cyrila a Metoděje. V souvislosti s útokem na Reinharda Heydricha se často zdůrazňuje, že šlo o nejvyššího představitele německé okupační moci v Evropě, kterého se podařilo odboji zlikvidovat. Méně se již mluví o tom, že Alois Eliáš byl jediným premiérem okupované Evropy, který byl odsouzen za odbojovou činnost k smrti a popraven. A právě to mělo pro londýnskou exilovou vládu symbolickou cenu oněch „tří divizí“.
Syn krejčího
Nebýt první světové války, asi by Aloise Eliáše čekal poklidný život stavebního inženýra. Narodil se 29. září 1890 na Královských Vinohradech v rodině krejčovského pomocníka. Navzdory nevysokému sociálnímu postavení své rodiny vystudoval reálku a zeměměřictví na České vysoké škole technické. V roce 1911 získal práci jako geometr při výstavbě železnice v Bosně. Na počátku války byl mobilizován a po krátkém výcviku odeslán na ruskou frontu, kde ale hned během první bojové akce padl do zajetí.
Vystřídal několik zajateckých táborů, pak začal pracovat pro ruskou armádu jako vojenský technický úředník. V srpnu 1917 se přihlásil do československých legií a v listopadu se dostal do Francie. Několik měsíců studoval v důstojnické škole a v červnu 1918 byl nasazen na frontě jako pobočník velitele 1. praporu 21. pěšího pluku československých legií. Na sklonku války prošel tvrdými boji o Terron a na řece Aisne. Do vlasti se vrátil 10. ledna 1919 v hodnosti štábního kapitána pěchoty a poté se účastnil bojů o Těšínsko a Slovensko.
Alois Eliáš
Na konci roku 1919 Eliáš zvažoval odchod do civilu, nakonec ale v armádě zůstal. Jeho vojenskou kariéru uspíšilo to, že byl v říjnu 1921 vyslán na Vysokou válečnou školu do Paříže, kterou po dvou letech absolvoval mezi nejlepšími zahraničními důstojníky. Zdenko Maršálek, jeden z historiků, kteří o Eliášovi psali, ho charakterizuje jako „vojenského odborníka“. Na rozdíl od některých dalších legionářů, kteří na Sibiři udělali závratnou vojenskou kariéru, měl velmi slušné technické vzdělání.
V československé armádě byl ve 20. a 30. letech rychle povyšován, již v roce 1929 se stal brigádním generálem. V letech 1932–33 působil jako delegát na odzbrojovací konferenci v Ženevě, poté byl jmenován velitelem divize v Litoměřicích a armádního sboru v Trenčíně.
Nevydáme ani píď
Politická kariéra Aloise Eliáše začala po Mnichovu, který jej zdrtil. Jako protégé tehdejšího premiéra Jana Syrového se stal náměstkem ministra obrany a 1. prosince 1938 ministrem dopravy v Beranově vládě. Premiérem protektorátní vlády byl jmenován 27. dubna 1939, na jeho jméně se shodly politické špičky a prošlo i u Němců. V té době však již patřil k předním organizátorům domácího odboje. „Dobrovolně se nevzdávat ničeho, nevydat ani píď a hájit všecko, co se uhájit dá,“ charakterizoval svou rezistenci.
Jako premiér měl Eliáš možnost výrazně brzdit německé snahy po plném ovládnutí protektorátu. Jeho činnost se však neomezovala na rovinu administrativní: generál Eliáš patřil mezi organizátory vojenské odbojové skupiny Obrana národa a byl v kontaktu s londýnským exilem (jedna ze skrýší pro vysílačku byla dokonce na půdě jeho hanspaulské vily). Pro posouzení morálního významu Eliášovy činnosti je nutné si uvědomit, že jeho odbojová činnost spadala do doby, kdy nacistické Německo vítězilo na všech frontách.
Rezistence generála Eliáše nemohla uniknout pozornosti německých bezpečnostních složek. Smyčka kolem něj se začala utahovat v létě 1940, kdy byl zatčen pražský primátor Otakar Klapka, s nímž v odboji spolupracoval a který při výslechu mluvil víc, než měl. Eliášovo zatčení bylo připraveno již na jaře 1941, ale nacisté v době příprav útoku na Jugoslávii, Řecko a Sovětský svaz dali pragmaticky přednost klidu v protektorátu. Eliáš byl zatčen až 27. září 1941: jeho zajištění mělo demonstrovat změnu v protektorátní politice personifikovanou Reinhardem Heydrichem, který ten samý den přijel do Prahy jako zastupující říšský protektor.
Otrávené chlebíčky?
Ještě předtím došlo k události, která je dnes některými historiky nazývána „poslední odbojový čin“ Aloise Eliáše. Když měla v polovině září velký úspěch výzva Londýna k bojkotu kolaborantského tisku, vynutila si skupina jeho šéfredaktorů u Eliáše audienci, na níž požadovali jasné prohlášení protektorátní vlády. Eliáš přijal novináře v Kolovratském paláci a nabídl jim malé občerstvení. Několik dní po konzumaci chlebíčků měli tři šéfredaktoři blíže nespecifikované zdravotní obtíže a další - Karel Lažnovský - zemřel na břišní tyfus. Gestapo rychle pojalo podezření, že Eliáš chlebíčky infikoval jedem, během vyšetřování se to však nepovedlo prokázat.
Již v polovině 60. let se pak objevil záznam připisovaný Eliášovu lékaři Miloši Klikovi, který přiznává, že na žádost premiéra skutečně chlebíčky infikoval. Věc však má mnohé otazníky, historička Jana Pasáková text nechala zkoumat soudním znalcem, jehož závěr zní, že jde o podvrh a v něm popisované události nemohly nastat.
Druhý život
Berlínský lidový soud Aloise Eliáše odsoudil k smrti již 1. října 1941. Rozsudek nebyl na Hitlerův příkaz vykonán a Eliáš zůstával ve vazbě jako svého druhu rukojmí.O popravě bylo rozhodnuto až 19. června 1942. Eliáš ještě stačil napsat své ženě poslední moták: „Je všemu konec. Nemohu dále. Loučím se s Vámi všemi, ať mi má drahá žena odpustí. Líbám ji a k srdci tisknu. Zvítězíme!“
Bezprostředně po válce byl Eliáš považován za národního hrdinu, jehož odbojové zásluhy se nikdo neodvážil zpochybňovat. Když byla v červnu 1947 na jeho rodném domě na Vinohradech odhalována pamětní deska s bustou, dokonce i komunistický ministr informací Václav Kopecký napsal, že Eliáš byl „hrdina a přitom lidsky krásný člověk, který své zájmy a nakonec i svůj život podřídil vyššímu zájmu, zájmu českého lidu a národu“. Po únoru 1948 se však Eliáš stal neosobou a vdova po něm měla celkem oprávněně pocit, že kdyby ho nepopravili nacisti, popravili by ho komunisti.
Rehabilitace generála Eliáše začala až v devadesátých letech. Urny manželů Eliášových byly v květnu 2006 slavnostně uloženy v Národním památníku na Vítkově.
