Na pražském Klárově, jen kousek od Strakovy akademie, kde sídlí vláda, se v trávě krčí nenápadný pomníček. Ani se moc neodlišuje od stovek kamenných desek připomínajících oběti Květnového povstání 1945. Krev prolitá na tomhle místě ale není dílem Němců.
POHNUTÉ OSUDY: Průkopník českého ragby Miloš Dobrý přežil Terezín, Osvětim i pochod smrti |
Marie Charousková strávila léto 1968 dopisováním diplomové práce a učením na závěrečné zkoušky. Ráno 26. srpna nechala doma dvouletého syna a vydala se do Dejvic na ČVUT, kde chtěla konzultovat téměř dokončenou diplomku.
Na Klárově hodlala ještě ne šestadvacetiletá žena přesednout na tramvaj. Kolemdeváté při přecházení ulice ale z hloučku nedaleko stojících sovětských vojáků zazněla krátká dávka ze samopalu, která Marii zasáhla do břicha a do pravé nohy. Chodci se vzápětí rozprchli, postřelené ženě přesto poskytli okamžitou první pomoc dva muži – jedním z nich byl čirou náhodou velitel Hlavní správy VB Praha Miloslav Rogner.
„Byla okamžitě v šokovém stavu, ještě při vědomí, přivezena na blízkou chirurgickou kliniku fakultní nemocnice Pod Petřínem... Již před operací nám bylo jasné, prakticky žádnou naději na záchranu života,“ vzpomíná MUDr. Josef Kalný, který tehdy pracoval v nemocnici jako odborný asistent a Marii operoval. Zranění střev a roztržená tepna byly nad síly lékařů. Marie Charousková ve 13 hodin a 50 minut zemřela.
Pomníček musí zmizet
Kdo přesně a z jakého důvodu po Charouskové střílel, se nikdy zjistit nepodařilo. Ze strany okupantů nešlo s největší pravděpodobností o úkladnou vraždu, ale o neopatrnou manipulaci se zbraní. Rogner později o celém incidentu sepsal hlášení a poslal ho nejvyšším státním a stranickým úřadům. Nezapomněl podotknout, že Sověti si svou chybu zřejmě dobře uvědomovali, protože hned po výstřelech začali předstírat, že se nic nestalo. Začali v klidu svačit a umírající ženu, která ležela jen pár desítek metrů od nich, zcela ignorovali.
POHNUTÉ OSUDY:Záhada živé pochodně č. 3. Evžen Plocek si v krabičce nechal jedinou sirku |
Příběh o Marii má ale i svou legendu. Ta tvrdí, že ruský voják vyzval Charouskovou, aby si sundala z šatů trikoloru. Ona prý odmítla a voják na ni vystřelil.
Rognerovo hlášení nezůstalo pochopitelně bez povšimnutí a bez trestu. Velmi rychle ho kontaktovali příslušníci StB a tlačili na něj, aby své hlášení upravil a napsal, že sovětští vojáci stříleli v sebeobraně. To Rogner odmítl a místo toho chování okupantů kritizoval. V roce 1969 kvůli tomuto postoji neprošel podle svých slov prověrkami a jeho nadřízení ho poslali do invalidního důchodu. Ještě těžší osud ale čekal na Vladimíra Charouska, který po šestiletém manželství zůstal sám s malým synem.
Mariin pohřeb v motolském krematoriu se stal událostí, kam přišla truchlit řada lidí, svoji účast vyjádřil i prezident Ludvík Svoboda, který poslal věnec. Na místě neštěstí brzy vyrostl improvizovaný pomník zasypaný květinami. Spolužáci z ČVUT později udělali sbírku a z jejího výtěžku nechali vyrobit pamětní desku, kterou pak na Klárově pověsili.
POHNUTÉ OSUDY: Medailí jako Zátopek. Gymnasta Vácha zemřel po výslechu gestapem |
I pamětní deska ale posrpnovému režimu vadila. Úřady Vladimíru Charouskovi opakovaně posílaly dopisy, aby ji odstranil, jinak tak učiní stát na jeho náklady. Charousek výzvy nerespektoval a desku pak krátce nato, snad s úředním svolením, poničili vandalové. Pomníček nakonec režim odstranil, žádné peníze ale po ovdovělém Charouskovi „velkomyslně“ nechtěl. Aby si udržel zaměstnání, nesměl prý Charousek o osudu své ženy nikde mluvit. A říká, že mu úřady navíc nechaly byrokratickými obstrukcemi propadnout pilotní průkaz. Po listopadu 1989 bývalí studenti ČVUT desku na Klárově obnovili.
A opět legenda, nebo snad pravda? Pomníček prý po celých dvacet let chránil a ukrýval jeden z obyvatel Malé Strany.
Rok poté, v Brně
Danuše Muzikářová sice nesouhlasila s invazí spojeneckých vojsk – jako nikdo z jejich blízkých –, ale rok poté měla úplně jiné starosti. Starosti odpovídající věku – osmnácté narozeniny slavila měsíc před osudným dnem. „Všichni, s nimiž jsem mluvila, na ni vzpomínají jako na usměvavé, veselé děvče. Hrála ochotnicky divadlo, byla výtvarně nadaná, jak je patrné na kresbách v jejím deníku. Vyučila se pánskou krejčovou a na radu své mistrové zvažovala, zda semá přihlásit ke studiu módního návrhářství,“ popisuje publicistka Věra Sečkářová, která osud Danky, jak jí doma říkali, mapovala. Byla navíc šťastně zasnoubená, takže si určitě plánovala další život po boku milovaného muže.
Ve čtvrtek 21. srpna 1969 nešla do města na demonstraci k prvnímu výročí okupace. Se sestrou mířila za kamarádkou, aby domluvily plánovaný výlet. „Shodou náhod potkal Jaroslav Muzikář obě své dcery nedaleko hotelu Continental, tedy kousek od místa budoucí tragédie. Prosil je, aby se vrátily domů, protože chvíli předtím procházel centrem Brna a viděl, jak příslušníci SNB a Lidových milic uzavírají ulice. Danka a Jaroslava ho ale přemluvily s tím, že se brzy vrátí. Rozloučili se, sestry pokračovaly dál do města, otec domů,“ popisuje Sečkářová.
POHNUTÉ OSUDY: Kulak Jindřich Hašek: komunisti mu dovolili jezdit s koňmi jeho otce |
Ve středu Brna demonstrovaly tisíce lidí. Veřejná bezpečnost vyhlásila stoprocentní pohotovost už od rána. Kolem poledne dav v historickém jádru „usměrnili“ příslušníci VB vodním dělem a slzným plynem, později si nechali přivézt ještě jedno dělo, obrněné transportéry a nákladní auta s pískem. Padaly výstřely „do vzduchu a na výstrahu“, připustili zástupci ozbrojených složek později.
Domů se kolem osmé večer vrátila jen Jaroslava. Kde je sestra, netušila. Demonstranti na dnešním Moravském náměstí v panice a ve strachu před policisty, vojáky a milicionáři od sebe sestry oddělili. Ve strachu o nejstarší dceru se tak Muzikářovi přes zákaz vycházení vydali ven. „Z jedné služebny VB je poslali na druhou, kde se dozvěděli, že prý ,v úrazovce nějakou mrtvou holku mají‘. Danka ležela na nosítkách, přikrytá prostěradlem, vedle na stolku byl její řetízek, hodinky a šaty v uzlíčku,“ pokračuje Sečkářová.
Podle lékařů zemřela takřka vzápětí po zásahu. Kulka ráže 7,65 mm jí pronikla zezadu do hlavy: „A pak někdo zakřičel: ,Bacha, to jsou ostrý!‘ Lidé prchali do bočních ulic, já jsem byl mezi těmi, kteří běželi po ulici 9. května směrem ke kavárně Bellevue. Už jsme byli skoro na náměstí, když jsem se ohlédl a uviděl spadnout dívku, která běžela kousek za mnou. Na tom jejím pádu bylo divné, že měla ruce pod tělem, při běžném zakopnutí každý člověk z popudu sebezáchovy dá ruce před sebe,“ popsal později jeden z přímých svědků Danušininy smrti Alois Kocourek v publikaci Divoký západ si z našeho státu dělat nedáme. Nezkoumal, zda dívka se zkrvaveným obličejem vůbec žije, naložil ji do auta, které kdosi přistavil, a to ji odvezlo do nemocnice... Smrt Danky Muzikářové zachytil i fotograf neměckého časopisu Quick – snímky vyšly o měsíc později.
Policie nechtěla, aby pohřeb byl veřejný. Snažila se zabránit i tomu, aby rodiče dali na parte dceřinu fotku. Smuteční oznámení ale stihl pan Muzikář vyzvednout z tiskárny a roznosit dřív, než mu je zabavili. Obřadu na ústředním hřbitově se zúčastnily stovky lidí – pod dohledem StB.
Vrah neznámý
Vyšetřování se rozběhlo vzápětí po Dančině smrti, ale od počátku nebylo razantní. „Tehdy ještě asi bylo reálné vraha vypátrat, například podle výrobních čísel zbraní. Ale nebyla politická vůle, pokud vím, jeden z vyšetřovatelů, který se ,moc ptal‘, dokonce málem dostal stranickou důtku,“ připomíná historik Moravského zemského muzea Jan Břečka, který se věnuje událostem roku 1968 a 1969 v moravské metropoli. Zanedlouho přikázal městský a krajský výbor KSČ pátrání zastavit.
POHNUTÉ OSUDY: Kulak Jindřich Hašek: komunisti mu dovolili jezdit s koňmi jeho otce |
„Pan Muzikář ale dál hledal na vlastní pěst, sháněl svědky, chytal se každého stébla naděje, že vraha dcery odhalí a že ho stihne trest. Krátce po listopadu 1989 podal znovu trestní oznámení. Nové vyšetřování bylo důkladné, závěrečná zpráva je vyčerpávající, ale asi ani to nemohlo vést k dopadení vraha. Některé dokumenty byly úmyslně zlikvidovány,“ poukazuje na neúprosný čas Břečka. „Vyslechl jsem snad stovky svědků – vojáky, milicionáře, tipovalo se, prošetřovaly se různé anonymy, spis měl snad metr, ale vše bezvýsledně. Pachatel zůstal neznámý a případ byl v roce 1996 odložen,“ konstatuje i vyšetřovatel Petr Dyntera z Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinu komunismu. „Od chvíle, kdy se materiály uložily do archivu, se nikdo neozval, ani žádný z anonymů. Nikoho to už nezajímá, vyřízená věc.“
Výpovědi se shodovaly v označení potenciálního střelce: „Nedaleko kina Scala, kde Danuše zemřela, měl podle nich střílet do vzduchu značně vysoký muž s tmavými vlasy v uniformě VB s výložkami kapitána, ve věku asi třicet let. Krátce po střelbě měl přijet gazik, do kterého nastoupil a odjel,“ vylíčil Břečka. Tvrzení svědků vyvrátila původní verzi, podle níž měl střílet člen Lidových milic.
Rodiče Danuše Muzikářové již nežijí. Její otec celý život zasvětil pátrání po vrahovi své dcery. Marně.
