Lidovky.cz

POHNUTÉ OSUDY: Cyklistovi Janu Veselému tleskaly desetitisíce, ale zradil dělnickou třídu

Tour de France

  7:00
PRAHA - Ovládl největší etapový závod své éry. Takový, jaký neměl mezi amatéry na obou stranách železné opony obdobu. Jenže vedl boj nejen se soupeři, ale také s komunistickými papaláši. A ten se, jak známo, nevyhrával. Proto se stal vyvrhelem, zrádcem dělnické třídy, škůdcem socialistického sportu. Přesto zůstal cyklistickou legendou, která i ve stáří rozdávala, věrna svému jménu i naturelu, úsměvy a dobrou náladu.

Cyklista Jan Veselý foto: ZDENĚK HAVELKA

Nikdy nevyhrál Tour de France, Giro d’Italia nebo Vueltu. Neměl šanci, profesionalismus byl prohnilý. Mohl jet jen závod, který bojoval za celosvětový mír. A tak se stal jednou z legend Závodu míru, z něhož se časem stala Tour Východu, ale také výkladní skříň socialistického sportu.

Právě jeho prostřednictvím vstoupil Jan Veselý do cyklistických čítanek. Především pro své umění, ale také pro skromnost a dobrou náladu. Téměř za každých okolností.

POHNUTÉ OSUDY: Fotbalista Kloz sázel góly ve velkém. Zemřel po přestřelce s německými vojáky

„Honza byl věčným optimistou. Znali jsme se už v dobách naší sportovní slávy, ale od počátku šedesátých let, kdy jsme se s Emilem přestali prohánět po atletických hřištích a založili naši starou gardu, jsme se poznali ještě víc. Nic nebral tragicky. On byl prostě takový, ale asi ho k tomu postrčil i život,“ přemítá paní Dana Zátopková o muži, který byl v roce 2000 vyhlášen českým cyklistou století.

„A když zemřel, bylo mi hodně smutno u srdce,“ připomíná Zátopková 10. únor roku 2003, kdy Veselý, gentleman za řídítky, odešel do cyklistického nebe.

Začátky s nůší na zádech

První závod absolvoval rodák z jihočeských Plástovic (* 17. 6. 1923) v Praze coby pekařský učeň – s nůší na zádech jako soupeři. Vyhrál, bylo mu šestnáct, dostal budík a pedály pod ním se už točit nepřestaly.

„Z těch dob asi pocházely moje bolesti v zádech, z pekárny jsem vynášel na hlavě těžká plata s narovnanými bochníky a potom je rozvážel na kole,“ vzpomínal Veselý v devadesátých letech.

Tehdy pomáhal křísit Závod míru. Spolu se svým bývalým soupeřem a poté přítelem Gustavem Adolfem Schurem jezdili nablýskaným renaultem se svými jmény na kapotě i po německých silnicích.

„Ukazovali nás tam málem jako cvičené medvědy,“ usmíval se. „Ale lidi mě tam nějak víc brali, asi míň zapomínají. Nechci nikomu křivdit, ale u nás věci nějak rychleji pomíjejí,“ rozjímal slavný jezdec, který svými výkony přivedl k závodnímu kolu celé generace.

POHNUTÉ OSUDY: Zavinil nehodu, po které zůstali tři mrtví. Mistrovi světa Šimůnkovi to změnilo život

V roce 1946 se dočkal prvního velkého úspěchu, když triumfoval v nejdelším domácím závodě Praha – Karlovy Vary – Praha (262 km). Z vítězství v tomto kdysi slavném a těžkém závodě, který v posledních letech cyklističtí nadšenci obnovili, se radoval ještě osmkrát.

Nejvíc jej však proslavily etapy Závodu míru – ve své době to byla jedna z mála možností, kdy mohl domácí cyklista vyniknout.

V roce 1949 jej ovládl, v letech 1952 a 1955 skončil druhý.

„Ale mohl jsem vyhrát ještě třikrát,“ utrousil všestranný cyklista, který se nebál dráhy ani cyklokrosu. V Závodě míru vyhrál šestnáct etap, překonal jej až v roce 1983 německý fenomén Olaf Ludwig.

V roce 1948, při prvním ročníku, jej o jisté vítězství připravil prasklý řetěz 25 kilometrů před cílem. V roce 1952 mu při vedení o čtvrt hodiny praskla vidlice a o tři roky později jej podrazil Schur, byť je dobový tisk už tehdy představoval jako velké kamarády. „Musel jsem na záchod a Němci za to vzali.“

Při Závodě míru byl čtyřikrát kapitánem vítězného družstva Československa, na což vládnoucí režim u tohoto zpolitizovaného podniku kladl větší důraz než na soutěž jednotlivců.

Devátý na mistrovství světa

Zúčastnil se olympijských her v Helsinkách 1952, ovšem podobně jako při světových šampionátech všichni českoslovenští jezdci doplácel na nedostatek zkušeností i na skutečnost, že se v přípravě musel soustředit na květnový vrchol. V Helsinkách závod po hromadném pádu nedokončil, na čtyřech mistrovstvích světa jej provázely pády nebo defekty. Přesto dosáhl v Kodani 1949 úspěchu – ve spurtu vedoucí skupiny projel cílem jako devátý.

Cyklista Jan Veselý na archivním novinovém snímku

Nikdy nevzdal, byť mnohokrát dojel rozbitý. Ale přišel rok 1957. Na startu Závodu míru, který se jel na trati Praha–Berlín–Varšava, stál poosmé, byť už nechtěl. Bylo mu skoro čtyřiatřicet a pomýšlel na závěr závodní dráhy.

„Moc jsem už netrénoval, pobolívala mě záda, jenže kluci za mnou přišli. A přidali se i funkcionáři: bude to dobrý, uvidíš. Ale neměl jsem to dělat, nebylo na to.“

Už první etapa z Prahy do Brna prý byla trapná. „Do cíle jsem přijel za pelotonem, ale lidé mě vítali se slávou. Hlasatel jim totiž řekl, že jsem měl několik defektů, což nebyla pravda,“ kroutil hlavou.

V etapě z Lipska do Berlína vzdal, bolest v zádech byla nesnesitelná. Nedlouho poté, když se dozvěděl, že kapitán družstva, za nějž by ostatní dali ruku do ohně, odstoupil, jej napodobil i o jedenáct let mladší Jan Kubr, kterému nedlouho předtím operovali křečové žíly.

Obvinili je ze zrady dělnické třídy, díky které mohli reprezentovat.

Z reprezentanta závozníkem

„Tak to hodnotili v novinách funkcionáři, kteří nás předtím plácali po ramenou. V Berlíně jsme museli sedět u snídaně zvlášť, asi abychom nenakazili ostatní, a hned nás poslali vlakem domů. Jen Schur a Angličan Brittain se s námi, šokováni tím rozhodnutím, rozloučili. V cyklistice přece vzdávají desítky jezdců. Kdo ví, kdybych ‚zabalil‘ sám, možná by to skousli, ale takhle všechno označili za sabotáž.“

Najednou už mu neříkali Honzíku, ale soudruhu.

Musel vrátit titul zasloužilý mistr sportu, nejvyšší sportovní vyznamenání, Kubr vracel mistra sportu.

A oba dostali dvouletý distanc.

„O mně tolik nešlo, chtěl jsem končit, ale Honza měl sportovní život před sebou,“ mračil se.

Jaká se slavnému závodníkovi otevřela další cesta? „Dostali jsem na vybranou – mohli jsme pracovat v hornictví, zemědělství nebo stavebnictví. Tak jsem šel dělat do Konstruktivy závozníka, později řidiče náklaďáku.“

Jeden čas pak šoféroval ve sportovním deníku, nakonec, do roku 1996, se živil jako vrátný.

V roce 1965, když se zdálo, že v republice začíná svítat, jim tituly vrátili. Po osmi hořkých letech.

Na křivdu však zapomenout nemohl.

„Nejsem mstivý, jenže v srdci to člověk nosí pořád. Ale je pravda, že se s lidmi děly horší věci, takže tuhle moji záležitost beru jako prkotinu. Ale zapomenout, to ne.“

A do smrti nezapomněl ani na postoj svého věhlasného soupeře Schura z tehdejší NDR. „Těžko snášel, když mi ukřivdili. A potom po mně pojmenoval syna. To nás sblížilo ještě víc,“ připomínal.

Buď rád, že tě neupálili, říkal mu Zátopek

A jak se Veselého situace řešila ve zmíněné „staré gardě“?

„Zahořklý Honza dlouho nebyl,“ kroutí hlavou Dana Zátopková. „Já ho chlácholila vzpomínkou na mého tatínka, plukovníka Ingra, který po roce 1948 říkával: každý správný Čech má být nějak perzekvovaný nebo aspoň zavřený! A Ťopek ho uklidňoval po svém: buď rád, že tě neupálili...! Ale věčně dobře naladěný Honza to nepotřeboval. Brzy si totiž našel jiného koníčka. Byl strašně šikovný, takže vždycky koupil nějakou barabiznu, časem z ní udělal pěknou chatu, prodal ji a koupil další zborceninu. Ani nevím, kolik chat takhle zvelebil,“ vypráví někdejší slavná oštěpařka. Členové staré gardy se scházejí k besedám dlouhá léta, pokaždé u někoho v bytě.

„Jenže už tu není hokejista Zdeněk Ujčík, za ním odešli motocyklista František Šťastný, potom můj Ťopek a nakonec Honza Veselý. Zůstala jsem jen já, atlet Ludva Liška, který se podílel na světovém rekordu půlkařské štafety, a jeho Olina,“ líčí Zátopková, ale neteskní. „Asi to tak má být,“ říká v poklidu.

Další Pohnuté osudy

Autor:
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.