Petr Čepek musel mít několik životů. Nebo alespoň dva a ten první prožít na počátku 19. století někde kolem Ratibořic, kde ho potkala Božena Němcová. Spatřila jeho tvář, pohlédla mu do očí a do Babičky dopsala postavu černého myslivce. Pak Petr Čepek na chvíli odešel a vrátil se v roce 1940. O 31 let později ho potkal režisér Antonín Moskalyk a řekl mu něco jako: „Ty vypadáš úplně jako černý myslivec, tebe bych potřeboval do Babičky.“
Tak nějak to zkrátka muselo být. Klišé říká, že se nějaký herec pro danou roli narodil. U Petra Čepka to ale neplatí. Jeho postavy se zrodily přímo s ním, nemohly čekat, až se jich někdo vhodný ujme. Takové oči, jejichž pohled dokáže drtit kámen i obejmout bolavou duši, neměl nikdo jiný. A k tomu husté obočí a nepoddajné tmavé vlasy. Jeho tvář hrála, aniž by ústa promluvila. Když dohrál svou velkou dvojroli ve Švankmajerově filmu Lekce Faust, putovala do pekla zpráva: Takhle má vypadat skutečný ďábel! O čem se už ale v pekle nahlas nemluvilo, byla skutečnost, že tenhle Mefisto má ve skutečnosti dobráckou duši.
Možná by ale na to všechno stačila jen dvě slova: pevný charakter.
Kluk, který musel dospět
Petr Čepek se narodil 16. září 1940 v Praze, a když mu byly tři roky a jeho mladšímu bratru Karlovi jeden, zemřel jim na pooperační plicní embolii otec. S matkou zamířili na sever Moravy do Hrabůvky, odkud Miluška Čepková pocházela a kde její rodiče stále žili. I když to byl pořád malý kluk, začal se Petr Čepek chovat jako dospělý chlap. Táta prostě v rodině chyběl a někdo ho musel alespoň v něčem nahradit. Možná tady, na statcích v podhůří Beskyd, kam chodil pomáhat, se začal v chlapecké tváři rodit ten pevný mužský pohled. V herecké kariéře ho později Petr Čepek beze zbytku zužitkoval.
„Pamatuju si Smíchov, ale Hrabůvka, to bylo moje pravé zázemí. Vlastně jsme byli na venkově. Tehdy tam ještě nestála sídliště, tam se ani nezakládalo družstvo, protože už se vědělo, že pole budou odkoupena pro budoucí výstavbu. Učil jsem se u sedláků jezdit s koňmi, dělal na žních, dokonce zakládal fůry a to byla důležitá práce, která se musela umět! Možná že přese všechno právě tohle bylo pro dětství šťastnější, než kdybych zůstal smíchovskej sígr,“ vzpomínal Čepek na dětství v jednom z posledních rozhovorů v roce 1994.
Po smrti dědy a babičky se matka odstěhovala se syny do Ostravy. Jejich teta tu hrála v ochotnickém divadle a třináctiletý Petr dostal roli v pohádce Zlatovláska. V Ostravě vystudoval gymnázium, pak se přesunul na DAMU.
Zařvi, udělej gesto!
Novinářka Darina Křivánková sestavila ze vzpomínek herců tento obraz Čepkova studia na DAMU: „O jeho přijetí se zasadil hlavně vedoucí pedagog ročníku, herec Miloš Nedbal prostě vycítil, že v Čepkovi „něco“ je. Přesto to „něco“ společně dobývali hodně pracně. Čepkovými spolužáky byli Josef Abrhám, Ladislav Mrkvička, Helga Čočková, Jiří Krampol, Václav Sloup, Jana Drbohlavová, Jaroslava Tvrzníková, Jiří Bednář. Petr Čepek mezi nimi působil jako spící panna, zdál se málo temperamentní, bez energie, bez spontánního projevu. Nedbal na něj často křičel: „Tak se vzpamatuj, zařvi, udělej nějaké prudké gesto!“ Čepek se ale vzpouzel obecné představěo„správném“ herectví a tvrdohlavě si hledal svou cestu.
Z doby studií je důležitý ještě jeden detail, ačkoliv Čepek sám příhodu z roku 1962 nezmiňoval. Studenti DAMU vyrazili slavit majáles. Někteří spontánně, jako třeba Čepek nebo Ladislav Mrkvička, jiní coby agenti zaúkolovaní StB. Studentské veselí zachycené na jejich fotografiích si šéfové StB vyložili jako „protirežimní nepokoje“ a Mrkvičku šli zatknout do divadla Disk. Jeho spolužáci měli podepsat, že Mrkvička je rozvraceč. Čepek nepodepsal. Jako jediný. „Bylo to nevídané, donkichotské gesto. Dlouho jsem přemýšlel, kde se to v něm vzalo, jak silný to musel být charakter. Ptal jsem se sám sebe: Byl bych toho schopen?“ řekl Ladislav Mrkvička v dokumentu o Petru Čepkovi.
Majora Zemana odmítl
I když to tehdy Čepka stálo diplom, nikdy neuhnul ani později. Petr Čepek odmítl hrát v ideologickém seriálu Třicet případů majora Zemana.
Vynahradil si to jinde. V roce 1967 natáčel František Vláčil Údolí včel. Čepek tu ztvárnil roli Ondřeje z Vlkova. Vláčil prý o něm během natáčení několikrát poznamenal, že vypadá jak šeredný Avar. Ale to bylo naříkání si jen tak na oko. S Čepkem byl spokojený: „S žádným hercem jsem neměl tak málo práce. Jemu jsem nemusel nikdy nic vysvětlovat. I proto byl můj nejoblíbenější.“
V dokumentu Oči Petra Čepka řekl Petr Nárožný: „Je to jeden z mála českých herců, který by mohl mít přehlídku svých filmů deset dní v kuse – a promítaly by se samé parádní kousky, ani za jeden by se nemusel stydět.“ Není to bonmot, není to nadsázka. Je to pravda. Stačí vybrat jakýkoliv film z Čepkovy kariéry a bude to výhra. Nedá se sáhnout vedle a je jedno, zda člověk vylosuje drama, komedii, nebo pohádku. Tak co třeba těchto pět pokusů? Petrolejové lampy, Postřižiny, Putování Jana Amose, Prodloužený čas, Prokletí domu Hajnů. A to byly jen filmy na „P“! Nebo další pětice: Údolí včel, Tajemství Ocelového města, Konec agenta W4C prostřednictvím psa pana Foustky, Dobří holubi se vracejí, Vesničko má středisková.
  |
A to měl ještě za Husákovské normalizace Petr Čepek kvůli svému charakteru a zásadovým postojům často filmový půst: „Líto je mi těch let, kdy člověk mohl určitým způsobem zrát. Opravdu intenzivně jsem pracoval tak do roku 1972 a byla tečka. Už třeba Petrolejky se promítaly za zcela jiných podivných okolností. Barrandov se zformoval úplně jinak. Najednou nastalo dvacet let ničeho. Měl jsem to štěstí, že mě obsadil Menzel a že jsem si zahrál ve Vesničce střediskové, v Postřižinách anebo ve Veteránech, tak to byly špičkové věci té doby a mezi tím nic. Přetržená kontinuita. Vždycky když poslouchám někoho, kdo musel utéct třeba do Ameriky, usadit se tam, začít tvrdě pracovat, změnit život, naučit se jazyk, který mně vždycky chyběl – což byla moje blbost, říkám si, proboha, co já jsem vlastně dělal tady? Zalezlej, divadýlko, bylo narváno, že jo! Jenže lidi už si to nechtějí připustit, nechtějí to poslouchat ani si věci pojmenovat. Kdyby si alespoň jednou řekli ano, byl jsem ten zbabělec, začali by možná o sobě uvažovat jinak,“ svěřil se v rozhovoru pro časopis Týden.
Lekce Faust
V roce 1994 odehrává svou zřejmě symbolicky nejsilnější roli ve Švankmajerově variaci na faustovské téma Lekce Faust. Hlavní hrdina získává nepopsanou mapku s červeným označením jediného domu. Se vstupem do jeho útrob se dostává hrdina do světa, kde se prolíná realita s fantazií, svět dnešních lidí a loutek. Brzy se setkává s ďáblem, který má jeho podobu. Divoká koláž hereckých výkonů a loutkového divadla, tak typická pro Jana Švankmajera, je Čepkovou poslední rolí. Ve filmu, kde upsal duši ďáblu, umírá moderně při autonehodě. Ve skutečném životě si bere jeho život rakovina. Ve velkých bolestech ještě zvládne dokončit k filmu postsynchrony a pak už je konec. 20. září 1994 Petr Čepek umírá. S podmanivýma očima nemíří do pekla, ale do nebe.
