A jako bonus typicky krausovská etuda při focení: „Mám tam hodit Hamleta? Řekněte si, můžu i šilhat. Nebo si bodnout prst někam k uchu, jak se fotí intelektuálové. No a neměl bych třeba držet v ruce lyrické básně?“ nabízí varianty svého portrétu... Zkrátka, chtěla bych se s vámi podělit o potěšení z podzimního dopoledne stráveného s bystrým člověkem, který z duše nenávidí patos, klišé a těžký měšťácký zadek. O tom je ostatně i jeho nová knížka Klub šampionů.
Kolikátá je to vlastně vaše kniha?
Naďo, kolik je knížek? (volá na svou ženu) Ona je totiž u nás přes všecko. (Dvacet pět, odpoví žena bez rozmýšlení.) Tak to vidíte. Ona ví určitě i kolik je to celkem stran. Ona je jakási pilná včela – je mým agentem, sekretářem, řidičem i kritikem.
Včera jsem se v tramvaji smála nad Klubem šampionů, až se lidi otáčeli. Ale jsou tam i místa, kde člověku zatrne. Například to, že ani dnes nejde v Německu vyslovit slovo Žid, aniž by člověk hned neměl knedlík v krku. Co to znamená?
Mám takový divný pocit, že v sobě máme jakousi trvalou ozvěnu s otazníky. Koncentráky, Židi, válka – ono to postihuje další generace, přestože se to týkalo babičky. Žádný zákon nemůže zakázat paměť. Viz genocida Arménů na sklonku Osmanské říše, před sto lety. Turecko se omlouvat nechce, tam asi budou nějaké právní a finanční okolnosti. A já si říkám: teď jsou v NATO a chceme po nich, aby pomohli s uprchlíky, takže se jim to jako odpustí? Toho se děsím.
Slov, která se nemohou vyslovit, je víc. Třeba cikán. Dokonce se už ani nemůže říct Rom, ale jen sociálně vyloučený.
Začínáme být takoví vystrašení. Před pár týdny francouzská politička použila slovo rasa – a bylo velké čepobití. „Cožpak to slovo nemáme ve slovníku?“ reagovala vtipně. To, že je na něco zákon, neznamená, že to mají lidi v krvi. Politická korektnost mě děsí. Ne, že by neměla být. Máme ji mít ale v sobě, nemá být dirigována úředně. A když napíše šéfadministrátor britské nemocnice lékaři: „Vážený pane doktore, prosím vás, až půjdete zase do kantýny, už neříkejte černá káva, říkejte káva bez mléka,“ no tak to je už Ionesco na druhou.
A to mi teď vyprávíte nějaký britský vtip?
No ne, to je realita! A nejvtipnější na tom je, že to nevyvolala stížnost nějakého Pákistánce, ale byla to iniciativa toho administrátora! To, co je v nás, je nejnebezpečnější. Nebo jistá paní učitelka nedávno v anglické škole vyřadila z výuky knížku o třech prasátkách, protože není pro lidi moslemského vyznání, jelikož nejedí vepřové. Děti si ji mohou půjčit jen pod dohledem pedagoga. A já si říkal: „Škoda, že tě, dámo, neznám. Zeptal bych se tě: ‚A co sionističtí Židé?‘ Ti přece taky nejedí vepřové.“ Je to absurdní. A trefila jste něco, o čem často přemýšlím, ale odpovědi nemám. Ostatně, když to otočíte, je to podobné jako nést vinu za své rodiče v socialismu. Na tom stála mnohá rozhodnutí o lidských osudech. Prostě tatínek měl cukrárnu, nebo továrnu, co já vím, tak jste nesměla studovat. A týká se to teď i imigrantů. Člověk, který má v sobě trošku normálního citu, přece nikdy není proti pomoci ubožákům. Na druhé straně – dělat z toho politický kapitál, strašiti víc než nutno, dobré není. A je tam ještě něco, co není pěkné: ta povýšenost části našeho intelektuálního světa. Neměli bychom být tak od počítačů moudří. Strach je přece iracionální. Jestli si to s politiky bohužel neumíme vysvětlit, nedivme se. A kdoví, jestli to ta Evropa, dneska už tak rozdělená, vůbec vydrží.
Celý rozhovor se spisovatelem Ivanem Krausem o ikonách dobra a zla, manželském záhonku a psaní s andílkem na ramen si přečtěte v magazínu Pátek LN, který vychází 6. listopadu.
V magazínu dále najdete:
Český ženský tenis zažívá zlaté časy a hráčkám se daří nejlépe od dob Navrátilové či Madlíkové. Co je za tím fenomenálním úspěchem?
Sokoli z Afriky. Na Kapverdách u západoafrických břehů ve 30. letech odkoukali sokolské hnutí.
