„Historie nám snižuje porozumění pro bídu někoho jiného, než jsme my.“ Rozhovor s Tomášem Holubem pro sobotní vydání LN vedli Přemysl Houda a Petr Kamberský.
LN: Dosud jste byl jakýsi výkonný manažer, teď vás čeká spousta úředních povinností...
Já myslím, že je to právě naopak! Že z úřednické role se dostávám do role pastýřské. Jestli jsem se kvůli něčemu stal knězem, tak proto, abych mohl slidmi nějak mluvit o Bohu, mluvit s lidmi o naději, o hledání.
LN: Jaké to vlastně je, vstupovat jako mladý člověk na biskupský stolec ve státě, který je silně ateistický? Není to vlastně beznadějné?
Já, protože věřím tomu, „očem svědčím“, tak svět neměřím podle toho, kolik lidí zrovna teď chodí do kostela. Vtom je ta naděje.
LN: Je „vaše“ plzeňská diecéze něčím odlišná od ostatních?
Já jsem samozřejmě ten, který se teprve seznamuje. Nicméně je to kraj, který je zásadně poznamenán, zraněn odsunem Němců, lidé zde často nemají staletou tradici osídlení.
LN: Jak s tímhle může pomoct katolická církev, která je sama svým způsobem „cizí“ nebo menšinový element?
Já bych především řekl, že je nutné přijmout lidi, kteří jsou teď v kraji doma. Ano, můžeme rozmlouvat otom, co všechno se stalo v minulosti špatně a proč je teď těžké zakotvit, na druhou stranu teď vzniká nová živá kultura. Lidé se o svůj kraj starají, asnimi je třeba se potkat – bez ohledu na to, jaký mají vztah k nějaké církevní struktuře.