Příběh je plný postav, které jako by vystoupily z filmu, Šetřivá babička, bonvivánský dědeček, nešťastná tchyně, ctižádostivý a chladný manžel, který je autorem titulní věty, nečestná přítelkyně a také milující druhý manžel.
Po desetiletí jste žila v centru pražského a českého kulturního a společenského dění, pořádala u vás doma salony, spoluzaložila jste Společnost Franze Kafky, žila a rozvedla jste se s veřejně činným člověkem. Pak jste se několik let odmlčela, až vyšla vaše kniha Dům v Bretani.
Já zas tak úplně nemlčela, vycházely mi přece články a fejetony v tisku, kde jsem glosovala kdejakou politickou událost. Úspěch knihy Dům v Bretani je pro mě záhadou. Přišly mi asi čtyři stovky dopisů od čtenářů. Na všechny jsem odpověděla. Uf! Chvílemi jsem si připadala jako psychologická poradna. Vyšlo to před dvěma lety a dělaly se dotisky, celkový náklad se už vyšplhal na neuvěřitelných pětadvacet tisíc výtisků. Co chvíli přijde další dopis, někdo další to objeví. A čtenáři nejen píší, ale jezdí sem. Kdo je na dovolené v Bretani a je poblíž, zvoní nám u vrat. Jedna paní mi napsala, že tu knížku má na nočním stolku a před spaním si ji otevře, jedno kde, a kousek si přečte. To je pro mě velká čest, takhle já mám na stolku Poláčkovy Soudničky. Pod tlakem těchto okolností jsem se pustila do Domu v Bretani 2. Jak to dopadne, nevím.
V Domě v Bretani popisujete, jak jste se seznámila se svým druhým mužem. Už tehdy jsem si říkala, že některé životy lidí jako by psal scénárista s mohutnou fantazií na hraně romantického kýče.
Já za to přece nemůžu, že mi ten romantickej kýč, co jsem si v dětství vysnila, vyšel ve skutečnosti. Stalo se.
Kniha Vypadni z mýho života!
Vaše nová kniha Vypadni z mýho života je neobvykle otevřená autobiografie. Vy jste ale už jednou knihu Vypadni z mýho života napsala, že?
Ano, pod tímto názvem vyšla kdysi novelka, naštěstí v mizivém nákladu, protože za mnoho nestála. Tentokrát jsem se pokusila o román, jen název zůstal stejný, protože se mi ta věta zdála nosná. Nemyslím, že je to v literatuře, natož v hudbě něco neobvyklého, že se autor vrací k jednomu motivu, že jej zpracuje do jiného formátu zahrnujícího širší souvislosti. Pojala jsem to jako dobovou fresku – od raných padesátých let, tedy doby mého dětství, přes dobu normalizačního marasmu, která pro lidi mého typu byla zvlášť skličující, neboť jsme svá nejlepší produktivní léta trávili v nesmyslných zaměstnáních, abychom měli na živobytí, až po období od roku 1989 dodneška.
V knize popisujete vaše čtyřicetileté manželství s prvním mužem Vladimírem Železným jako zajímavé a inspirující, ale vlastně nepříliš šťastné. Také proto, že se vám nedostávalo lásky, jakou jste chtěla vy. Zaujalo mě, jak popisujete, že jste jako mladá v kině na Bergmanových Scénách z manželského života plakala a věděla předem, jak to s vaším manželstvím bude. Bylo to tak?
Ano. Podvědomě jsem cítila, že to ani v mém případě lepší nebude.
Dříve v rozhovorech jste říkala, že věříte na happyendy...
No, happyendy. Jestli myslíte příběhy, kdy se nakonec dva vezmou, tak on to vlastně není konec, ale start. Tím teprve všechno začíná. A je vždycky otázka, zda to vůbec byl happyend. V mém druhém případě to happyend byl. V každé psychologické příručce najdete, že ta úžasná, vášnivá zamilovanost trvá dva roky. Pak už záleží na charakteru vztahu, jestli se promění ve skutečnou lásku. Nám se to povedlo. Musím říct, že mi pán Bůh nadělil moc hodného člověka, milujeme se stále a společně stárneme. Víte, co o rozdílu mezi láskou mladé a staré manželky jednou řekl doktor Plzák? Když manžel nepřichází včas domů, mladá manželka zuří a podezírá ho z nevěry, stará manželka si dělá starost, jestli se mu něco nestalo.
Celý rozhovor s Martou Davouze o domě na konci světa a elektrických hádkách si přečtěte v magazínu Pátek LN, který vychází 2. října.
V magazínu Pátek LN také najdete:
Kde jsou doma Ztohoven: co mají společného červené trenky a kryptoanarchie.
Rozhovor s mladým kuchařem Martinem Škodou o vaření s babičkami, taliánech a snech o vlastní restauraci.
