Nejpříjemnější a jedinou osobní vzpomínku na něj mám kupodivu z fotbalu. O mém nezadržitelném čichu na góly se nějak dozvěděl i klub tzv. osobností Amfora a kopal jsem v jeho dresu asi dva roky, než přišel do sestavy Sagvan Tofi. To už fakt dál nešlo. Na jaře roku 1985 jsem vedle Petra nastoupil v jednom zápase v útoku. Bylo to výborné levé křídlo s tahem na branku, tuším, že mi dokonce přihrál na gól, nebo já jemu. Sympaťák, jen kdyby nezpíval tím tuctovým nasládlým hlasem a tak strašlivý repertoár...
Smutné výročí: Před rokem spáchala sebevraždu Iveta Bartošová |
Ani po těch letech si neumím vysvětlit mimořádnou oblibu dvojice, kterou vytvořil s Bartošovou. V bezčasí absolutního monopolu strany, vlády a StB se ve vyprahle bezkonkurenčním prostředí populární hudby snadno dařilo kujónům typu Františka Janečka, Ladislava Štaidla či Karla Vágnera, kteří vycházeli dobře s „vrchností,“ a vyráběli jepičí idoly na běžícím pásu. Mankurty v okupované zemi uspávali pěvci okrasných písní, kteří mocí mermo hodlali vytvářet dojem, že „krásný úděl máte dnes“.
Jak by mohl nezabrat rafinovaný projekt dvou mladých, krásných, vymydlených lidí a jejich zpívánky o ničem. Něco jako Yveta Simonová s Milanem Chladilem po pětadvaceti letech. A Sepéši s Bartošovou tu roli krátkodobě naplnili.
Petr Sepéši se narodil 23. dubna 1960 ve středoslovenském Brezně. Když mu byly dva roky, rodiče se přestěhovali do západočeské Aše. Poté, co otec od rodiny odešel, vychovávala Petra a jeho o dva roky mladšího bratra Jana matka Lýdie sama. Na základní škole zpíval v dětském sboru, chodil na klavír do lidové školy umění, hrál na bicí a na baskytaru. Vystudoval mechaniku textilních strojů a pracoval v místním podniku Tosta. V šestnácti založil kapelu Apendix. Po vojně v Unhošti navštěvoval hodiny zpěvu, objížděl pěvecké soutěže a na festivalu Mladá píseň v Jihlavě, kde skončil druhý za Pavolem Haberou, potkal v roce 1983 o šest let mladší gymnazistku Bartošovou z Čeladné. Spojil je milenecký vztah a touha prorazit v Praze, kde přesně na takovou dvojici čekali mlsní šíbři.
Sejdeme se na výsluní
Zejména jejich zkušený manažer Tomáš Gottlieb, tehdy programový ředitel Lucerna baru, a dnes právem zapomenutý skladatel Pavel Vaculík, tehdejší rozhlasový „vedoucí dramaturgické skupiny malých hudebních žánrů,“ který všechno jistil coby agent StB s krycím jménem Kristek.
Na jaře 1984 vystoupili poprvé v televizním pořadu Sejdeme se na Výsluní a vyšel jim sólový singl. Teprve na druhém měli první duet Knoflíky lásky. Vaculíkovu cajdákovou melodii opatřil Jan Krůta přiměřeně blábolivým pseudobásnickým refrénem: „Knoflíky lásky po celé léto ospalý soumrak rozpíná, knoflíky lásky do rukou pálí“ s úžasným cimrmanovským rýmem: „Díky té chvíli, máme šanci, smát se a žít jak jelimánci.“
Iveta Bartošová
S utrpením jsem si připomněl některé jejich další kousky, jako Červenám nebo My to zvládnem. Stupidní nápěvy s textařským harampádím rozhodně neprošly zkouškou času, pakliže je někdo nevyřvává na mejdanech parodicky.
Petr zahynul po dvaadvacáté hodině večer 29. července 1985 na chráněném železničním přejezdu u Františkových Lázní, když se mu zdálo, že dlouho svítí červená, a ojetou Škodou 100 vjel přímo pod vlak. Na pohřeb v Aši přišly tři tisíce fanynek a mezi nimi i sedmnáctiletá prodavačka z Kotvy Marie Kovalecká, která byla se Sepéšim v jiném stavu. Půl roku poté se jí narodil syn Patrik, který si později po otčímovi, diplomatovi arabského původu, zvolil příjmení Belhocine.
Společné album s Bartošovou Knoflíky lásky vyšlo až po jeho smrti a prodalo se ho přes 200 tisíc kusů. Je lákavé, ale zároveň bezpředmětné uvažovat o tom, co by bylo, kdyby žil. Možná by labilní Ivetu nahradila třeba Darinka Rolincová. Dneska je to jedno. Nechme tento tak brzy uvadlý kvítek tupé normalizační pop music spát.
Další pohnuté osudy: |
