Homosexuálové byli také prvotřídní kořistí pro pokusy dánského doktora Carla Varneta, píše Rudolf Brázda ve své knize Cesta růžového trojúhelníku a vypráví, jak jim tento „buchenwaldský doktor Mengele“ implantoval umělé žlázy do podpaží a do varlat, což někteří z nich nepřežili, i o tom, jak esesáci „růžové trojúhelníky“ sexuálně zneužívali a záhy popravovali.
Brázda měl štěstí, koncentrák přežil a až do svých pětadevadesáti let žil v ústraní nedaleko francouzského města Mylhúzy. Mediální hvězdou se stal v roce 2008, kdy byl jako poslední žijící pamětník nacistické perzekuce homosexuálů pozván na berlínskou Gay Parade a vyfotil se tam společně se starostou města Klausem Wowereitem, jenž se otevřeně hlásí k tomu, že je gay. Krátce nato ho vyhledal dokumentaristaJean-Luc Schwab a společně napsali pro nakladatelství Florent Massot knihu, která zaznamenala ve Francii velký úspěch a brzy se dočká i českého vydání.
Rudolf Brázda se narodil 26. června 1913 v saském Brossenu českým rodičům Emilovi Adamu Brázdovi a jeho ženě Anně, kteří tu pracovali v důlní společnosti. Jeho otec, původem od Plzně, bojoval v rakousko-uherské armádě v Srbsku a po válce ještě sloužil v československých jednotkách, než se mohl vrátit do Saska za rodinou. Když bylo nejmladšímu synovi Rudolfovi devět let, zemřel na následky pracovního úrazu v dole.
Rudolf se vyučil pokrývačem, žil poklidně s rodinou na saském venkově a Hitlerův nástup k moci ho nijak nevzrušoval. Raději než politiku sledoval na plovárně kučeravého Wernera. To už měl jasno, co se vztahu k mužům týče, a měl dokonce štěstí, protože Werner na tom byl obdobně.
Zasnoubení
Krátce po seznámení se Rudolf stěhoval do Wernerova podnájmu v nedalekém Mauselwitzu. Mezi svými přáteli si nechal říkat Inge, Werner Uschi. V té době se jeho parta podobně orientovaných lidí nemusela nijak žinýrovat. Nacisté se po nástupu k moci zabývali jinými problémy a tolerance Výmarské republiky dosud nevzala úplně za své. Přátelé jezdili do Lipska do baru New York a mnohdy se po ulicích saských městeček promenádovali v ženských šatech a fanfarónsky pokřikovali na tamní obyvatele. Rudolfova rodina přijala jinakost nejmladšího syna s pochopením, dokonce se zúčastnila jeho „zasnoubení“. Wernerova maminka jen lakonicky vzkázala: „Pokračuj v tom, co děláš, jestli chceš mermomocí žít v hříchu!“
Počátek nacistického honu na homosexuály v Německu bývá spojován s takzvanou nocí dlouhých nožů. Třicátého června 1934 povraždily oddíly SS v bavorských lázních Bad Wiessee několik desítek příslušníků SA, vedených Hitlerovým přítelem, ale v té době také konkurentem Ernstem Röhmem. Jak o vůdci SA, jehož nechal Hitler zavraždit o něco později, tak i o mnoha velitelích SA se vědělo, že pořádají divoké sexuální orgie, kam místo žen zvou mladíky oddané nacismu.
Jakkoliv se noc dlouhých nožů a tvrdé pronásledování homosexuálů v Německu časově kryjí, je jisté, že k postupné likvidaci těch, „co svojí zvrhlostí ohrožují čistotu a budoucnost árijské rasy“, by se nacisté uchýlili tak jako tak. Rudolf Brázda byl zatčen v dubnu 1937 v hotelu Paulaner Thomasbräu v Lipsku, kde pracoval jako liftboy. Ve stejné době padli do spárů nacistické policie i ostatní hošani z Rudolfovy party – včetně Wernera, kterého v té době viděl naposledy.
Vyhoštěn do Čech
Rudolf Brázda byl soudem v Altenburgu odsouzen k šesti měsícům odnětí svobody za smilstvo v podobě vzájemné masturbace s jiným mužem. Po odpykání trestu byl z Říše vyhoštěn do Československa, jehož byl po rodičích občanem. Protože Rudolf Brázda téměř nemluvil česky, usadil se v Karlových Varech, kde měl od své předchozí krátké návštěvy známé.
V lázních prožil v dekadentní atmosféře před blížící se katastrofou několik šťastných měsíců. Vystupoval s kočovným divadlem Westböhmische Völksbühne a ve vlastnoručně ušitém kostýmu imitoval slavnou zpěvačku Josephine Bakerovou. Ve Varech si také Bubi, jak Brázdovi přezdívali, našel další lásku – holičského učně Antona Hartla. Mnichovská dohoda zastihla Brázdu na turné, ale již na konci října 1938 bylo Westböhmische Völksbühne Richarda Fischla jako židovský podnik nacistickými úřady zakázáno. Většina herců zmizela v koncentračních táborech. Rudolf se vrátil do Varů, kde si ještě chvíli užíval bezstarostného života. Vydržoval ho kadeřník Anton Hartl, mezi jehož klientelu patřili vysocí esesáci – údajně stříhal i nacistického pohlavára Rudolfa Hesse.
Svatý Josef
Nejvýraznější postavou homosexuální komunity v Karlových Varech byl Josef N., přezdívaný svatý Josef, zběhlý seminarista, krejčí a zmrzlinář, původem z Nového Města nad Metují. Později se přestěhoval s matkou do Karlových Varů, kde byl opakovaně zadržen ještě československou policií za to, že se mezi hosty u lázeňských pramenů promenoval v přestrojení za ženu.
U památníku stojí Rudolf Brazda, který byl kvůli své homosexuální orientaci poslán do koncentračního tábora Buchenwald
Koncem roku 1940 obdrželo karlovarské Kripo (německá kriminální policie) tento dopis: „Policejnímu komisařství: Chtěl bych vám oznámit, že v našem domě U Reichsadlera bydlí hošan jménem Josef N., který má jen mužské návštěvy, a navíc je k ostatním nájemníkům drzý. Předem děkuji, že tomuto pánovi srazíte hřebínek. Heil Hitler!“ Agilní komisař Peyr se rozhodl, že dostane do kriminálu nejen svatého Josefa, ale pokud možno všechny ostatní „devianty“ z Varů. Jeho lidé začali sledovat i Raimunda M. z Chomutova, který se podle udání zase choval frivolně k jednomu německému poddůstojníkovi a k němuž také chodil na návštěvy člověk známý jako Schmutzal. To byla další z přezdívek Rudolfa Brázdy.
Prvního dubna 1941 byl Rudolf opět povolán k výslechu. Po dvou dnech na Kripu nevydržel zapírat. „Při našich schůzkách jsme často vzájemně masturbovali. (...) Nespal jsem s Antonem H., protože nechtěl,“ přiznal o svém partnerovi a vypověděl, že obdobně si jednou počínal i s Raimundem M. Všichni čtyři (svatý Josef, Rudolf Brázda, Anton Hartl i Raimund M.) putovali do vazby do Chebu. Nejvíc tamní soud vyměřil v září 1941 Rudolfovi – 14 měsíců. Ihned po odpykání trestu byl ovšem, tentokrát bez soudu, odlifrován do koncentračního tábora Buchenwald.
Buchenwald
Tam ho přivezli 8. srpna 1942, podle záznamu táborového vedení na náklaďáku, kde bylo celkem 36 Rusů a Ukrajinců, čtyři zločinci z povolání, čtyři Poláci a čtyři homosexuálové. Na bráně se skvěl nápis JEDEM DA SEINE – Každému, co mu patří.
Zpočátku pracoval Rudolf Brázda, nyní vězeň s růžovým trojúhelníkem číslo 7952, v kamenolomu, kde byla obrovská úmrtnost. Naštěstí si Brázdu, možná pro jeho jemné rysy, oblíbil brutální kápo Johann Herzog, který ho převelel do ošetřovny, později se dostal k pokrývačům. Že by ale kápovi „dělal dobře“, Brázda ve svých memoárech popírá. „Nutkání tu bylo, city ne,“ zhodnotil Brázda v knize svoji situaci a naznačuje, že si občas svojí „ženskou krásou“ přilepšil nebo zajistil holé přežití.
V každém případě byl díky kápovi pokrývačů, politickému vězni jménem Gustav, uchráněn jak lékařských experimentů, tak teroru esesáků. Násilí na homosexuálech ale viděl mnohokrát, například když jednoho „arschfickera“, jak jim esesáci potupně říkali, topili v sudu a chtěli po něm, aby souložil se psem, nebo když hned po příjezdu do Buchenwaldu popravili jeho známého, pekaře z Karlových Varů. Rudolf měl namále dvakrát: jednou ho esesáci topili v kádi s vodou a dezinfekčním prostředkem a jednou ho surově zbili, za nedbalou odpověď. Před deportací do obávaného tábora Dory ho zachránil opět kápo Gustav.
Na konci války se Němci snažili vězně, kterých bylo v té době v Buchenwaldu několik desítek tisíc, deportovat do jiných táborů. Růžové trojúhelníky chtěli hnát až do bavorského Berghofu. Rudolf Brázda se ukryl ve vepříně a tam se schovával i během táborové vzpoury až do útěku esesáků.
Po definitivním osvobození tábora Spojenci 13. dubna 1945 se Rudolf Brázda vydal pěšky s kamarádem z pokrývačské party Francouzem Fernandem, bývalým legionářem ze španělské občanské války, do jeho rodiště v alsaských Mylhúzách. Rozhodl se ve Francii zůstat, v Československu nikoho neměl a za matkou do Saska jít nechtěl. Ve válkou poničených Mylhúzách získal rychle práci pokrývače a poznal zde brzy i o osmnáct let mladšího Eduarda, Němce, jehož i s rodiči vyhnali ze srbského Banátu.
Seznámili se stylově na plese banátských vystěhovalců, kam Rudolf Brázda dorazil v převlečení za ženu. S Eduardem pak společně prožili padesát let, oba pracovali jako pokrývači a nedaleko Mylhúz si postavili domek. Procestovali celou Evropu a na konci osmdesátých let pozorovali v Maďarsku občany NDR, jak prchají na Západ. Edy zemřel v roce 2003.
Buchenwaldský kápo Gustav, který si jako komunista odseděl čtrnáct let a v Buchenwaldu Rudolfa chránil, se usadil v NDR, kde jako policista až do důchodu v roce 1961 budoval socialismus. První Rudolfův milenec Werner padl jako voják wehrmachtu na západní frontě. Karlovarský hošan Anton Hartl naopak v Rusku přežil a po válce si otevřel poblíž Essenu kadeřnictví.
Růžové trojúhelníky nepatřily v koncentračních táborech k nejpočetnějším. Celkový odhad všech vězněných je deset tisíc osob, z nichž nepřežilo asi čtyřicet procent.
