Dlouho se soudilo a v různých publikacích uvádělo, že Švandu zabila Státní bezpečnost: pohyboval se v křesťanských kruzích, stýkal se s chartisty, jeho případ se kladl do souvislosti s podivnou smrtí tajně vysvěceného kněze Přemysla Coufala (nalezen v bratislavském bytě v únoru téhož roku).
Po převratu se ukázalo, že věc je složitější: přímou účast StB na Švandově úmrtí nelze prokázat, nebyl na něj veden svazek (nebo o tom nejsou záznamy), neexistují „přímé důkazy“, jen podezření, pochybnosti a náznaky, že tajná policie se o studenta zajímala.
Žádný suchar z knihovny
Pavel Švanda se narodil v červnu 1959, vyrůstal v Palhanci u Opavy, v rodině, která žila životem, který by se dal označit za konformní. Rodiče nebyli žádní „zapálení komunisté“, ale zároveň režimu otevřeně nevzdorovali, prostě vykonávali, co se po nich chtělo, a snažili se nebýt příliš nápadní. Mělo to zřejmý důvod: Pavlův prastrýc, pozdější kardinál Tomáš Špidlík, působil od roku 1946 v Římě, což znamenalo, že členové rodiny měli u státního aparátu „černou značku“. Když bylo Pavlovi patnáct let, jeho otec zahynul nešťastnou náhodou při opravách domu – zůstal tedy s maminkou a sestrou, stal se „hlavou rodiny“.
Vystudoval stavební průmyslovku v Opavě, v roce 1978 se přihlásil na architekturu, zaměřil se na urbanismus. Ale co je důležité: Pavel Švanda byl velmi nadaný – měl fenomenální paměť, zabýval se filozofií, četl, co mu přišlo pod ruku, chtěl se stát spisovatelem. Zanechal po sobě obsáhlou literární pozůstalost. Jeho texty, zpočátku mladistvě rozervané záznamy nebo jen pokusy o sci-fi povídky, svou úrovní postupně víc a víc převyšovaly to, co dospívající lidé obvykle tvoří. Mimo jiné z nich lze vyčíst Švandovu menší a menší ochotu přistoupit na pokrytectví typické pro husákovský komunismus.
PŘEČTĚTE SI DALŠÍ POHNUTÉ OSUDY: |
Švanda byl trochu provokatér, žádný „suchar z knihovny“ – a velmi ho rozčiloval normalizační dvojí život: na jedné straně nadávání na partaj a na režim, na druhé smíření se s totalitou, docházení k volbám, kývání na cokoli, zdůvodněné obvyklou poučkou „stejně si myslíme svoje, ale proč zbytečně riskovat“. V jednom ze záznamů v deníku, který se vztahuje ke společenské reakci na Chartu 77 (k disentu přitom dokázal být i dost kritický), píše: „Dej lidem na vybranou, a vyberou si to nejpohodlnější; nejpohodlnější je pro ně vždycky to klidné a zaběhané.“ Vadila mu i zbabělost ve vztahu k opozici, resp. „nestýkání“ se s těmi, kdo byli v nemilosti.
Brzy začal docházet do rodiny perzekvovaného dominikánského terciáře a tiskaře Adámka, přátelé ho přivedli do společenství evangelické a katolické mládeže. Přepisoval samizdaty, navštěvoval bytový seminář, dojížděl do Prahy. Vedle toho psal vlastní „věci“, nejen beletrii, ale třeba i kritiky (pochopitelně nevycházely tiskem), v nichž se dotýkal i tehdy tabuizovaných témat. Například na okraj Vláčilova filmu Adelheid poznamenává k poválečnému vyhnání Němců: „Měli jsme jedinečnou možnost ukázat svému úhlavnímu nepříteli i světu vůbec mravní velikost malého národa. Tím, že jsme ji zpronevěřili, se náš čacký národ duchovně znemožnil...“
K čemu budoucnost?
Kam by životní cesta Pavla Švandy vedla, je těžké určit, zřejmě by z něj byl výrazný intelektuál. Jeho snaha nežít život pokrytce, být i navenek v souladu se svými myšlenkami, byla limitována láskou k mamince, obavou, aby jí nezpůsobil bolest, kdyby ho zavřeli či vyhodili ze školy. V posledním roce života nalezl cestu k víře a dospěl k rozhodnutí, že se nezúčastní pseudovoleb. Snoubenka ho zrazovala, viděla v takovém kroku zbytečný hazard s budoucností.
A Švanda jí píše: „K čemu úvahy o budoucnosti, když teď je tady špatnost a můj nesouhlas s ní? K čemu by byla morální kritéria, kdybych je s léty převlékal jako košile? K čemu mi bude můj podrobený život ve světě, kde jiní zákonitě ponesou i kus mého kříže?“ Roku 1981 se mu za nejasných okolností podařilo vycestovat do Itálie. Povolení dostal po intervenci jakéhosi rodinného známého, původní účel cesty, „turistika“, byl změněn na „návštěvu příbuzného“.
Pavel Švanda si během cesty psal podrobný deník – a setkání s prastrýcem Špidlíkem i dalšími kněžími ho hluboce zasáhlo. Vrátil se šťastný a podle svědectví přátel vyrovnaný. Pak se ale cosi zlomilo; a jeden z kamarádů vzpomíná, že s ním Pavel náhle začal mluvit o tom, co má člověk dělat, kontaktuje-li ho StB.
Pád bez odpovědí
V krátké době byl po smrti. Nikdo neví, co se stalo, jak se k propasti Macocha dostal, jaké byly jeho poslední chvíle. Vyšetřování případu esenbáci podezřele odbyli, ač existovala řada podezřelých okolností. Zároveň měl mrtvý údajně na rukou řezné rány, typické pro sebevrahy.
Obnovené šetření po roce 1989 skončilo do ztracena. Pavlovi nejbližší v sebevraždu nikdy neuvěřili, řada přátel také ne. Zůstaly jen hypotézy. Jedna je, že po něm tajná policie chtěla informace o strýci, Švanda vzdoroval, zemřel nešťastnou náhodou při nějaké potyčce a do propasti ho pak příslušníci StB vhodili. Druhá, že na něj tajní tlačili, aby se stal spolupracovníkem, on nedokázal tlaku čelit a nenašel jiné řešení než smrt.
