Lidovky.cz

POHNUTÉ OSUDY: František Filip podal nohu prezidentovi USA

USA

  11:00
PRAHA - Byl jedním z prvních a nejznámějších chovanců nově založeného Jedličkova ústavu. Prvorepubliková veřejnost ho znala jako 'bezrukého Frantíka'. Trpěl amelií, vrozeným nevyvinutím končetin, přišel na svět bez rukou. A tak se nohama naučil všechno - od psaní až po řízení automobilu.

František Filip foto: Lidové noviny

František Filip se narodil 20. února 1904 v obci Jamné nad Orlicí. Protože se neměl jak přidržet, začal chodit později než jiné děti. Nejmladší ze šesti sourozenců se tím ale netrápil a říkal, že před narozením mu čáp ukousl ruce. Nohama se snažil dělat vše, co ostatní dělali rukama: vzít prsty u nohou kámen a přehodit kostel, pouštět draka, cvrnkat kuličky – a taky se prát. Ve škole měl učitele, který pro něj nechal udělat šikmo nastavitelnou desku. Stála na podlaze a Frantík nad ní seděl a nohama psal i kreslil. Škola ho bavila, ale nejšťastnější byl na nádraží v Jablonném nad Orlicí. Na peroně tu předváděl svou šikovnost – a trochu žebral. Malý, šikovný, bezruký.

POHNUTÉ OSUDY: Ochrnutý Heřman Volf rozdává naději. Dojel na kole až k papeži

Stavěly tu rychlíky, cestující mu házeli sladkosti i mince. To, s jakou bravurou vše nohama sbíral a ukládal do kapsy na břiše, připomínalo žonglérská vystoupení. Jednou zaujal i ředitele zemské nemocnice a místopředsedu pražského Spolku pro léčbu a výchovu mrzáků a rachitiků. Doktor Jan Dvořák vystoupil, dal se s ním do řeči, načež za dva týdny dostal starosta Jamného dopis: Frantík je přijat do nově vzniklého Jedličkova ústavu v Praze a může 3. prosince 1913 nastoupit.

Chci, proto umím

V rozhodování rodičů, zda poslat do světa devítileté dítě, převážila praktická hlediska: pobyt v ústavu je bezplatný, kluk se naučí nějakému řemeslu, neskončí na ulici jako žebrák. Chovancům se v ústavu líbilo. To byla zásluha ředitele Františka Bakuleho. „Chci, a proto umím!“ tak znělo jedno z hesel, kterými obětavý učitel vedl postižené k soběstačnosti. Mnohé děti nemohly ráno ani dospat, jak se těšily do třídy, jež byla současně učebnou, dílnou i jídelnou. Dopoledne měly výuku školní, poté praktickou – pletení košíků, práce se dřevem, kovem nebo kameny. Vyráběly proutěné zboží, hračky i suvenýry; vše šlo na odbyt. Téměř idyla ale zakrátko skončila: po začátku první světové války sem přicházeli zmrzačení vojáci. V Jedličkově ústavu nastala nová a nečekaná situace: mrzáčci od přírody, s osudem smíření, učili mrzáky válečné, osudem zaskočené, jak pracovat bez amputovaných končetin a jak vlastně žít. „To musíte udělat takhle, pane vojáku,“ vysvětloval třeba Frantík, jak se pilka drží nohama. Časem tu vznikly manufaktury: váleční invalidé dělali protézy a stálí chovanci upomínkové předměty. „Když stoupl zájem o naše zboží, výrobu jsme plánovali a založili výrobní dětské družstvo,“ vzpomínal později František Filip ve svých knihách. „Pan ředitel Bakule to schválil, zvolili jsme si vedení i závodní radu, určili pracovní dobu a odměny. Měli jsme něco jako fabriku.“ Frantík byl jejím ředitelem.

Loutkář i šofér

Rok po válce se ředitel Bakule nepohodl s profesorem Jedličkou, dal výpověď a založil Bakulův ústav pro výchovu životem a prací. Novému ústavu posloužila euforie při vzniku Československa a dar Amerického červeného kříže 340 tisíc korun. Pomohl k výstavbě vily na smíchovské Mrázovce. Pokrokový pedagog Bakule nemusel brát ohled na konzervativní názory nadřízených, a tak v ústavu založil i loutkové divadlo a pěvecký sbor, v němž zpívaly i zdravé děti. V novém působišti hýřil aktivitou i František. Hrál s loutkami, vyřezával je a pečoval o elektrické osvětlení divadélka. A v šestnácti si splnil sen: naučil se řídit auto.

Později, kdy psal do novin, uvedl v článku Já a moje auto: „Začal jsem v květnu 1920. Našel se inženýr, který se mne ujal, a začala doba výcviku. Bylo to v Karlíně na Invalidovně. Projeli jsme jednou vojenským cvičištěm a hned byla první smůla. Spadl nám řetízek z magnetu. Vůz zastavil, pan inženýr vystoupil, aby řetízek znovu nasadil na ozubená kolečka. Namáhal se čtvrt hodiny, půl hodiny, pot se mu řinul z čela, ale řetízek ne a ne dostat na původní místo. Pane inženýre, dovolte, ať to zkusím, a strkal jsem nohu do motoru. Ale, člověče, já to neudělám rukou – a vy to chcete udělat nohou? Ale mně se pokus zdařil.“ Po zevrubném popisu činnosti nohou při jízdě končil shrnutím: „V jízdě nabyl jsem takové praxe, že bezpečně jezdím až stokilometrovou rychlostí. Má jízda stala se zakrátko senzací Prahy a po krátké noticce Českého slova dostavilo se ke mně několik fotografů a kinooperatérů, kteří nechtěli věřit novinovým zprávám.

František Filip

O jízdě pražskými ulicemi natočili jsme krátký film Bezruký šofér, který byl promítnut všemi pražskými biografy a později šel do ciziny, kde udělal velký rozruch.“

Byl známý a populární. S ústavními loutkáři jezdil dva roky po republice a příležitostně zpíval s tzv. Bakulovými zpěváčky. Sbor tělesně postižených a časem i zdravých dětí měl v repertoáru lidové písně i skladby Smetany či Dvořáka. Když byl roku 1923 pozván k dvouměsíčnímu turné do USA, na cestu dostal půl milionu korun od prezidenta Masaryka.

Vystoupení ve dvaceti amerických městech korunovalo přijetí prezidentem Warrenem G. Hardingem v Bílém domě. Tady se sbor setkal i s indiánským náčelníkem jménem Red Fox, jenž sem přinesl poselství svého kmene. Charismatický Frantík směle podal náčelníkovi a poté i prezidentovi USA pravou nohu, když zul nepříliš zašněrovanou botu. Totéž opakoval i při setkání s automobilovým králem Fordem, kterému předvedl, jak řídí auto. Odměnou dostal vůz s úpravou na nožní ovládání.

Přednášet o „znožnosti“

Energický a inteligentní mladík vystudoval obchodní školu a otevřel si v Praze na Smíchově obchod s uměleckými předměty. Psaly o tom noviny, zákazníků měl dost, ale přišla hospodářská krize, a tak po třech letech obchod zavřel.

Zvažoval, co dál. Nabídku jít do vídeňského varieté odmítl, považoval ji za nedůstojnou. Více ho lákalo přednášet o tom, jak lze žít bez rukou, za doprovodu ukázek nikoliv zručností, nýbrž znožností, jak říkával. K takové činnosti potřeboval povolení zemského školského inspektora, které po delší době získal. František Filip o svém osudu přednášel, ale napsal i několik knih: Bezruký Frantík píše o sobě (1926), Bezruký Frantík píše II. díl (1931), Moje psí přítelkyně (1937), Úspěch (1941). Pokusil se i o společenskou novelu Paní Olga (1942) a krátce vydával časopis Spolku tělesně vadných a zmrzačených Náš boj. Nevzdal se ani podnikatelských plánů: v Rožnově pod Radhoštěm, kam jezdil na prázdniny, vybudoval u řeky Bečvy bufet a kavárnu U Frantíka. Tady však narazil namístní konkurenci, která na něj podala žalobu, že nemá koncesi. Kavárnu musel zavřít.

Poté žil střídavě u příbuzných v rodné obci a ve svém bytě v Praze - Podolí a věnoval se psaní.

Štěstí v Brně

Nový elán získal koncem 30. let po odstěhování do Brna. Otevřel tu krámek U Bezrukého Frantíka a prodával zmrzlinu a limonády. Poté založil inzertní kancelář, písárnu a rozmnožovnu listin. Brněnskými ulicemi jezdil ve své fordce a brzy ho znalo celé město. V 38 letech se zamiloval, oženil a za rok se stal otcem. „Maminka pracovala ve Slaném jako vychovatelka a přečetla jednu z jeho knih, které rozesílal po celé zemi, a usoudila, že je úžasný člověk. Napsala mu, on odepsal a po několika dopisech ji pozval do Brna. Tak začal vztah mých rodičů, záhy stvrzený svatbou,“ vzpomíná paní Hana Bruková, bývalá učitelka žijící v Ústí nad Labem.

Za protektorátu a hlavně po válce slavil František Filip úspěchy v podnikání: jeho firma získala od radnice monopol na veškeré reklamy v brněnských kinech a zaměstnávala téměř dvacet lidí, kteří svého šéfa uctivě oslovovali „pane redaktore“.

POHNUTÉ OSUDY: Ztrátu nohy bral jako frajeřinu. Začal získávat medaile a přežil vlastní smrt

Problémy mu však časem vyvstaly v manželství. „Má matka vyrůstala v rodině často nezaměstnaného dělníka a zastávala levicový světonázor, zatímco otec byl opačného smýšlení. Kromě toho ani po založení rodiny nedokázal oželet pestrý společenský život, byl prý vynikající tanečník. Rodiče se rozvedli v roce 1948,“ tvrdí paní Bruková.

Po nástupu komunistů a po znárodnění firma Františka Filipa zanikla a on dostal invalidní důchod. Chuť do života však neztratil, v roce 1951 se znovu oženil a stal se dvakrát otcem. „Drobná postava, pečlivě oholen, dokonale oblečen, ale rukávy jeho přepychových kabátů byly prázdné,“ popisuje ho Luboš Staněk v knize Vyprávění o figurkách, lidech a lidičkách města Brna. „Byl vždy upraven, s brilantinou v ulíznutých vlasech, kráčel ulicemi Brna, uctivě zdravil a odpovídal na pozdravy. Lidé věděli, že jde někdo,“ vzpomíná historička Milena Flodrová.

Když 9. února 1957, v pouhých třiapadesáti, náhle zemřel, tisk uvedl, že skon zřejmě uspíšila každodenní obrovská námaha, která vysilovala jeho organismus. Nejobyčejnější úkony, které děláme rukama, musel totiž provádět nohama. Denně ho tak čekal bezpočet vyčerpávajících zápasů. Byl pohřben v Brně a jeho nekrolog otiskly všechny brněnské listy.

Frantíkův příběh – dnes již pozapomenutý – pomohl společnosti pochopit, jak nelehce se žije tělesně postiženým lidem, jež zároveň inspiroval.

Autor:
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.