Lidovky.cz

POHNUTÉ OSUDY: Koně ovládal, opilého řidiče ale dostihový šampion Smolík přecenil

Lidé

  10:25
V roce 1994, když už se těšil na trenérskou dráhu, jej tragická autonehoda poslala do dostihového nebe. Devětačtyřicetiletého chlapíka, uznávaného rovinového šampiona, který byl ve své éře bez diskusí nejlepší. Nejúspěšnějšího žokeje československé historie Vlastimila Smolíka, jehož některé rekordy platí stále.

Vlastimil Smolík. foto: Archiv Petra Feldsteina

Pohřeb to byl velkolepý. Do obřadní síně strašnického krematoria se nemohli vejít zdaleka všichni, stovky lidí zůstaly venku. Přišli herci, zpěváci, kamarádi, lidé od koní, příznivci. Se slavným žokejem se chtěl naposledy rozloučit každý.

POHNUTÉ OSUDY: S registrem kostní dřeně pomohl zachránit tisíce lidí. Primáře Kozu zabila rakovina

„Kdyby se o pohřbu dalo říci, že byl krásný, tak tenhle krásný byl,“ vzpomínala po téměř osmnácti letech v roce 2012 paní Zdena Smolíková, vdova po legendě. „Já přes slzy moc nevnímala, kdo všechno tam byl, až později mi připomněli, že Václav Neckář přinesl velký věnec, že přišli Radoslav Brzobohatý, Ladislav Mrkvička a další herci, bývalý motocyklový závodník František Šťastný, vedle našich žokejů i ti z Německa, Maďarska nebo Ruska. Všechno se protáhlo na dvě hodiny, lidí, kteří Vlastu obdivovali, bylo hodně,“ posteskla si.

Žokejovi zahráli několik písniček, mezi nimi i Tam u nebeských bran Michala Tučného a Až mě andělé Petra Spáleného.

Žokejskou baladu si dcera ještě nepustila

„To jsme tátovi vybraly samy, byly jeho oblíbené. Ale taky jsem moc nevnímala, byla jsem pod prášky,“ řekla žokejova dcera Kateřina. „Víte, tatínek byl pro mě nejdůležitější osobou v životě, jeho ztráta je pro mě ještě teď bolestná. Dodnes jsem třeba nebyla schopná pustit si videokazetu se Žokejskou baladou Petra Spáleného, kterou s textem pana Hesse později vydali na tatínkovu počest,“ přiznala.

POHNUTÉ OSUDY: 50 tisíc němých hrdel sledovalo, jak Mazoch bezvládně klouže pod můstek

Odchod slavného žokeje zaskočil také publicistu Petra Feldsteina, který se, ač byl po roce 1968 v nemilosti komunistického režimu, dostal v roce 1977 na závodišti ve Velké Chuchli do oddělení propagace. Mohl tak zblízka sledovat nejpodstatnější část Smolíkovy úspěšné kariéry.

„Znali jsme se dobře, od začátku jsme si tykali. Vlasta byl totiž velmi přístupný a srdečný a taková byla i jeho rodina. Když se to stalo, byl jsem vyřízený. Jako kdyby mi odešel někdo velmi blízký, vždyť jsme spolu za ty roky napsali do přílohy dostihového programu spoustu rozhovorů, navštěvovali se a věděli o sobě všechno. Z jeho smrti jsem se nemohl dlouho vzpamatovat, i když jsem od roku 1990 pracoval v televizi. A zároveň jsem si začal vyčítat, že jsme se v posledních letech jeho života už tolik nevídali...“ mrzelo Feldsteina.

Z Hradových Střimelic ke koním

Jsi mrňavej, půjdeš ke koním! Tak znělo doporučení Smolíkova strýce, když malý Vlastík koncem padesátých let končil osmou třídu. Rodiče nebyli proti a jejich syn, který doma v Hradových Střimelicích v Posázaví vyrůstal po boku jedenácti sourozenců, také ne. Cesta vedla do výcvikového střediska pro jezdce a ošetřovatele koní v Kladrubech, nicméně po roce zamířil do Prahy a vyučil se u trenéra Františka Pucka.

„Z Vlastova vyprávění vím, že koně se mu líbili a zamiloval si je. Ale byl fakt drobný, když vycházel z osmičky, měl pětačtyřicet kilo. Na jedné z rodinných fotografií je vidět, že když v učilišti držel ohlávku, tak musel hodně zaklánět hlavu, aby na koně vůbec viděl,“ líčila Zdena Smolíková.

Prvního vítězství dosáhl Smolík s koněm Fíkem ještě jako učeň v roce 1962 ve Velké Chuchli. Po vojně nastoupil do stáje trenéra Nikolaje Lakse, který vedl ve druhé polovině 60. let stáj Hřebčína Napajedla. „Tam se dostal na dobré koně a od trenéra, jak později vzpomínal, se hodně naučil,“ připomněl Feldstein.

Vlastimil Smolík.

V roce 1967 se Smolík stal poprvé rovinovým šampionem, což později zopakoval ještě čtrnáctkrát.

V roce 1972 se začal rodit slavný tandem, který tvořili trenér František Vítek, vítěz Velké pardubické z let 1963 a 1965, a stále lepší a lepší žokej Smolík. Nejprve šlo o občasnou spolupráci, ale o dva roky později přešel žokej za trenérem koní do tréninkového střediska v Lysé nad Labem definitivně.

„Vlasta tehdy nebyl v Chuchli zrovna v nejlepší pozici a já potřeboval dobrého rajťáka,“ řekl František Vítek, sedmnáctinásobný šampion mezi trenéry na rovině, který si tehdy šestým rokem užíval v Lysé důchodu.

„Věděl jsem, že umí dělat, i když jeho životospráva někdy nebyla ideální – byl trošku chytlavý na partičku, občas posedět a popít, s tím neměl problém. Ale já ho vždycky srovnal, bral mě jako autoritu. Když ráno přišel do práce, hned jsem na jeho modrých očích poznal, že se něco dělo. Sjel jsem ho, on se cítil provinile a zase byl chvíli klid,“ usmívá se legendární trenér.

Když šampionovi koště a vidle zpívaly v ruce

O Smolíkových eskapádách se vyprávějí zkazky. „Hodně se to ale přehání, čas všechno zveličuje,“ pokyvoval hlavou sportovní novinář Aleš Pohořal. „Když se ale někdy zdržel, druhý den v Praze bezpodmínečně vstával po třetí hodině, aby stihl první vlak, a v pět byl v Lysé u koní. Jako šampion nemusel, ale ve stájích makal jako ostatní, „bezejmenní“. V tom byla jeho obrovská přednost, získal si tím respekt i sympatie okolí.“

„Tak to bylo,“ odsouhlasil Vítek. „Vlastovi už v pět ráno koště nebo vidle zpívaly v ruce. Hodně dbal na čistotu a pořádek ve stájích,“ líčil. Traduje se, že Smolík nemusel tolik dřít při tréninku na fyzičce, protože měl shůry dáno. „Nejenže byl velký taktik s velkým přehledem v dostihu, ale měl i strašnou sílu v rukou. Byť menší postavy, byl trošku vazba. A tím, že pořád pracoval, se udržoval v kondici, nepotřeboval tolik běhat. Hlavně byl ale výborný žokej, který uměl jezdit i horší koně. Říkalo se, že kdybychom měli v Lysé kozu, bude pod ním běhat taky,“ usmíval se Vítek.

POHNUTÉ OSUDY: Učil tenis George Bushe. Karel Koželuh zahynul po záhadné autonehodě

Tandem Vítek-Smolík ve své době neměl v republice konkurenci. „Na Smolíka v sedle Vítkova koně se strašně sázelo. Když se objevili na startu, byla to největší tutovka,“ vybavil si Pohořal.

„Byla to neuvěřitelná dvojice,“ měl jasno Feldstein. „A nepřekonatelná. Vlasta přišel k panu Vítkovi jako výborný jezdec, ale mnohé se u něho ještě přiučil. Po Vítkově boku vyzrál jako kvalitní víno.“

Proto překvapilo, když Smolík v závěru roku 1991 ze stájí v Lysé, kam už dojížděl autem, odešel zpět do Chuchle. Po svém šestém triumfu v derby a po osmnácti letech oboustranně prospěšné spolupráce.

„Když mi to řekl, byl jsem jako opařený. Vlasta myslel, že to bude mít lepší. Jenže ho v Praze brzy vyvedli z omylu, byť něco prvenství ještě posbíral,“ zachmuřil se Vítek. „Zprvu jsem byla ráda, že bude mít místo v Praze,“ přiznala Zdena Smolíková. „Na pohřbu jsem ale panu Vítkovi řekla, že toho lituji. V Chuchli chtěl trénovat, ale okolnosti tomu nepřály, Vlasta to špatně nesl a začal víc pít. Pak jsme mu s trenérem Drlíkem promluvili do duše a na čas to skončilo...“

Tragické finále

Přišlo osudné pondělí 4. července 1994. Mezi osmnáctou a devatenáctou hodinou narazilo v Benešovské ulici v Praze 3 auto do sloupu veřejného osvětlení. „Řidiče, který měl 2,85 promile, ošetřili na místě, zato Vlasta, který nebyl připoutaný a naměřili mu 1,3, měl zlomené nohy, žebra, úraz hlavy a řadu vnitřních poranění. Přímo z hospody jeli do Slivence k Vlastově sestře pro třešně,“ mračila se paní Smolíková.

POHNUTÉ OSUDY: Ochrnutý Heřman Volf rozdává naději. Dojel na kole až k papeži

Žokej u sebe neměl doklady. „Byl částečně při vědomí a jen opakoval, že je Smolda z Vinohrad. Sanitka zamířila do blízké Vinohradské nemocnice, tam ho ale odmítli přijmout. V Praze probíhal Všesokolský slet, bylo horko a prý měli hodně cvičenců s úpalem. Poslali je na Žižkov, nemocnice v Kubelíkově ulici ale na takový případ nebyla zařízená, takže záchranka dorazila ve 20:30 do nemocnice ve Vysočanech. Tam pacient o hodinu později na následky těžkého poúrazového šoku zemřel,“ líčil Petr Feldstein, který se rekonstrukcí tragické autonehody zabýval.

„A víte, co je na všem nejhorší? Po čase mi jeden lékař z Vinohradské nemocnice řekl, že kdyby věděli, že jde o žokeje Smolíka, tak by ho přijali! To je přece strašné, možná by měl šanci,“ zlobila se Zdena Smolíková.

Vlastimil Smolík je pochovaný v rodinné hrobce v Hradových Střimelicích. „Občas řekl, že chce jednou odpočívat u rodičů. Jen jsme netušili, že tu bude tak brzy,“ hlesne vdova po slavném žokejovi.

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.