Jak jsem vyhrál AZ-kvíz a proslavil čeperku. Moji strategii ale nezkoušejte

„Jedeš tam vyhrát, nebo to budeš trollovat?“ ptala se mě kamarádka, když jsem jí v prosinci řekl, že jdu na začátku ledna natáčet AZ-kvíz.

„Jdu vyhrát, ale když mi to nepůjde, udělám tam nějakou show,“ odpověděl jsem jí, aniž bych tehdy tušil, že se mi vlastně podaří obojí, jak ostatně viděli diváci minulý a tento týden.

Konec ankety TýTý? Letos organizátoři ceny nerozdají, soutěžila by jen ČT a Prima

AZ-kvíz je vědomostní soutěž, v níž čtyři hráči soupeří o vítězství a možnost postoupit k takzvanému bankomatu, kdy si může soutěžící přijít až na 20 tisíc korun. Hra začíná tím, že se soutěžící losováním rozdělí do semifinálových dvojic, které si vybírají z pyramidy písmen na obrazovce a odpovídají na otázky moderátora typů: kdo vymyslel vysavač. Do finále pak postoupí ten, kdo díky správným odpovědím propojí tři strany pyramidy o 28 polích. Pokud se to ani jednomu z nich nepovede, vyhrává ten, který uhodl více otázek. Celkový vítěz jde k bankomatu, oba finalisté pak automaticky postupují na natáčení dalšího dílu.

Česká televize se chlubí tím, že je AZ-kvíz aktuálně druhou nejdéle vysílanou soutěží v Evropě – do éteru už šlo více než 3600 epizod. Párkrát už sice hrozilo, že se její formát změní nebo se úplně zruší, jenže oblíbená hra má jednu z nejvyšších sledovaností v programu ČT. Diváci každý všední den po páté hodině odpolední sedají ve velkém počtu k televizorům proto, že hra má nenáročná pravidla a strategii pochopí každý. Navíc si na dálku mohou poměřit se soutěžícími síly. Když už jsme u popularity AZ-kvízu, nikdy neměl takovou reklamu jako loni v létě, kdy se cestovatel Ladislav Zibura dohodl s jiným studentem, že budou stavět políčka nelogicky, a ne tak, aby tradičně propojili tři strany trojúhelníku. Dnes se tomu říká trollit.

Náročná příprava

Do AZ-kvízu jsem se přihlásil už potřetí, poprvé to bylo už v mých 18 letech, ale tehdy mi pšenka ještě nekvetla, protože jsem vypadl hned v prvním kole. O tři roky později už to bylo lepší a účastí v pěti dílech jsem vyhrál tričko, které snad pořád ještě někde doma mám.

Jenže zatímco v mých středoškolských a vysokoškolských letech jsem měl spoustu času a v hlavě ještě dost čerstvých školních znalostí, tentokrát mi taková výhoda chyběla – poháněla mě jen vlastní ješitnost. Před půl rokem mi totiž kamarád Standa oznámil: „Hele, dal jsem si přihlášku do AZ-kvízu.“ A tak jsem se vsadili, kdo dopadne líp. Loni v září jsem úspěšně zvládl konkurz, Standa na něj ani nepřijel, sázku jsem tedy vyhrál bez boje, ale to pro mě bylo málo. Já si musel dokázat, že na to pořád mám.

V noci na 4. ledna, při cestě do televizního studia v Brně, mi začalo docházet: předvedu vůbec něco a co když mi to v soutěži nepůjde? Poslední hodiny před natáčením jsem se rozhodl strávit pilováním svého výkonu u kamaráda Václava, u něhož jsem nocoval. Tedy nocoval. Zavzpomínali jsme na vysokoškolská léta, kdy jsme nervozitu před zkouškami zaháněli tím nejhorším možným způsobem: vůbec jsme nešli spát. A náročnou přípravu jsme tentokrát navíc doplnili popíjením Václavovy domácí slivovice. Místo vypracování té nejlepší herní strategie jsme se nakonec bavili vymýšlením variant známé parodie České sody na pořad Riskuj s Petrem Čtvrtníčkem a rozvíjením nápadu na trollování. Za rozbřesku jsme se však shodli na tom, že budu mít co dělat, abych ze sebe vůbec něco dostal.

Tři košile

První natáčecí den jsem byl naštěstí až druhý náhradník, a tak jsem měl dost času se dát po slivovici aspoň trochu dohromady. Ve studiu jsem ke své radosti zjistil, že za těch devět let od mého posledního natáčení se nezměnily kostymérky a maskérky.

„Potřebuju kafe, nejlíp turka,“ zavelel jsem jedné z dam, která mi nejen vzpruhu přinesla, ale ochotně mi v průběhu všech nadcházejících soutěžních kol žehlila košile. Na konkurzu před natáčením totiž dostane každý účastník pokyn, aby si přivezl minimálně tři košile, jinak mu kostymérky přidělí erární. Důvod je jednoduchý: divák sice sleduje jednotlivé pětadvacetiminutové díly den za dnem, ale kvůli necelé půlhodině nemá smysl stavět rekvizity ve studiu, ani hráčům by se nechtělo denně dojíždět do Brna. A tak se celý týden natočí za jediný den. Úspěšní soutěžící postupující z dílu do dílu se proto stejně jako moderátoři musejí pokaždé převléknout, jinak by to z pohledu diváka u obrazovky vypadalo, že chodí celý týden ve stejném oblečení.

Do každého natáčecího dne od devíti ráno do pěti odpoledne se vejde pět kol, nahrát každé z nich trvá zhruba hodinu. Před každým výstupem si hráče vezmou do parády maskérky a kostymérky, které zkontrolují, jestli nemají na oděvu nepovolenou reklamu a tu přelepit izolepou, a technik nasadí mikrofon. Okolo všech neustále poletuje dramaturgyně, která připomíná, kdy má kdo přijít na řadu a stará se o to, aby byl vždycky po ruce náhradník, kdyby se náhodou někdo ze soutěžících nedostavil.

Jdu na řadu

S už víceméně čistou hlavou jsem nakráčel do studia, kde jsem si pro první kolo vylosoval Petra z Brna. Sebevědomí mi dodalo i zjištění, že druhý „nováček“, Laďa, těsně před mým entrée vyřadil vítěze minulého dílu.

Ještě poslední přepudrování a jde se na věc. Stejně jako v mých předchozích televizních výstupech i tentokrát soutěž moderoval Aleš Zbořil, který je spolu s Evou Machourkovou jakýmsi inventářem pořadu, protože oba soutěž moderují od jejího vzniku v roce 1997, tedy dvacátou sezonu.

S úvodní zodpovězenou otázkou skrývající se za číslem 13, což je nejstrategičtější pole hry, protože leží přesně uprostřed pyramidy (stejně jako pole K ve finále), ze mě spadla veškerá nervozita. Postupně jsem propojil pravou, levou i dolní stranu trojúhelníku a za necelých pět minut bylo hotovo.

Takový bleskový průběh obvykle režiséři nevidí rádi, ale předchozí semifinále se o něco protáhlo, takže nemuseli pořad „úmyslně“ natahovat. Každý díl se totiž musí sestříhat na 22 minut čistého času, když tedy někdo prosviští kolem tak rychle, jako se to podařilo mě, musí se natáhnout stopáž. Vítěz už je v tu chvíli sice jasný, ale oba soutěžící a moderátor dál hrají na pokyny režiséra, aby se pořad prodloužil. Z rychlého souboje je najednou dlouhý boj o vítězství. Žádný podvod za tím však není, soutěž jede podle pravidel.

Zatímco soupeřili další dva hráči, poklábosil jsem s maskérkou, která mi řekla, jakou jsem měl kliku na otázky, a na řadě bylo první finále. Tentokrát začínal Laďa, ale mě se hned na začátku povedlo si vzít výhodu jednoho políčka navíc na svou stranu. „To jde nějak podezřele lehce,“ zamumlal jsem si.

Sotva jsem to dořekl, objevilo se první okno. „Sakra, vždyť zikurat bych normálně vědět,“ nadával jsem si po první nezodpovězené otázce a pak už se to se mnou vezlo. Ve finále jsem prohrál, ke knížce o Wimbledonu jsem dostal další dvě a pak se šel schovat na židli v zákulisí, sedl jsem si úplně dozadu, aby nikdo neviděl, jak si „drbu hlavu“, že jsem nedošel až k bankomatu.

Knížky mám rád

„Jdu dál, vyhrál jsem knížky,“ napsal jsem esemesku kamarádce. AZ-kvíz má totiž oproti jiným soutěžím tu výhodu, že hráč nemusí zvítězit v celém dílu, a stejně si odnese nějakou odměnu – po prohraném finále si může vybrat knížku dle libosti a další dvě mu přidělí produkce. Navíc automaticky postupuje do dalšího dílu. „Gratuluju, to jsi určitě rád, ne?“ snažila se mě uchlácholit, protože ví, že rád čtu.

Během půlhodinové pauzy po dokončení prvního dílu jsem si skočil na česnečku, jedinou věc, kterou jsem v tu chvíli dokázal kromě vody pozřít. A pak mě čekal boj o postup do druhého finále. Tentokrát mi v cestě stál student Lukáš.

„Tři díly už by byl úspěch,“ hecoval jsem se. První odpověď jsem sice tahal z paměti dlouho, ale pak už to šlo zase jak po másle. A ještě o minutu dříve než poprvé jsem postoupil do finále.

„Gratuluju Jardo, ale protože jste byli rychlí, budeme to muset trochu natáhnout,“ vzkázal režisér. S Lukášem jsme tedy rozjeli hru, v níž jsme se přetahovali o každé políčko a já nakonec vyhrál poslední zodpovězenou otázkou. Znovu jsme si podali ruce, režisér byl spokojený, moderátor nás pochválil za krásný souboj a já si mohl jít vybírat další knihy.

„Tak teď už vyhrajete, ne?“ ptala se mě paní dramaturgyně. „Ještě tam máte spoustu knížek, mladá paní,“ odpověděl jsem.

V dalším finále jsem se s Laďou o výhru pral mnohem déle než před tím a dlouho jsem měl navrch. Přesto jsem těsně prohrál. Dostal jsem zase tři knížky a jednou z nich byla ta o Myanmaru, což mi zvedlo náladu, protože do Barmy jsem se chtěl vždycky podívat.

Pro poslední díl toho vysílacího dne mi byl vybrán Filip, o němž jsem později zjistil, že je to syn mé dlouholeté kamarádky. Tentokrát jsem zvolil jinou strategii: místo soustředění jsem si šel pro kafe a vyžehlenou košili do kostymérny a nastupující únavu se snažil rozptýlit posloucháním historek o tom, kdo do AZ-kvízu nejčastěji chodí. „Asi nejvíc soutěží učitelé, ale divil byste se, kolik tu soutěží třeba strojvedoucích nebo elektrikářů,“ pověděla mi paní kostymérka.

Třetí díl byl pravým opakem předchozích dvou. Nejenže v semifinále vypadl Laďa, ale já byl proti mladému Filipovi od začátku v defenzivě. Od poloviny hry mi naštěstí začaly „chodit“ otázky, nakopl jsem se starším hitem Plují lodi do Triany od Yvetty Simonové, pak jsem sice zkomolil název Sbor národní bezpečnosti, ale nakonec jsem se přece jen dostal do finále i potřetí.

V něm jsem sice opět neměl výhodu první otázky, nového finalistu Jirku jsem přesto porazil. Konečně bankomat a šance vydělat si peníze. Pyramida se mění: na obrazovce svítí 19 políček a v nich jsou ukryty hodnoty od 500 do 5000 korun. Mezi nimi je však i políčko s prémií, která se po každém kole o pětistovku zvýší, pokud ji hráč netrefí. Může mít hodnotu od 5500 až do 15 000 korun.

A je to tady! Hned prvním pokusem jsem trefil prémii v hodnotě 9500 korun a celkově vyhrál dvanáct tisíc, které jsem dostal po natočení dílu od producenta přímo na ruku.

Žádné velké oslavy jsem však neplánoval. Únava se hlásila o slovo a kamarád Václav taky mlel z posledního. Dali jsme si velmi pozdní oběd, dvě piva a kolem šesté hodiny večer už jsem byl na „krovkách“. Pak ale přicestoval Václavův spolubydlící Tomáš, takže jsme dopili slivovici a dospat jsem se šel až dlouho po půlnoci.

Poslední finále

Přesto jsem ráno před devátou nakráčel do studia v mnohem lepší kondici než den před tím, navíc jsem si padl do oka s mým soupeřem pro první kolo Láďou. Jenže to se mi moc nepovedlo, asi jsem se vyspal až moc dobře. Vyhrál jsem jen taktak a dlouho se soupeři omlouval, že svůj postup si ani nezasloužím.

Ve finále proti Jirkovi se opakoval stejný scénář jako v předchozím pořadu, v bankomatu jsem si vylosoval dalších 6500 korun. Ale pořád jsem se nemohl zbavit nepříjemného pocitu, že jsem k finále přišel jako slepý k houslím. Celou pauzu před posledním dílem jsem proto trávil schovaný na židli v kostymérně, jako bych tušil ostudu.

Nejdřív mě čekala vyrovnaná bitva s Richardem a pak jsem se v posledním finále proti Jirkovi zapsal do historie AZ-kvízu. Pod písmenem Č se objevila otázka, jak jmenuje pták z rodu bahňáků. Hlavou se mi honila jména všemožných opeřenců, jen správná odpověď čejka nikde. A pak se někde vzala čiperka, taky špatně. Nakonec ze mě vypadla čeperka, nějaká podvědomá zkomolenina čejky a čiperky. A taky shodou okolností vesnice u Pardubic, přes kterou jsem jezdíval vlakem z vysoké školy v Olomouci do Jablonce.

Týden před odvysíláním pořadu se moje Čeperka stala hitem Facebooku, podle paní dramaturgyně byl můj přeřek tak populární, že i díky sdílení mých známých se stal příspěvkem s největším počtem lajků na stránce pořadu.

Ve finále jsem nakonec Jirkovi podlehl, zpátky domů jsem však odjížděl bohatší o 18 500 korun, což je na tuto soutěž více než slušný výsledek, a ověšený osmi knížkami a navíc jsem si mohl opět potěžkat „azkvízové“ tričko. Splnil jsem tak, co jsem na začátku slíbil: něco jsem vyhrál i tu show jsem divákům dopřál. A potvrdilo se mi, že když se člověk předem zbytečně nestresuje a nemá přehnané ambice, má mnohem větší šanci uspět – nejen v této soutěži. Asi bych měl ještě jednou poděkovat Václavovi, že mi pomohl tou litrovou slivovicí zbavit se nervozity.