Ženám, co rozumí koření a bylinkám, se vždycky říkalo bába kořenářka. Nejste na to ještě přece jen mladé?
KW: Samozřejmě jsem se potkala hlavně se staršími ženami. S Herbářem nám koneckonců pomáhá dědek kořenář. Starší člověk se dostává blíž ke kořenům a k mystice přírody.
LR: Hodně tam hraje zkušenost. Ale většinu těch věcí lidi znají.
KW: My nejsme kořenářky nebo bylinářky. Ve srovnání s nimi je to pro nás spíše radostný zájem, který se týká toho, co si můžeme samy vypěstovat, nasbírat a sníst nebo si s tím třeba umýt hlavu. Pouze se dotýkáme použití. Sice mám zkušenosti s některými bylinami jako prevencí různých nemocí, ale neodvažovala bych se někoho léčit. Třeba k tomu dospěji, že budu bába bylinářka.
Je to pro vás role?
KW: Pro mě ne. Musíme samozřejmě přemýšlet nad formou, nejde o dokument, ale o seriózní natáčení. I když popravdě asi osmdesát procent je improvizace. Spousta věcí vzniká v průběhu, prostě jen jede kamera, my zkoušíme tvořit a něco se stane. Pořád ale stojíme před kamerou a volíme srozumitelná slova, která přenesou myšlenku k lidem, s nimiž se neznáme.
LR: Dlouho jsme hledaly vhodnou formu. Rády jíme, ale ani jedna jsme nechtěly moderovat pořad o vaření. Cooking show bereme jako prostředek, jak můžeme sdělovat jiné, důležitější věci.
Jak jde dohromady bylinkářský život s rock’n’rollem a divadlem?
KW: Obsahuji všechny tyto světy. V minulosti mi nedělalo problém ponořovat se do úplně rozdílných rolí. Než jsem měla děti, šla kapela a divadlo ruku v ruce. Potom přibyla sféra matky. Teď příroda, bylinky a vaření. Co sdělujeme v Herbáři, je můj životní styl. Může to působit, že se jedná o příliš rozdílné světy, ale všechny patří ke mně a já je žiju souběžně a společně. Prolínají se.
  |
Dáváte některému z nich přednost?
KW: Když je koncert, soustředím se na koncert, má přednost. Domácí povinnosti samozřejmě vynechat nemůžete. Volbu hodně ovlivňuje čas. Stárnete a máte ho pořád méně. Plánujete a jste unavená.
LR: Možná to mám ještě trochu jinak než Káča. Snažím se zvládnout všechno najednou, a když něco padá, zhroutí se taky všechno najednou. Přibližně deset let žiju, jako kdyby na mě pořád někdo házel ping-pongové míčky a já je musela stíhat vybírat. Člověk si postupně zvykne, že některé z nich prostě spadnou. Střídání světů je podle mě nejnáročnější právě v herectví. Někým jste v divadle, někým jiným ve druhém divadle, ve třetím, ve čtvrtém, někým jiným pak v seriálu, k tomu točíte Herbář. Člověk nesmínikdy zapomínat, že ve všech případech jde právě o hru.
