LN: Stýská se vám po lezení?
Člověk se musí přizpůsobit, samozřejmě že se mi stýská, ale na druhou stranu nemůžu žehrat, protože mi bylo dopřáno celkem dost. Navíc i humanitární práce v horách mě naplňuje.
LN: Ve vaší době jste to neměla úplně jednoduché.
Měla jsem smůlu, že ty nejlepší roky jsem zažila za komunismu. Tehdy bylo těžké někam vyjet nebo něco uskutečnit. Všeobecně po celém světě musely ženy stále něčemu čelit. Soudilo se, že některé sporty pro ně nejsou. Dnes už nikdo nevidí nic zvláštního na tom, když se někam sápe nějaká ženská. Navíc himálajské lezení vzniklo teprve začátkem dvacátého století, spousta oblastí byla uzavřených a i muži, ti první objevitelé, se tam těžko dostávali.
Everest a ledopád KhumbuDi
LN: Postavila jste si hlavu?
Jsem dost úporná. Postupně jsem došla k tomu, že ne všechno, co se říká, tak úplně platí, a začala jsem o možnost zdolávat vrcholy usilovat trochu víc a všemi možnými prostředky. Mockrát to bylo velice dobrodružné.
LN: Kde se ve vás láska k vysokým horám vzala?
Četla jsem o tom; překlady knížek o prvovýstupech na osmitisícovky – Annapurnu, Everest – tu naštěstí vycházely. Ale tehdy mě ještě nenapadlo, že bych se tam někdy dostala. Bavilo mě lézt po skalách. Ve čtrnácti jsme s kamarádkou oklamaly rodiče a utekly do Tater. Člověk má vždy něco zašitého v sobě – ani o tom nemusí vědět – a v určitou chvíli se to projeví. Pak za tím jdete. Když jsem byla poprvé, v roce 1970, v Pákistánu jako členka první československé karakorumské expedice, řekla jsem si, že to není nic, co bych nedokázala.
Krása hor
LN: Co na to říkali rodiče?
Dva roky jsem to tajila. Lano jsem měla schované. Když to odhalili, nebylo to veselé, ale neustoupila jsem. Později to přijali. Když jsem ale začala jezdit do vyšších hor, strašně se báli. Vždy jsem jim to říkala den před odletem. Zjistila jsem, že polská kolegyně Wanda Rutkiewiczová to dělala stejně.
LN: Také jste si vzala tolerantního manžela.
On je taky dobrodruh, jezdil divokou řeku a vždycky jsme si vyhověli. Jinak by to nebylo možné. Pochopení v rodině je nezbytné, nemůžete se pohádat, prásknout dveřmi a odjet. K tomu to je nákladné. Takových holek, co by na to měly, bylo hodně, ale většině to zarazil manžel. Nebo si pořídily děti a pak lézt přestaly. Plno bab si zas vědomě rodinu ani nepořizovalo. Obětovaly tomu život a nakonec se ještě třeba zabily.
Krása hor
LN: Případů mrtvých horolezcůje spousta. Vnímáte, že to ktomu tak trochu patří?
Člověk musí být natolik realista, aby věděl, že tam to riziko je. Spoustu věcí ani neovlivní, jako laviny, změny počasí, může spadnout do trhliny. Musí zvážit, jestli to pro něj je, nebo není únosné, ale pak už se tím nesmí stresovat, protože to je ještě horší. S vědomím, že už se nemusí vrátit, by měl ale odjíždět každý. Ani já jsem to nebrala na lehkou váhu, protože jsem měla doma syna.
LN: Strach do hor nepatří?
Ale ano, patří, je to rozumná brzda. Ale zase nesmí být panický. Spíš takový filozofický. Občas musíte umět něco risknout.
Everest a ledopád
LN: Měla jste někdy namále?
Hned zkraje v Afgánistánu jsem dostala poučení, že to není žádná legrace. Kvůli tomu, že jsem se tak hrnula nahoru a za šest dní byla skoro v sedmi tisících, jsem dostala horskou nemoc. Tehdy už mě Poláci pomalu prohlásili za mrtvou. A pak na Everestu jsem málem zmrzla. Do třetího tábora jsem šla sama, vyrazila jsem docela pozdě, ale říkala jsem si, že to není tak hrozný. Pak jsem tam dolézala až někdy v deset večer, omrzala mi noha. Vrátit se nemůžete, to je strašně daleko, nezbývá než jít nahoru a při takové příležitosti strašně snadno zahynete. Dlouho se mi úmrtí v horách v bezprostředním okolí vyhýbalo, až pak, v devadesátém čtvrtém, mi umřeli dva členové výpravy.
Dina Štěrbová
LN: Jaké člověk zažívá pocity, když stane na vrcholu osmitisícovky?
Moc se toho hlavou nehoní, sedíte tam jak zmoklá slepice a ještě si musíte vzpomenout vyfotit to. Žádná euforie. Spíš myslí na to, aby se ve zdraví dostal dolů, to vám potvrdí všichni, kdo nejsou úplní blázni. Až když jste dole a víte, že už se vám nemůže nic stát, dostaví se obrovská radost, je to úžasný pocit, možná nejkrásnější, co jsem kdy zažila. Šla bych do toho znovu.
