Ten odchod řada lidí nesla těžce, protože on byl pořád členem atletické rodiny. Od roku 1996 se staral o sportovní areál pražského Olympu ve Stromovce a jeho okolí si libovalo – to je ono. Jako sportovec a zároveň elektrikář ví, o co tady kráčí. „Když se to stalo, zůstal jsem v šoku. Nechtěl jsem tomu uvěřit a zdaleka jsem nebyl sám,“ vybavil si Jan Liška, Tesáčkův někdejší trenér v pražské Dukle. A uznávaný odborník, jenž ještě před populárním „Tesim“ dovedl k pátému místu na olympiádě v Mexiku 1968 a posléze k evropským medailím středotraťaře Jozefa Plachého, si hned vzpomene na oslavu svých osmdesátin. „Luboš mě překvapil dárkem – za přípravou jsme jezdívali do Tater a on mi přinesl zvětšenou fotografii, jak jsme se s běžeckou skupinou ve Svitu chystali na trénink.“ Na druhé straně fotografie je věnování: Panu Liškovi, který z obyčejného kluka vychoval sportovce, s vděčností Luboš Tesáček. „Tu fotku mám doma vystavenou. Při pohřbu v Brně jsem chtěl říct jeho mamince, se kterou se dobře znám, jakou mi tehdy Luboš udělal radost. Jenže v tom obecném zármutku jsem to ze sebe nevysoukal,“ kroutil hlavou Liška.
Na stadionu až do setmění
Svědkem prvních atletických krůčků Lubomíra Tesáčka byl stadionek v rodném Slavkově u Brna. Bylo mu čtrnáct a krásy královny sportu mu pomáhal objevovat trenér Milan Žižlavský. To ale ještě budoucí šampion dělil svoji přízeň mezi atletiku a hudbu, jako kytarista hrál v country kapele Honci. V letech 1972–1976 se učil elektrikářem v Jihomoravských cukrovarech v Břeclavi. Podle pamětníků tam denně přibíhal na stadion Lokomotivy a až do setmění polykal na dráze kolečka. „Vlastně mě k tomu přiměla hrůza před vojnou a před tím, že půjdu někam válčit do zákopů. Proto jsem začal makat,“ říkával s mnohaletým odstupem, když už působil ve Stromovce.
K Plachému vzhlíželi jako k ikoně
Mladý běžec se propracoval až do juniorské reprezentace a těšil se na vojnu v Dukle, případně v Rudé hvězdě, dnešním Olympu. „Měl signály, že by to tak mělo dopadnout, dokonce kvůli tomu oželel studium na střední škole. Jenže namísto k atletům narukoval k běžnému útvaru v Praze,“ vzpomínala atletova matka Zdena Tesáčková. „Až trenér Liška zařídil jeho příchod do Dukly, ale trvalo to dva měsíce.“ V Dukle se Tesáček v roce 1976 dostal do party běžců, kterou vedl právě Jan Liška. „Trénovali jsme s Arpádem Barim, Dušanem Moravčíkem, Jindrou Linhartem, Jirkou Beranem a dalšími,“ vzpomínal někdejší atlet Josef Vedra. „Ale hlavní byl Jožka Plachý, náš vzor, ke kterému jsme vzhlíželi jako k běžecké ikoně. V devatenácti skončil na olympiádě v Mexiku na osmistovce pátý, to bylo něco neskutečného. Luboš mezi nás zapadl, postupně se z něho stal jeden z našich nejlepších vytrvalců. Brzy jsme věděli, že běhání je pro něj vším,“ dodal Vedra.
Lubomír Tesáček
Také trenérský bard Jan Liška měl pro Tesáčka jen slova chvály. „Přišel a postupně si začal zlepšovat osobní rekordy na tratích od osmi set metrů výš. Byl velmi obětavý a nadaný, byť tvrdil opak. Ale hlavně to byl dříč. Měli jsme výhodu, že běžci byli na Dukle dobrá parta. Za přípravou jsme nejezdili do zahraničí, ale do Tater a zdárně útočili na domácí rekordy. Pravda, kluci občas měli výstřelky, ale všichni chtěli makat. Dnes se jezdí od závodu k závodu, ovšem chybí mi systematická příprava, běžce na tři kilometry s časem pod osm minut tady nevidím,“ stýskal si v roce 2012. Právě tohle uměl Tesáček – v roce 1981 zaběhl v pražské hale 3000 metrů za 7:48,8 minuty, což je dodnes platný domácí rekord. „V hlavní sezoně také vyhrával, ale halová ,trojka‘, která se v létě neběhá, pro něj byla ideální,“ vysvětluje atletický statistik a historik Milan Urban o trati, na níž se Tesáček stal v roce 1984 v Göteborgu halovým mistrem Evropy. Tam tehdy porazil o půl vteřiny Švýcara Markuse Ryffela, který pak na olympiádě v Los Angeles získal stříbrnou medaili v běhu na pět kilometrů. Na tyto hry ovšem sportovci ze socialistických zemí kvůli bojkotu velkého východního souseda necestovali...
Cílovou rovinku sežereš!
„Když Luboš přivezl to zlato, řekl jsem mu, že se mi to líbilo,“ vzpomínal Liška. „Trénovali jsme tak, aby vydržel vysoké tempo, ale ještě měl síly na finiš v posledním kole. Říkal jsem mu – a cílovou rovinku sežereš! Na stejném šampionátu v Budapešti o rok dřív ještě doběhl čtvrtý, ale v Göteborgu to splnil beze zbytku.“ Koncem 80. let se Tesáček rozhodl odejít z Dukly. Pak se otevřely hranice a tím i možnost cestovat za odměnami ze silničních závodů po Evropě. „Jezdili jsme autem do Německa, Švýcarska, Francie,“ líčil bývalý běžec Dukly Luboš Šubrt, který s Tesáčkem řadu takových výjezdů absolvoval. „Tesi s tím začal dřív, měl úspěchy, a díky tomu nám pořadatelé hradili cestu i ubytování. A když se povedlo přední umístění, bylo za to třeba 200 švýcarských franků.Jenže brzy vyrostla konkurence v běžcích tmavé pleti, ale i v Rusech. Těm dvě stě franků stačilo na půlroční obživu.“
POHNUTÉ OSUDY: Dostihového elegána Chaloupku smetlo auto, když čekal na veterináře |
V roce 1995 se ozvala zranění a rok na to Tesáček se závoděním skončil. Zároveň to začalo skřípat v jeho manželství, které později dospělo k rozvodu. „Luboš byl bez práce. Když měl úspěchy, všichni mu plácali po ramenou. Pak byl ale ve srabu a pomohl jen Jindra Linhart s dalšími lidmi z Olympu, potřebovali správce,“ vzpomínala jeho matka Zdena Tesáčková.
„Luboš pracoval na směny, občas tady přespával, z Prahy se totiž po rozvodu odstěhoval do Stochova u Kladna. A jakmile si dal dohromady achilovku, začali jsme spolu běhat. Deset dvanáct kilometrů denně ve Stromovce. Jen tak, pro pohodu, i když jsme si ještě občas zazávodili ve veteránské kategorii. Jenže i tohle závodění ho po prvních prohrách přestalo bavit. Přece se nenechám porážet od těch, co jsem jim kdysi mohl dávat náskok, říkal mi. Ale po Stromovce jsme běhali pořád,“ vyprávěl Jindřich Linhart. Občas si našel svěřence a zkoušel ho trénovat, nikdy však spolupráce nevydržela víc než rok. „Byl strašně náročný, jako dřív k sobě, nesnesl, když tomu někdo nechtěl dávat všechno,“ vyprávěl Linhart.
Jediným, kdo s ním vydržel déle, byla Dagmar Zemanová, kterou Tesáček připravoval poslední dva roky před tragickou smrtí. „Pod jeho vedením jsem si zlepšila všechny osobní rekordy, a šlo o minuty,“ řekla Zemanová. „Někdy to byl děs, křičel na mě, brečela jsem, rozcházeli jsme se, ale nakonec mě připravil tak, že jsem v roce 2011 poprvé v životě běžela pětku na mistrovství republiky a skončila devátá. Ve třiatřiceti letech, to díky Lubošovi,“ hlesla. Jenže v onom závodě v Brně běžela s černou páskou na paži.
Osudný střet na Hradčanské
Dva dny předtím, 29. června, totiž její trenér na stanici metra Hradčanská nepřežil střet s tramvají. Kolem desáté hodiny večer. „V osm byl v blízké restauraci Na Rozhraní na večeři s bývalou svěřenkyní, která přijela z Ameriky. Rozloučili se a Luboš šel na Hradčanské přes přechod na červenou, jedna svědkyně viděla, že zrovna telefonoval. Vysvětluju si to tak, že si šel do protějšího Teska koupit pivo v plastu, protože ho čekala na Olympu noční služba a pivo měl rád,“ přiblížil Linhart. „Všechny nás to ranilo,“ smutnil další Tesáčkův kamarád Arpád Bari. „Tesi byl totiž taky muzikant. Než se to stalo, koupil si novou kytaru a chystal se, že znovu začne chodit na naše pravidelné běžecké srazy do břevnovské hospody Na Hrádku. Zase jsme se těšili na jeho country písničky, ale zvládal i Olympiky, Katapulty, a dokonce Queeny...“
