Zemřela Věra Saudková, neteř Franze Kafky a bývalá redaktorka LN |
„S Věrou si nedělej moc velké starosti,“ psal Franz Kafka 6. května 1921 z Vysokých Tater své nejmladší sestře Ottle Davidové, čerstvé a zřejmě dost vyčerpané mamince dcerky, která dostala v rodině nezvyklé slovanské jméno, „vzpomeň si, jak je i pro dospělé těžké zvyknout si na něco nového, a to i tehdy, když k obhajobě toho, co měli až dosud, nemohou uvést nic podstatného. Zmiňuješ se o tvarohu na stole a mluvíš o strachu smíšeném s nadějí, což je pocit, který mám neustále i já. A teď si představ, Věra opustila nebeský stůl a kouká z Tvého náručí dolů na stůl pozemský a ten se jí nelíbí, nebo spíše o líbení není vůbec řeč, musí si na něj nějak zvyknout, co to jen musí být za strašnou, pro nás nepředstavitelnou práci.“
Pražská židovská rodina, do které se Věra Davidová 27. března 1921 narodila, se od svého okolí zase tak moc neodlišovala. Její dědeček Hermann Kafka se vypracoval z chudého hauzírníka v majitele prosperujícího velkoobchodu. Manželka Julie mu porodila šest dětí, z nichž dvě zemřely v kojeneckém věku.
Strýc Franz
Na počátku 20. let mohl pro své tři dcery koupit velký činžovní dům v Bílkově ulici, postavený na přelomu 19. a 20. století po asanaci někdejšího židovského ghetta. Strýc Franz byl vyšším úředníkem v Dělnické úrazové pojišťovně – kromě toho psal knihy, které ale v té době mnoho lidí nečetlo a ještě méně jim rozumělo.
Věřina matka Ottilie, které blízcí říkali od dětství Ottla, revoltovala stejně jako její bratr Franz proti sešněrovanému a patriarchálnímu rodinnému prostředí. V roce 1916 si třeba tajně pronajala domek ve Zlaté uličce na Hradčanech a tento azyl půjčovala i bratrovi. Ottla sympatizuje se sionisty, studuje zemědělství, a v roce 1917 se dokonce ujímá hospodaření na zanedbaném statku švagrova bratra v západočeské Siřemi.
Sourozenecká láska
Franz tam s ní tráví osm měsíců. Sourozenci si velmi rozumí, Franz dokonce píše příteli Maxi Brodovi, že se sestrou žije v „malém dobrém manželství“.
Americká spisovatelka odkryla tajemství Kafkovy poslední lásky |
Projevem Ottliny revolty byl i výběr jejího životního partnera: v létě 1920 se provdala za Čecha Josefa Davida. Do rodiny nikdy zcela nezapadl, Ottliny rodiče iritoval třeba tím, že byl ochoten mluvit jen česky; u Kafků se němčina střídala s češtinou dle okolností.
Dovolte, abych se vás dotkl
Věra Saudková donedávna odmítala všechny nabídky k rozhovoru. Polský novinář Mariusz Szczygieł věnoval celou jednu kapitolu své slavné knihy Gottland popisu toho, jak se marně snaží z Věry Saudkové vymámit interview.
Naštěstí paní Saudková od té doby změnila názor a několik rozhovorů poskytla. Setkat se s devadesátiletou dámou, která dnes žije v domě v Bílkově ulici, jejž koupil její dědeček, je velký zážitek.
„Kouříte?“ překvapí hosta otázkou. „Já od svých devíti let,“ říká a zapaluje si cigaretu. Ochotně pak vypráví o svém životě, chrlí jednu historku za druhou, jen otázky na Franze Kafku, který zemřel, když jí byly tři roky, nemá příliš ráda.
„Před lety ke mně na jedné konferenci přišel neznámý muž, položil mi ruku na rameno a zajíkavě řekl: ,Dovolte, abych se dotkl ramene, pod nímž proudí ta krev! Kafkovská krev!‘“ svěřila se novinářce z Reflexu Haně Benešové. „Udělalo se mi nevolno, utekla jsem pryč. Kdysi se mě jeden vědátor například zcela vážně ptal, jestli se Kafka počurával.“
Vznětlivé manželství rodičů
Věra Davidová maturovala na reálném gymnáziu v Dušní ulici a zapsala se na němčinu a srovnávací dějiny literatury na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Vzápětí však byly vysoké školy nacisty uzavřeny.
S počátkem nacistické okupace se začalo rozpadat manželství jejích rodičů, které podle všeho nikdy nebylo příliš šťastné. „Tatínek měl obtížnou povahu. Byl vzteklý a popudlivý. Když ho to popadlo, mlátil se vším, co mu přišlo pod ruku. Zrudl, na čele mu vystoupila žíla. Jednou ho dopálilo, že špatně hraju na piano, přirazil mi deskou od piana prsty a za další dvě hodiny plakal, co provedl,“ vzpomínala v citovaném rozhovoru.
„Byl hrozně šetrný, maminka musela zapisovat každý výdaj, tatínek večer kontroloval, kolik se utratilo za nákup. Když jsem loupala brambory, šel se vždycky podívat do koše a plesnivá brambora se musela okrájet. Nikdy mu nebylo nic recht. V sedm večer chodil na pivo. Čekaly jsme, až za ním zaklapnou dveře, a oddechly si.“
V pekle holokaustu
Na rozvodu prý trvala Ottla, zrušením formálního svazku s „árijcem“ si však podepsala ortel smrti. V srpnu 1942 byla deportována do Terezína. O rok později přivezou nacisté do terezínského ghetta 1200 židovských dětí z Białystoku. Ottla se dobrovolně hlásí na místo ošetřovatelky.
Děti jsou několik měsíců držené stranou od ostatních a slušně živené, proslýchá se, že mají být vyměněny za německé zajatce. Akce se ale nakonec neuskuteční a děti jsou na počátku října 1943 i se svými ošetřovatelkami odvezeny do Osvětimi a okamžitě poté zavražděny v plynových komorách. V pekle holokaustu mizí téměř celá Kafkova rodina: všechny tři sestry, švagr, neteř a synovec.
Na statku SS
Věra a její mladší sestra Helena válku přežijí. Věra odchází od otce a uzavírá do značné míry formální manželství s Karlem Projsou, které ji mělo chránit před rasovou perzekucí. Pracuje jako cvičitelka v tělocvičném podniku Běly Friedlenderové v paláci AXA, který měl po zrušení Sokola a DTJ značnou návštěvnost.
Později byla totálně nasazena na Julisce na statku SS. „Bylo nás asi dvacet děvčat, dostaly jsme lopaty a nakládaly uhlí na náklaďáky,“ říká. Na konci války doma ještě schovávala spisovatele Jiřího Weila, který fingoval sebevraždu a pak žil v ilegalitě.
Nezval mě poslintal Po válce začala Věra pracovat jako sekretářka v Syndikátu českých spisovatelů. „Byly jsme tam spíše takové hostesky,“ vzpomíná na to. „Když měli spisovatelé schůze, nosily jsme jim kafe a vyměňovaly popelníčky. Dost s námi flirtovali. Vítězslav Nezval mi vždy poslintal celou ruku.“
Láska u vaření kávy
V syndikátu potkala také svého druhého manžela, překladatele z němčiny a angličtiny, publicistu a dramaturga Erika Adolfa Saudka. O sedmnáct let starší Saudek přežil válku díky svazku s árijkou, herečkou Evou Vrchlickou. Věra se mu ale hned zalíbila.
„Já jsem se s ním seznámila tak, že jsem vařila kafe, pak byl konec schůze, my jsme myly hrníčky a vysypávaly popelníky a pan Saudek se vrátil, že si něco zapomněl,“ vzpomíná Věra Saudková. „Nenašli jsme to a on zase odešel. A později mi řekl, že se tam vrátil úmyslně, aby se na mě pořádně podíval, jestli to stojí za to.“ Když přišla Věra do jiného stavu, tak se oba vyvázali ze svých manželství a vzali se. Měli pak společně pět dětí, z nichž jedno zemřelo v předškolním věku na leukemii.
V Lidových (Svobodných) novinách
V syndikátu Věra nenašla jen manžela, ale také lepší práci. Oblíbil si ji spisovatel Jan Drda. Když ho akční výbor jmenoval během komunistického puče do čela Lidových (Svobodných) novin místo vyhozeného Ferdinanda Peroutky, nabídl jí post v redakci, personálně značně oslabené personální čistkou.
„Drda si vybral dvě dívky, které mu připadaly sympatické, a pozval si nás do sekretariátu Lidových novin,“ vzpomíná Věra Saudková. „Když jsem tam přišla, měla jsem na stole dvě přihlášky. Jedna byla přihláška do kulturní redakce Lidových novin a druhá do KSČ. Tak jsem vyplnila obě. A získala to zaměstnání.“
Na Jana Drdu nedá Věra Saudková dodnes dopustit. „Drda dostal všechny možné funkce a dělal obrovskou kariéru,“ říká. „Ale na druhé straně se komunistů hrozně bál. Vůbec se bál konfliktů: když měl někoho propustit, tak vždycky onemocněl, aby to nemusel dělat osobně. Jinak byl opravdu přátelský, srdečný člověk, který měl talent přirozeně se bavit s lidmi. Lidé ho měli rádi. My jsme mu jednou řekli, že novým Lidovkám se v Praze říká Rudé prdy Jana Drdy, a on z toho plakal.“
Jen jednu věc Věra Saudková Drdovi nezapomněla. Když pořádal večírky pro sovětské soudruhy, zvával na ně mladé kolegyně a v nejlepším se ztratil. „A ti Rusové se příšerně ožrali a my běhaly po chodbách a nevěděly, jak jim uniknout,“ vzpomíná Věra Saudková. „Bylo to nebezpečné, protože jim bylo všechno fuk a chtěli ženskou... Nakonec jsem se nějak dostala ven.“
Dusná 50. léta
Na počátku padesátých let byla i v redakci Lidových novin dost dusná atmosféra. „Jeden mladý ctižádostivý redaktor zemědělské rubriky měl napsat článek o mandelince bramborové,“ vzpomíná Věra Saudková.
„Našel si spoustu vědecké literatury a na jejím základě napsal článek, že se roznáší větrem. A bác. Lidovky byly zastavené a ten kluk dostal výpověď, protože mandelinku tenkrát neroznášel vítr, ale rozhazovali američtí imperialisti.“ Když se jí narodilo další dítě, přestala pracovat a až do druhé poloviny šedesátých let byla v domácnosti. Několik let bydlelas manželem a dětmi na zámku spisovatelů na Dobříši, později si koupili dům v pražské Liboci.
„Pokrývačka“
V roce 1963 se Erik Adolf Saudek utopil během dovolené v Bulharsku. Jeho vdova musela začít pracovat, aby uživila početnou rodinu. V roce 1968 nastoupila jako germanistka do nakladatelství Svoboda, které spadalo přímo pod vedení strany. Reformní vedení bylo brzy vyměněno a nový ředitel Evžen Poloncy zaměstnancům nakázal, aby nedávali práci těm, co jsou vyloučení ze zaměstnání či komunistické strany nebo jsou židovské národnosti. „On je prý tak vzdělaný, vychovaný a přesvědčený, že židovská literatura a vzdělanost lidstvu škodí, a tvrdil, že to nebude podporovat,“ vzpomínala na to Věra Saudková v rozhovoru s Jitkou Nešporovou, který byl publikován v knize Slovo za slovem.
Za takových podmínek by nebylo co vydávat, takže se Věra Saudková brzy rozhodla, stejně jako mnozí další redaktoři a překladatelé, „pokrývat“ překlady zakázaných autorů svým jménem. Tímto – ve své době značně riskantním – způsobem spolupracovala např. se Sergejem Machoninem nebo Růženou Grebeníčkovou.
Na přelomu 70. a 80. let ze Svobody odešla a dva roky ještě pracovala v Odeonu. Zároveň sama překládala soudobé (východo)německé autory jako Stefana Anderse nebo Hermanna Roehrichta.
Příběh Věry Saudkové je určitě téma na román. Který ze spisovatelů, jež v životě potkala, by se ho ale zhostil nejlépe – její strýc Franz, Jiří Weil, nebo Jan Drda?
