Sidottiho však velmi brzy odhalily místní úřady, které v jeho víře spatřovaly hrozbu, a uvrhly ho do vězení pro křesťany, kde bylo mučení na denním pořádku.
O více než 300 let později, v červenci 2014, vědci na stavebním pozemku v Tokiu objevili tři skupiny kostí. Mezi nimi je kostra, kterou lze na základě analýzy DNA téměř s jistotou přisoudit Sidottimu.
Na tomto pozemku, který se stal parkovištěm pro přilehlou rezidenci, stávalo kdysi vězení Kirišitan Jaškiki, čili Křesťanská rezidence.
PETRÁČEK: František důsledný. Papež se zastal indiánů jako dávní jezuité |
Vědce z Národního muzea vědy a přírody u Tokia uvedl na italskou stopu jeden zub. V této věznici byli zadržování jen dva italští misionáři: Sidotti a Guiseppe Chiara.
Chiara se stal vzorem pro hlavní postavu románu japonského katolického spisovatele Šúsaky Endóa (1923-1996) Mlčení, který pojednává o portugalském knězi a letos o něm přijde do kin film režiséra Martina Scorseseho.
Podle dokumentů byl Chiara po své smrti ve čtyřiaosmdesáti letech spálen. Proto exhumované kosti se vší pravděpodobností patří Sidottimu, který podle vědců zemřel ve věku sedmačtyřiceti let v roce 1714.
Křesťanství proniklo do Japonska v roce 1549, na jižní ostrov Kjúšú, díky španělskému jezuitskému misionáři Franciscovi Xavierovi. Poté, co bylo křesťanství příznivě přijato jako protiváha rostoucího vlivu buddhistických mnichů, začalo být brzy považováno za předvoj evropského kolonialismu.
Japonská uzavřenost
V roce 1614 bylo zakázáno a zahraniční misionáři a konvertité byli nemilosrdně pronásledování vojenskými vládci feudálního Japonska šóguny.
Ve věznici Kirišitan Jašiku byli křesťané pravidelně mučeni, aby se zřekli své víry. To mnozí po dlouhém mučení učinili.
Podle historických pramenů to však nebyl případ Sidottiho, který se těšil jistému výsadnímu zacházení.
Jezuité byli v Asii často velmi úspěšní. Na fotografii Matteo Ricci, který působil na dvoře čínského císaře
„Jeho tělo spočívalo v rakvi, navíc luxusní, docela po křesťansku,“ uvádí profesor archeologie z univerzity Waseda v Tokiu Akio Tanigawa. „Lidská těla se v té době takto nepohřbívala,“ upřesňuje. V období Edo (1603-1868) byli lidé pohřbíváni v sedu s nohama zkroucenýma na hrudníku.
Přestože byli japonští vládcové nedůvěřiví vůči křesťanství, chtěli poznat vědecké novinky pocházející ze Západu, kam se obtížně cestovalo po vyhlášení politiky izolace země sakoku v roce 1639.
Sidottiho se pravidelně vyptával jeden z nejvýznamnějších konfuciánských vědců Arai Hakuseki, který k němu choval velký respekt díky jeho znalostem zeměpisu, jazyků i mezinárodních záležitostí.
Tento vědec se také Sidottimu zřejmě pokusil pomoci, ale Sidotti byl obviněn, že pokřtil japonský pár, který se o něho staral, a byl uvržen do hladomorny.
Další dva soubory kostí pohřbených nedaleko Sidottiho by mohly podle vědců náležet právě tomuto páru, neboť nejméně jeden z něho byl pohřben podle tehdejších japonských zvyklostí.
Misionář zanechal v Japonsku svou stopu, tvrdí profesor Tanigawa s odvoláním na dokumenty psané Araim. „Sidottiho znalosti nepochybně ovlivnily způsob, jímž Japonsko pohlíželo na svět,“ říká.
