Lidovky.cz

Pražská filharmonie je jedinečná, říká nový šéfdirigent

Lidé

  6:46
Hudbu studoval ve Štrasburku a ve Francii. Spolupracoval s nejlepšími operními soubory na světě, teď šéfuje pražské filharmonii. „Cítím se tady skvěle, orchestr má skvělý cit pro detail a souzvuk, hráči se poslouchají navzájem a doplňují se. Převládá tu bezpodmínečná láska k hudbě,“ říká hudební ředitel a šéfdirigent PKF - Prague Philharmonia Emmanuel Villaume v rozhovoru pro server Lidovky.cz.

Emmanuel Villaume foto: PKF

Lidovky.cz: Narodil jste se ve Štrasburku. Jak se vám diriguje před domácím publikem ve Francii?
Na Štrasburk mám krásné vzpomínky. Mé první hudební vzdělávání probíhalo právě tam. Zpíval jsem v dětském sboru a později i v katedrále a v opeře a to pro mě byla obrovská zkušenost. Pamatuji si, když jsem prvně stál na jevišti a viděl jsem všechny ty lidi, kteří sdílejí vášeň pro hudbu, byl jsem okouzlen. A právě tam jsem našel tu magickou přitažlivost k hudbě. Došlo mi, jak niterná a intenzivní hudba může být a i nyní se vlastně vždy vracím k tomu pocitu, který jsem jako malý našel právě tam. Tam je můj domov, který je ve mně, nikoliv v místě geograficky. Samozřejmě jsem za svou profesní karieru několikrát dirigoval ve Francii, ale určitě nešlo o koncerty, které bych považoval za podstatné či přelomové. Profesně je mým domovem momentálně Dallas a Praha, to jsou místa, kde chci dirigovat a tvořit.

Lidovky.cz: Za svou kariéru jste objel téměř celý svět. Co konkrétního vás přilákalo právě do Prahy a PKF?
Propojení s PKF - Prague Philharmonia bylo vlastně logickým vyplynutím několikaleté nepravidelné spolupráce. Pracovali jsme spolu na nahrávkách s Annou Netrebko nebo s Bryanem Hymelem, takže když přišla nabídka od managementu, nebylo to vlastně tak velké překvapení. Máme s orchestrem mnoho společného co se hudebního cítění týče. Jsem velmi rád, že mohu být součást tohoto jedinečného hudebního uskupení.

Emmanuel Villaume

Francouzský dirigent Emmanuel Villaume se narodil ve Štrasburku a vystudoval hudbu na Conservatiore de Strasbourg. Ve studiích dále pokračoval na École normale supérieure na Sorbonně, kde získal diplom z oborů literatura, filozofie a muzikologie. V rámci své kariery spolupracoval s nejprominentnějšími operními soubory a symfonickými orchestry z celého světa. Vystupoval například v Metropolitní opeře, Washingtonské opeře, Státních operách v Hamburku, Montrealu, Marseille a San Franciscu. Vykonával funkci šéfdirigenta Slovenské filharmonie a Slovinské filharmonie a už třetí sezonu zároveň působí jako hudební ředitel Dallas Opera. V roce 2015 se stal hudebním ředitelem a šéfdirigentem PKF – Prague Philharmonia.

Lidovky.cz: Má PKF nějaké speciální přednosti, se kterými jste se u jiných orchestrů nesetkal?
Prague Philharmonia má hodně specifickou identitu i celkový zvuk. Prvně šlo vlastně o komorní orchestr, což sice vystihovalo jeho velikost, nikoliv ale zvuk. Ten vždy klasické komorní hudební tělesa překračoval. PKF má skvělý cit pro detail a souzvuk, hráči se umí velmi dobře poslouchat navzájem a doplňovat se, nikdo se nechce sobecky povyšovat, naopak každému jde o celek. Mezi hráči je velmi specifická vazba jak v případě, když na podiu jsou všichni a hrají Beethovenovu symfonii, tak i v moment, kdy se sejde menší seskupení a hraje komorní kus. Zkrátka tu stále převládá bezpodmínečná láska k hudbě každého jednotlivého hráče a to je u profesionálních orchestrů velká vzácnost.

Lidovky.cz: Liší se nějakým způsobem evropští muzikanti od těch z Ameriky?
Musím říct, že orchestry v USA více poslouchají. Pokud je na cokoliv upozorním, říkám jim co a jak chci hrát, nikdo nemá žádné protesty. Všichni jednoduše vezmou tužku a mé poznámky si do not zapíší bez rozpaků či dotazů. Když to stejné uděláte u orchestru z Evropy, vždy se objeví několik rukou s dotazy proč to chci tak a tak, když jiný dirigent to chtěl jinak. V Americe je obecně i kladen větší důraz na týmovou práci. Na druhou stranu je z Evropských orchestrů cítit opravdu velká vášeň, zapálení a vše je takové trochu živočišnější a niternější. Emoce na podiu mezi hráči, dirigentem a publikem jsou často velmi silné.

Lidovky.cz: Koncert k zahájení vaší první sezony s PKF proběhl minulou neděli, jak jste se cítil?
Byl jsem nadšený, těšil jsem se na to, že budeme moci sdílet naši společnou lásku k hudbě s pražským publikem v krásném prostoru Dvořákovy síně Rudolfina. Otevírání sezony je vždy speciální příležitost jak se pozdravit s diváky. Byl to také můj první koncert v roli hudebního ředitele a šéfdirigenta. Měli jsme krásný, ale hodně různorodý program, který mohl kdekoho zaskočit. Myslím ale, že výsledek dopadl výborně. Program složený z francouzské hudby, moderny v podobě Weberna a nakonec slavnostní Beethovenovy sedmé symfonie reprezentoval přesně to, kdo je PKF – Prague Philharmonia a jakým směrem se chce ubírat dál.

Lidovky.cz: Jako jedno z hlavních témat sezony uvádíte tvorbu Bohuslava Martinů. Proč?
Když mi byla nabídnuta pozice hudebního ředitele a šéfdirigenta, začali jsme řešit dramaturgii a samozřejmě jsem se zamýšlel nad tvorbou skvělých českých skladatelů. Bohuslava Martinů jsem znal už dříve, ale v té době jsem začal více studovat jeho životopis i díla a zjistil jsem, že Martinů strávil mnoho času svého produktivního života ve Francii. Byl studentem Alberta Roussela a pohyboval se tedy ve stejném prostředí jako Ravel a Debussy, což jsou autoři mému srdci velmi blízcí, a proto je také často do svých koncertů zařazuji. Toto propojení mi přišlo tak zajímavé a snad i symbolické, že jsem si ho dovolil navrhnout jako hlavní téma mé první sezony v PKF.

Emmanuel Villaume

Lidovky.cz: Kromě PKF působíte také jako hudební ředitel Dallas Opera, musíte být velmi vytížený. Jak často máte dovolenou a jak relaxujete?
Určitě ne dostatečně. Hodně diriguji, ale také řeším dramaturgickou strategii a byznys v Dallasu i pro PKF. Také dostávám nabídky na hostování, tedy často diriguji i na jiných scénách v různých částech světa. To je velmi důležité pro mou kariéru. Mé dva domovské orchestry, tedy ten v Dallasu a v Praze, jsou navíc ve dvou časových pásmech. Ve své podstatě jde vlastně o to, že nejenže nemám čas relaxovat, ale v tomto případě nemám vlastně ani čas spát, jelikož telefony a emaily chodí ve dne i v noci. Občas jde ale relaxovat tím, že odložíte jednu práci a začnete pracovat na jiné. Když jsem unaven ze studia Beethovenovy symfonie, odložím ji a vezmu si třeba Pucciniho operu, což je diametrálně rozdílná činnost. Opravdovou relaxaci pro mě představuje třeba kniha, večeře s přáteli nebo jen procházka, na kterou bohužel příliš času nezbývá. Ale nechci si stěžovat, můj mentor mi jednou řekl: „Chtěl jsi kolo, tak teď si nestěžuj, že na něm musíš jezdit,“. Tím se řídím a celkem dobře se to daří. Až půjdu na podium s nechutí, budu vědět, že to je konec a že je třeba věnovat se něčemu dalšímu. Zatím ale cítím velkou touhu pracovat se skvělými orchestry na krásné hudbě.

Autor:
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.