Rozhodnutí Josefa Škvoreckého žít svůj život v zahraničí se nejspíš začalo rodit začátkem roku 1959 – po vydání jeho románu Zbabělci. Okamžitě se totiž strhla kampaň, která tuto knihu, považovanou dnes za klasické dílo české literatury, odsoudila jako zvrhlou a neuctivou vůči „národním hrdinům“. Paradoxně obdobným způsobem, i když z poněkud jiných pozic, kritizoval Zbabělce i tehdejší ředitel československého vysílání Svobodné Evropy Ferdinand Peroutka. Ten ale zároveň – jako první – vycítil určitou ideovou spřízněnost Zbabělců s románem Jeroma Davida Salingera Kdo chytá v žitě.
POHNUTÉ OSUDY: Lendl? V ČSSR zrádce, který podporuje rasistický režim |
Ve chvíli, kdy musel čelit propagandistickému tlaku, už Josef Škvorecký věděl, jak komunistický režim přistupuje k lidem, kteří odešli za hranice: Zdena Salivarová, se kterou se v březnu 1958 oženil, jen obtížně hledala v životě profesionální uplatnění, protože její otec odešel na počátku padesátých let do Spojených států.
Na pohled se také může zdát, že Škvorecký jako milovník jazzu a angloamerické literatury musel v exilu dříve či později skončit. Problematikou exilu se zabývala i jedna z prvních Škvoreckého próz, povídka Divák v únorové noci, která vznikla v březnu 1948. Popisuje události „vítězného února“ očima jednoho z „poražených“, jenž se v důsledku „vítězství pracujícího lidu“ rozhodne uprchnout na Západ.
Světový spisovatel
Škvoreckého odchod do exilu o 21 let později byl méně dramatický – v lednu 1969 legálně vycestoval do New Yorku, aby přednášel na Cornellově univerzitě, následoval stipendijní pobyt na kalifornské univerzitě v Berkeley. Během svého působení ve Spojených státech se dozvídá, že byly zastaveny přípravy na vydání jeho románu Tankový prapor, a rozhodne se spolu s manželkou za oceánem zůstat. Volí Toronto, kde jemu nabídnuta profesura. Vyučovat tu bude jedenadvacet let – do roku 1990. Zároveň bude pohostinsky přednášet na mnoha severoamerických univerzitách.
POHNUTÉ OSUDY: Nepřítel režimu číslo jedna. Pavel Tigrid zosobňoval ‚zločinnou emigraci‘ |
Jistý komunistický propagandista napíše, že Škvorecký svou emigrací „skutečnou cestu literatury definitivně opustil“. (Není přitom bez zajímavosti, že tento žurnalista dostal posléze na pražské lukrativní adrese dům zkonfiskovaný exulantům, který byl po listopadu devětaosmdesátého roku navrácen původním majitelům až po mnohaletém soudním sporu.)
Jenže Škvorecký nastoupil přesně opačnou cestu – z českého spisovatele se stal spisovatelem světovým. Deset jeho románů vyšlo anglicky, následovaly překlady do řady dalších jazyků: španělštiny, němčiny, švédštiny, francouzštiny, dánštiny, polštiny, italštiny či holandštiny. Vedle mnoha literárních cen obdržel nejvyšší kanadské vyznamenání za občanské zásluhy a též kanadskou státní cenu za literaturu. Ta mu byla udělena jako prvnímu literátovi, který nepíše ani jedním z kanadských úředních jazyků.
O odchodu rozhodli Zbabělci
Záhy poté, co se usadil v Kanadě, Josef Škvorecký přiznal, že si zvolil exil hlavně proto, že by nedokázal být k režimu nastolenému ve znormalizovaném Československu loajální a zároveň by se nejspíš, pod vlivem zkušenosti z kampaně proti Zbabělcům, neodhodlal proti tomuto režimu otevřeně vystoupit.
POHNUTÉ OSUDY: Jiří Voskovec našel v Kalifornii rodnou Sázavu |
„Neměl jsem odvahu Jana Palacha ani odvahu Ludvíka Vaculíka. Trauma bylo silnější. Tak jsem udělal rozhodnutí. I k němu je třeba jistá odvaha. Přirozeně menší, než je odvaha stát se živou pochodní nebo chovancem nápravných zařízení,“ napsal Škvorecký v červenci 1972. Ostře se vždy ohrazoval proti nálepkám, které posrpnovým exulantům udělovali normalizační ideologové. „O nás exulantech establishment říká, že jsme zrádci, prý vlasti. Zrádci možná jsme. Nezradili jsmevšakvlast příslušníků a aktivistů mládežnických SS. Zradili jsme její Kalvárii,“ napsal v prosinci 1978. Ten samý rok byl společně s manželkou zbaven československého občanství.
Nelze vyloučit, že i tento pocit – pocit dluhu vůči ponižující existenci lidí doma – stál za jeho rozhodnutím vytvořit exilové nakladatelství. Založil ho společně se Zdenou Salivarovou v listopadu 1971. Jejich ‘68 Publishers se v následujících letech stalo nejvýznamnějším nakladatelstvím československého exilu. Člověk – označovaný svého času za „prašivé kotě“ a „zvrhlého páska“ – vydával knihy, které v Československu nemohly vyjít. Do roku 1993 to bylo 227 titulů.
  |
POHNUTÉ OSUDY: Jan Tříska. Kancléř Rieger, král Lear a učitel |
V knižním rozhovoru s Karlem Hvížďalou odpověděl Josef Škvorecký na otázku, zda se cítí spíše Kanaďanem, nebo Čechem, následovně: „Myslíte si, že po tom všem – a když to navíc srovnám s nepříjemnostmi, komplikacemi a průsery mého života v Čechách pod souhy (rozuměj soudruhy) –, že po těchhle všech goodies, jak tu pěkně říkají, byste se tady necítil doma?“
