Kdo ví. „Mišovi Orolínovi vedle mě je strašně zle, nemůžeme vůbec stát na nohách. Jsme na dně.“ Přesto čekali, jestli Karel Schubert dokáže z vrcholu Makalu sestoupit až k nim. K záchraně, zpět k životu. Nepovedlo se mu to. Pátá nejvyšší hora světa se rozhodla, že ho nevydá.
POHNUTÉ OSUDY: Statečný úsměv Markétě Fišerové nezmizel ani poté, co ochrnula |
Makalu se krátce před tragédií stala teprve druhou osmitisícovkou, na níž zavlála československá vlajka. V roce 1973 početné československé expedici odolala, o tři roky později už se ale na svět z výšky 8463 dívali Milan Kriššák, Karel Schubert a Španěl Jorge Camprubi, s nímž se domluvili na spolupráci. K vrcholu mířil i Michal Orolín, ve výšce 8300 mu ale došel kyslík. Otočil se zpět a v horečkách a s krutou bolestí v noze se doploužil zpět do šestého výškového tábora, aby Kriššákovi a Schubertovi alespoň připravil čaj, až se vrátí z vrcholu.
Dočkal se ale jen Kriššáka. Karel Schubert, první Čech, který kdy stanul na vrcholu osmitisícovky, se nevrátil. Makalu zatáhla oponu. Zpráva o zdolání vrcholu se krutě prolnula s informací, že Schubert je nezvěstný. V jakési drsné jednotě, v níž se mísila radost s bolestí. Vše jako by rázem dostalo zcela jiný smysl a rozměr. Kriššák s Orolínem mohli učinit jediné – čekat. Ve zbídačeném stavu kousek pod hranicí osmi tisíc metrů.
Pokusit se hledat Schuberta bylo naprosto vyloučené. Vnímali enormní vyčerpaní, které se s přibývajícím časem stále prohlubovalo.
POHNUTÉ OSUDY: Šprýmař od můstků Podzimek porazil svět, ale nevěru vyřešil sebevraždou |
Chlapci, musíte sestoupit...
Vedoucí výpravy Ivan Gálfy dole horečně přemítal, dokdy si může dovolit dva zdevastované horolezce držet v zóně smrti. Věděl moc dobře, že i jim z těla mizí poslední zbytky sil a že by mohl přijít také o ně. Po pár hodinách ve vysílačce zazněl jeho hlas: „Chlapci, musíte sestoupit.“ „Ivane...“ „Sbalte si věci a pojďte dolů, nenechám vás tam umřít!“
„Vydali jsme opravdu všechny svoje síly,“ vyprávěl později Kriššák. „Snad jen vůle žít a vrátit se zpět k lidem v nás vyburcovala poslední špetku energie, kterou jsme potřebovali na sestup.“
O tři roky dříve zastavila Československou expedici na Makalu tragická smrt Jana Kounického. Ve výšce 7900 metrů se mu porouchal kyslíkový přístroj, a když ho chtěl opravit, zřítil se. Ostatní pro něj slezli a dopravili ho do pátého tábora. Jenže Kounický měl polámaná žebra a vážně poraněnou páteř. Čtyři parťáci se sice pokoušeli kamaráda snést, ale bez nejmenší šance.
POHNUTÉ OSUDY: Hrdina povodní Jiří Holub zachránil před vodou celou rodinu |
Jeho transport dolů byl v extrémním terénu a zmíněné výšce nemyslitelný. S Kounickým zůstali dlouhých osm dní až do chvíle, kdy pod himálajskou oblohou zemřel. Pochovali ho v místech věčného ledu a sněhu a zcela vyčerpaní sestoupili do základního tábora.
„Že v roce 1976 dva naši chlapci vystoupili mimořádně obtížným jižním pilířem na Makalu, byl obrovský výkon, ale já ho dodnes beru jen jako poloviční úspěch,“ vzpomínal Ivan Gálfy.
Pravda na úpatí přestává být pravdou na vrcholech
V obou případech se po návratu expedice do vlasti vyrojily i úvahy, jestli přece jen nebylo možné oba horolezce zachránit. Už Romain Rolland kdysi prohlásil: Pravda na úpatí hor přestává být pravdou na vrcholech...
POHNUTÉ OSUDY: Druhou třetinu „Vovkovi“ Kobranovovi vyplnil soud a komunistické vězení |
Doktor Jaromír Wolf, zástupce vedoucího na obou expedicích, ve své knize Šivova velká noc přemítal o myšlenkových pochodech ve vysokých nadmořských výškách. „Mozkové dráhy ještě fungují, jsou schopny přenášet pokyny k orgánům, svalům, ale v centru již víří nicota. O molekuly kyslíku se derou molekuly prvků, které ztrácejí schopnost organizovat své nukleární síly ve vědomí a podvědomí, natož ve vůli.“
Situaci ještě zpravidla zhoršuje chlad a zničující mráz, často provázený vichrem. Krev se tam nahoře takřka ve stratosféře mění v led a lidská duše má problém sama se sebou, aby se v pudu sebezáchovy pokusila přežít.
Nejlepší český vysokohorský lezec současnosti Radek Jaroš zná zmíněný příběh a naprosto chápe dramatický tok událostí kousek pod vrcholem Makalu. „Především bych určitě nikoho neodsuzoval. Ani já nedokážu říct, jak bych se zachoval. V těch výškách je všechno strašně náročné. Člověk tam vyhodnocuje situaci v daném okamžiku, jako ostatně celý svůj život,“ přemítal. „Nechtěl bych se ale v podobné situaci ocitnout, protože člověk tam řeší život druhého, ale zároveň i svůj a svoje svědomí. Musí to být hrozné pro všechny.“
POHNUTÉ OSUDY: Herečku Květu Fialovou znásilnili při osvobození Rusové |
Na skutečnosti, že se Schubert vracel z vrcholu sám, ale nevidí nic zvláštního.
„V těch výškách chodí každý sám za sebe, není nezvyklé, že se někdo vrátí o hodinu nebo o tři později než ostatní.“ A dodává, že možnosti pomoci jsou vzhledem v extrémní výšce a krutému počasí velmi problematické a omezené.
„Lidi už tam nemají prakticky žádnou sílu a je nemožné se pokusit znovu vrátit k vrcholu, natožpak někoho snést dolů. Prostě to nejde a je mi jasné, co se všem klukům tehdy po Makalu, když ztratili Karla Schuberta, v hlavě honilo. My jednou na Nanga Parbat snášeli zraněnou holku z pěti tisíc do 4200 metrů. Byla to slušná facha a trvala nám den a noc. A to se dělo v relativně malé výšce a tahle holka vážila jen něco kolem 60 kilo.“ Schuberta všichni považovali tak trochu za romantika. Chodil zvolna, rozvážně, fotografoval a rád vařil ostatním.
Z tábora poslední vycházel i do něj přicházel. Kolikrát jen jeho opožděné návraty vzbuzovaly neklid. „Já si jen fotografoval,“ vysvětloval lakonicky. On, starý mládenec, uklízel v jídelně, asistoval lékařům, při svíčce po večerech v základním táboře upravoval nosítka pro kyslíkové bomby.
POHNUTÉ OSUDY: Oblíbený a úspěšný kouč Evžen Hadamczik si vzal život. Neunesl tlak a deprese |
Pracant, kterého měli všichni rádi
Když čeští a slovenští horolezci opustili všechny výškové tábory a začali balit na cestu domů, Leopold Páleníček se znovu vydal do svahu jedné z nejobtížnějších osmitisícovek. Dostal se až k pátému výškovému táboru a dlouho hleděl vzhůru. Kdyby snad přece jen někde zahlédl v dáli závan pohybu či stopu, která by mohla vést k životu.
Tragické příběhy Kounického i Schuberta měly cosi snad až symbolicky společného. Kounický zemřel 26. května, Schubert 25. května, přičemž oběma bylo 34 let.
Tři roky po zdolání Makalu se o slovo přihlásil další krutý osud. Milan Kriššák,vitální horský vůdce z Vysokých Tater, letěl s dalšími členy Horské služby helikoptérou poskytnout pomoc turistce z NDR, která se ve Vysokých Tatrách zranila při sestupu z Bystrého sedla. Záchrannou akci zalarmoval její muž, který vážnost situace popsal krajně dramaticky.
Helikoptéra se ale zřítila a Kriššák do týdne v nemocnici zemřel.
Jak se později ukázalo, zmíněná turistka měla jen lehce podvrtnutý kotník...
Karel Schubert tedy celý život v horách poslední odcházel i přicházel a všichni vždy považovali za samozřejmé, že dojde. Z Makalu však nedorazil..
Šerpa Ang Tempa seděl poslední večer v základním táboře u ohně a říkal: „What shall we do? Co můžeme dělat? Všichni jsme stejného rodu jako stromy, květy a kameny -a v ty se jednou zase proměníme.“
