Z čerta jsem měla spíš srandu, říká moderátorka Fridrichová

Dana Batulková, herečka

1. Určitě mě strašili. To dospělé docela baví. Pamatuju si Mikuláše u nás pro celou vesnici. Bála jsem se jít si pro dárek. Vlastně jakákoli maska u mě do dneška vzbuzuje respekt.

2. Nestrašili jsme je celoročně, ale rituál 5. 12. podstoupit musely. Takže se bály a teď mají na co vzpomínat a my taky.

Theodora Remundová, herečka

1. Z dětství mám velice intenzivní zážitek, přišla k nám skupinka rozjařených čertů z Vinohradského divadla, kde byli rodiče v angažmá. Asi to byli technici, evidentně posílení alkoholem. Nemám z toho žádné trauma, jen si i po těch letech pamatuju, jak se u nás zjevili na schodech a my se jich se sestrou bály. Mikuláše u nás obvykle dělal táta a to byla legrace, protože jsme ho vždycky poznaly podle bačkor. Takže to byl trochu tatínek a trochu Mikuláš.

2. Snažíme se v mikulášské tradici pokračovat. Jednou jsme se byli podívat v bubenečské čističce, kde se děti mohly kouknout okýnkem do místnosti, ve které čerti pobíhali kolem kotlů. To bylo hodně působivé. Když nechtěly jít dál, nenutili jsme je. Myslím, že se děti nemají děsit, ale když vyrůstají s pocitem lásky, nějaký čert je rozházet nemůže. V životě je vyděsí úplně jiné věci.

Tereza z Davle, fotografka

1. Jako dítě nás s bratrem strašili. Bála jsem se vždy, až do chvíle kdy čert zakopl, spadla mu maska, a já zjistila že je to můj táta.

2. Žijeme v Českém Krumlově kam chodí šílení čerti z Rakouska, takzvaní krampusáci, kterých se bojím i já, a tak syny čerty nestraším. Zjistila jsem, že na ně funguje víc, když jim řeknu že jim Mikuláš nic nepřinese. Kromě sladkostí dětem balím i malé dárečky, a proto to na ně funguje víc než čerti. Při posledním Mikuláši děti dostaly jen uhlí, mrkev a jablka. Týden před nadílkou neposlouchaly. Dárky od Mikuláše jsem jim dala až po třech dnech, když se kluci polepšili.

Iva Bittová, zpěvačka

1. Nebrala jsem to jako strašení, moji rodiče měli svou strategii a opravdu jsme neměli důvod se bát, mám pěkné vzpomínky.

2. Rádi jsme zvali naše známé na Mikuláše, aby měli děti zážitek, bylo to rozdílné, můj starší syn Matouš se ovšem jednou vylekal, protože jeden z čertů měl už v sobě nějakou tu pekelnou pálenku... Je to tradice, kterou ráda u nás v rodině vítám.

Jiří Strach, režisér

1. Jistěže ano. Ale protože jsem byl vychováván v katolické rodině, naštěstí jsem znal spoustu modlitbiček, kterými se čerti dají zahnat. Paradoxně horší je to v dospělosti, kdy člověk zjistí, že spousta čertů se skrývá v jeho vlastní povaze. S těmi se bojuje obtížněji, nakolik modlitba formou sebereflexe pomáhá stejně účinně k jejich odehnání.

2. Těším se na to, že jednou budu. Myslím, že je to v jistém věku esenciální sdělení, že svět dýchá dvěma plícemi – tou dobrou a tou zlou. Snad nám strašení dětí čerty nezakáže vyhláškou EU či nějaká pseudochytrá norská komise zřízená pro ochranu mládeže.

Gábina Osvaldová, textařka

1. Nestrašili, ale vážnost okamžiku na mne padla. Na jedné straně absolutní dobro, na druhé zlo a uprostřed autorita velebného světce. A najednou byl člověk sám a musel se s tím vypořádat bez pomoci rodičů. Domácí divadlo, ale tak nějak na tělo. Vždycky jsem se na Mikuláše těšila. Není nad smíšené pocity. Čerta jsem se bála, ale tak nějak přiměřeně. Strašně jsem se bála Stalinovy obří sochy na Letenské pláni, ač mě s ní nikdo nestrašil. To šlo samo.

2. Ne, ale měli jsme a máme tradici pořádání Mikuláše. Ono to za bolševika, kdy se na všechno duchovní koukalo skrz prsty, plnilo funkci vzdoru. Kdo neviděl jako dítě na zasněženém Karlově mostě anděla se zvonkem, neslyšel čerta dělat ble ble ble a neřekl Mikuláši básničku, aby obdržel bonbon, ten o hodně přišel. Představme si tu trojici jako váhu s miskami. Bez čerta je to blbost, a to jak z fyzikálního, tak z metafyzického hlediska. A svět už je takovej.

Nora Fridrichová, moderátorka ČT

1. Moc ne, z čerta jsem měla spíš srandu. Víc jsem se bála velikonoční pomlázky, vždycky jsem od kluků dost dostala.

2. Starší dcera si u nás mikulášskou proceduru zrovna dopodrobna zjišťuje. No, pravdu před ní neskrýváme. Zlobivé lidi čert prostě odnáší do pekla, kde je vaří v kotli.

Karel Smyczek, režisér

1. Nevzpomínám si, že by mi někdy rodiče říkali něco ve smyslu: „Když budeš zlobit, přijde si pro tebe čert!“ Já jsem se ostatně bál i Mikuláše. (Ani na dárky jsem se moc netěšil, protože mi to celé přišlo spíš takové trochu trapné. My jsme se sestrou vždycky museli pokleknout, odříkat modlitbičku a potom přiznat, jestli jsme zlobili. A anděla jsem si ve svých představách také představoval jinak).

2. Dnes dáváme přednost dárkům v punčoše za oknem. Ale ta menší vnoučata docela s oblibou chodí pokukovat po čertících na ulici – ovšem pouze v bezpečném doprovodu! Je jasné, že svoji tlapku z mé ruky nepustí ani na vteřinu.

Klára Trojanová, herečka

1. U nás velmi fungovala mámina „tichá domácnost“, takže čerta nebylo zapotřebí.

2. Na naše děti nefunguje nic a když jsem jednou ze zoufalství použila čerta, malej Vašík plakal, že chce do pekla.