Vladimír Pucholt se narodil v Praze na konci nejhoršího protektorátního roku, 30. prosince 1942. Když mu bylo dvanáct, vybrali si ho filmaři do snímku Miloše Makovce Návštěva z oblak. Hlavní roli primána Chocholky, který má strach z latinské kompozice, uteče na záchod a ani přes naléhání spolužáků, profesora a ředitele školy jej nechce opustit, si o rok později zahrál v komedii Oldřicha Lipského Vzorný kinematograf Haška Jaroslava.
Vladimír Pucholt ve Formanově filmu Lásky jedné plavovlásky.
O tom, že chce studovat herectví, ale pevně přesvědčen nebyl. Stejně tak ho lákala medicína a studium jazyků. Nakonec mu volbu „ulehčil“ jeho třídní původ. Jeho otec byl totiž advokát, který odmítl být po roce 1948 právníkem v bezprávním státě a živil se pak jako tramvaják nebo pomocný dělník na stavbách.
Jeho syn nedostal doporučení na žádnou vysokou školu. Pouze DAMU přivřela oči a ke zkouškám ho pozvala. Napoprvé však neuspěl. „Jedna z rolí, kterou jsem předváděl, byla postava lékaře, prvního asistenta z Čapkovy Bílé nemoci. Možná že osud svým zvláštním smyslem pro humor naznačil, co se mnou nakonec bude,“ vzpomínal Vladimír Pucholt později.
Vyučil se spojovým mechanikem v Tesle Karlín. Během posledního roku na učilišti se ale rozhodl, že zkoušky na DAMU ještě jednou zkusí. Připravoval ho na ně Ladislav Pešek. Vladimír byl přijat, herectví absolvoval v roce 1965. To už měl za sebou výrazné filmové role, které mu přinesly obrovskou popularitu – ať už to byl zednický učeň Čenda ve Formanově Černém Petrovi (s dodnes citovanou hláškou „Ahój! Slyšíš ten rozdíl?“), již zmíněný Filip z Rychmanových Starců na chmelu, nebo klavírista Milda z Formanových Lásek jedné plavovlásky.
Zahrál si také v dnes už polozapomenutém psychologickém filmu Ladislava Helgeho První den mého syna – a to Žluťáska, kluka z rozpadlé rodiny, který neví, co se sebou.
Höger, Čepek, Landovský... Činoherní klub oslaví 50 let existence |
Po škole nastoupil Vladimír Pucholt do právě založeného Činoherního klubu. Jan Kačer, který dával dohromady soubor, k výběru herců řekl: „Chtěl jsem, aby to byli lidi, kteří nenáviděli totalitu, měli v sobě fantazii, tvořivost, svobodu.“
Na lístky do Činoheráku se stály mnohahodinové fronty. Vladimír Pucholt tu vydržel dva roky. V roce 1967 měl premiéru film Jiřího Krejčíka Svatba jako řemen, v němž si zahrál mladého horlivého příslušníka SNB, jehož věty „Co, co, co?“ a „Proč nás lidi nemaj rádi?“ zlidověly podobně jako ty z Černého Petra.
Bez Pensionu i Ostře sledovaných vlaků
Svůj úmysl odejít do exilu Vladimír Pucholt samozřejmě tajil, svěřil se pouze uměleckému šéfovi Činoherního klubu Jaroslavu Vostrému. „Bylo mi to nesmírně líto, ale chápal jsem ho. Dohodli jsme se, že ještě dozkouší Chlestakova. Zkoušel tak, jako by ho měl hrát léta a ne jen na premiéře a čtyřech reprízách. Že mi o záměru emigrovat vůbec řekl, svědčilo o jeho vztahu a odpovědnosti k divadlu,“ vzpomíná Vostrý v knize Činoherní klub 1965–1972.
POHNUTÉ OSUDY: Talentovaného básníka Ortena srazila německá sanitka. Bylo mu 22 let |
Smlouvu na další divadelní sezonu již Vladimír Pucholt nepodepsal. Stejně tak nechtěl poškodit Jiřího Krejčíka a odmítl roli v jeho filmu Pension pro svobodné pány. Tomu své důvody popsal v dopise z Anglie:
„Doma jsem byl nám dobře známými okolnostmi značně deprimován. Věděl jsem, že musím odejít, a jestliže bych to udělal po natočení filmu s Vámi, vystavil bych Vás velkému podezření a asi bych znemožnil promítání tohoto filmu doma i v zahraničí. Chci studovat medicínu, čeká mě asi osm let každodenní tvrdé, většinou nudné dřiny za nevalných finančních podmínek. Věřím, že to dokážu. Podle zpráv, které jsem dostal z domova, je Váš film velmi úspěšný. Mám z toho ohromnou radost.“
V roli Halibuta ho ve filmu nahradil Jiří Hrzán. Málo se také ví, že Vladimíru Pucholtovi nabídl roli i Jiří Menzel. Miloše Hrmu v jeho oskarovém filmu Ostře sledované vlaky nakonec ztvárnil Václav Neckář.
Umělecká konexe ve světě medicíny
Začátky ve Velké Británii nebyly pro Vladimíra Pucholta lehké. Než se mu podařilo získat místo laboranta v nemocnici, uklízel byty. Při tom všem si však ještě jednou zahrál. V západním Německu, ve filmu Malatesta.
V roce 1969 získal za svou roli Státní cenu za nejlepší mužský výkon ve vedlejší roli. Bylo mu pětadvacet, když obeslal britské lékařské fakulty přihláškou ke studiu. Uspěl v Sheffieldu.
Vladimír Pucholt.
„Měl jsem velké štěstí ze dvou důvodů. Tehdejším děkanem lékařské fakulty byl profesor Kilpatrick, který se také dostal k medicíně nepřímou cestou. Díky němu byl v jediném Sheffieldu ze všech lékařských fakult v Británii založen kurz, který se jmenoval 1MB. Byl to rok intenzivního studia fyziky, chemie a zoologie, určený pro starší uchazeče. Po roce byla jejich znalost těchto předmětů na úrovni studentů, kteří byli přijati přímo ze středních škol. Druhý důvod mého štěstí spočíval v tom, že doporučující dopis, který provázel moji přihlášku, napsal Lindsay Anderson (britský divadelní a filmový režisér). Pan profesor Kilpatrick před medicínou studoval literaturu a měl velký zájem o britský film a divadlo. Věděl proto, kdo to je,“ píše o svých začátcích Vladimír Pucholt v knize O duši medika.
Profesor Kilpatrick ho pozval k přijímacímu pohovoru, a když se loučil, prohlásil: „Já pana Andersona osobně neznám, ale myslím, že je to člověk, kterému mohu věřit.“
A Vladimír Pucholt důvěru ani jednoho z nich nezklamal. Absolvoval v roce 1974 s vynikajícím prospěchem, dokonce získal Zlatou medaili za klinickou medicínu. Během studia na něj měli rozhodující vliv dva výborní pediatři – doktor Lorber a profesor Illingworth, právě oni ho přivedli ke specializaci na neonatologii (péči o novorozence).
Za novorozenci do Kanady
V roce 1981 odešel, již s anglickou manželkou Rosemary, malým synem a dcerou, do Kanady, kde chyběli lékaři s jeho specializací. Rok působil v Torontu, v letech 1982–85 v North Bay na severu země.
V roce 1985 se vrátil do Toronta, kde se po čase stal vedoucím lékařem neonatologického oddělení tamní nemocnice. Zároveň si otevřel ordinaci ve svém domě.
Vladimír Pucholt s manželkou Rosemary při návštěvě Prahy v roce 1997.
„Já nebyl emigrant, který touží po vlasti, kterou nám navíc vzali takovým způsobem, že se o návratu do ní vůbec nedalo reálně uvažovat. Mně by vyhovovalo, kdybychom všichni byli občany světa a ne jednotlivých zemí. Já dokonce usiloval o pas občana Země. Jeden Američan organizoval takové světoobčanství, ale bohužel nám ho neuznali,“ vysvětloval později Vladimír Pucholt.
Dokument Hoteliér: Sjedeme to, sakra, ještě jednou, Lanďáku! |
Do staré vlasti se přesto přijel po roce 1989 několikrát podívat. V roce 1999 si dokonce zahrál ve filmu Návrat ztraceného ráje Vojtěcha Jasného a v roce 2011, k pětasedmdesátým narozeninám Jana Kačera, nastudoval hru Pavla Landovského Hodinový hoteliér.
Když po letech přemýšlel nad svou emigrací, řekl: „Kdybych tady zůstal, tak bych musel ve stále větší míře přistupovat na kompromisy v zásadních věcech. Jediným bohatstvím, které člověk má, je jeho duše. A tu si nesmí nechat zkazit. To byl jeden z nejdůležitějších důvodů, proč jsem odešel.“
