Lidovky.cz: Jak vás napadlo, že budete vyrábět deníky a diáře? Chtěl jste to dělat odjakživa, nebo to byla náhoda?
Když jsem pracoval jako terapeut v pražském Fokusu, měl jsem hezkou pracovní dobu a dost volného času. Když jsem tam po pracovní době zůstával, mohla jsem si pracovat na vlastních věcech, protože tam měli dobře vybavenou dílnu. Ještě než jsem tam začal pracovat, věnoval jsem se street artu a vyřezávání šablon. Takže šablony jsem měl a uměl jsem s nimi pracovat. Stalo se to tak, že že jsem si prostě chtěl udělat vlastní deník, použil jsem staré papíry a kartony, vyrobil si čtyři obálky s tím, že si potom vyberu, která se mi bude líbit nejvíce. Nakonec jsem ty deníky udělal čtyři. A protože nejsem až zas takový pisálek a bylo mi jasné, že bych je měl do konce života, tak jsem je odnesl do jednoho obchodu a nabídl je tam. K mému překvapení si je vzali a ten den je všechny prodali. Na to mi volal vedoucí prodejny, že by mě chtěl podpořit a jestli vyrobím další. A já s tím začal. Vyrobil jsem jich víc a obešel více obchodů, skoro nikdo mě nevyhodil. Tím, že se prodávaly dobře, tak jsem si řekl, že to zkusím i za hranicemi. V té době jsem dost cestoval za kamarády, které mám všude po Evropě, tak jsem to zkusil úplně stejným způsobem i v zahraničí. Z téhle doby nám zůstalo dost obchodů, se kterými spolupracuji dodnes. S těmi lidmi se znám osobně dokonce.
Lidovky.cz: Když jste si tehdy vyrobil první čtyři deníky, vypadaly stejně jako ty, které děláte v současnosti?
Nevypadaly. Těm současným byly podobné, ale dost se lišily. Byly prostě jiné, ani horší, ani lepší, řekl bych. Vyráběl jsem je tehdy pokus – omyl, což sice člověku dává volnost, ale zase pracuje pomaleji a nemá to v hlavě uspořádaný ten výsledný produkt. Zase jsem si mohl dělat cokoli. Tehdy tam nebyly třeba úchyty na tužky, naopak jsem tam dával takový mikrodeník na telefonní čísla a kontakty. Bylo tam mnohem méně vložených věcí, nebyly tam staré fotografie, protože jsem žádné neměl, ale dával jsem tam cokoli, co se mi líbilo, a co jsem mohl zrecyklovat. Podíval jsem se po stole a dal tam cokoli. Volnost to byla neuvěřitelná. Teď se mi deníky zdají stylizovanější, mají svůj řád, zároveň jsou propracované tak, že se mi zdá, že do nich není potřeba zasahovat. Tehdy to byl trochu chaos, pokaždé to bylo jinak.
Lidovky.cz: Kolik lidí vám s diáři pomáhá?
Pracujeme tu dva. Pomáhá mi Víťa který sem chodí 3 dny v týdnu. Občas nám pomáhá sociálně-terapeutická dílna Hvězdáři, která nám pomáhá s dílčími komponenty, například vnitřky deníků. Před pěti lety jsem si ještě dělal všechno kompletně sám, ale teď už bych to nestíhal. Hodně mi také pomáhá moje přítelkyně Luisa, která vyřizuje všechny objednávky ze zahraničí.
Lidovky.cz: Jak dlouho trvá výroba jednoho diáře, když ho děláte celý sám?
Vlastně to přesně nevím. Tipuju, že bych se vešel do hodiny, ale je to tím, že se nikdy nedělá jen jeden, ale dělá se to v malých sériích. Když se dělá vyloženě jen jeden kus, třeba když děláme deník na zakázku, tak to je potom zdlouhavý proces.
Lidovky.cz: Deník na zakázku si u vás může objednat každý? A k tomu i vlastní „náplň“ deníku?
Určitě. Naposledy jsem dělal deník zákaznici, která si přinesla svoje vlastní věci. Rok předtím hodně cestovala, tak donesla výstřižky, účtenky, pohlednice a my jsme to potom kompletovali. Mám to docela rád. Jen takový deník vyjde dráž než ten, který se dá koupit v obchodech či online shopu. Teď budeme dělat sérii deníků pro pražský soubor La Putyka – přímo k představení a mám slíbené i materiály, vyšli nám vstříc a dostaneme k práci staré plakáty, staré materiály, které k představení mají, snad i ručně psané poznámky k choreografii Rosti Nováka. Myslím, že to budou hezké kousky, na tohle se opravdu těším.
  |
Lidovky.cz: I tak je ale každý kus originál. Existují dva stejné?
Ne, jsou to opravdu originály. Je to samozřejmě dané tím, že pracujeme s různými materiály, používáme staré knihy, střihy z časopisu Burda, prostě se vším možným. Takže i když je šablona stejná, tak najít dva stejné kusy je nemožné. Existují prostě jen v jednom provedení, takže to jsou originály.
Lidovky.cz: V kolika různých provedení je vyrábíte?
Původní velikosti jsou malý, velký a čtvercový deník. Ty mají společný element – kroužkovou vazbu. Pak máme deníky s klasickou vazbou, ty už si nevážeme sami, to děláme v knihárně. Do nich si vkládáme materiály postprodukčně vlastně. Pro některé lidi, jsem zjistil, je kroužková vazba taková tvrdá nebo humpolácká, nevím, jak to říct. Tohle je jemnější a uživatelsky příjemnější, protože se do nich lépe píše asi. Pak vyrábíme asi pátým rokem diáře, pohlednice, tašky, a nově také blahopřání.
Lidovky.cz: Když se dívám na motivy, které se objevují na obalech vašich deníků a diářů, napadá mě, jaký vztah máte ke zvířatům?
Protože zvířecí motivy se v tvé práci objevují často. Nikdy jsem nad tím vlastně neuvažoval, ani jsem si nevšiml, že je jich tolik. Přírodu a zvířata mám opravdu rád. Když jsem byl malý, tak jsem chtěl být zvěrolékař. Už 16 let jsem vegan, což bude znít teď hrozně otřepaně, ale je to tak. Když se nad tím zamyslím, tak s tím vlastně souvisí i moje práce, protože deníky vznikají recyklací.
Lidovky.cz: Ještě se musím zeptat. Jak vznikl název vaší značky. Co pro vás znamená Deafmessanger?
Musel jsem v podstatě ze dne na den vymyslet nějakou značku a vůbec jsem nevěděl, jak na to. Bylo to celkem spontánní. Aniž bych si to uvědomil, ten den mi zase někdo říkal něco, co jsem neslyšel, protože jsem nahluchlej, a bylo to! Nápad byl na světě, takže jsem zakomponoval do názvu slovíčko deaf, což znamená hluchý, ale to se mi zdálo příliš krátké. Protože jsem měl vždycky rád práci poslíčků, kteří doručují zásilky na kolech, tak jsem volil druhé slovo podle toho messanger, ale s áčkem. To mi ještě nepřišlo úplné. Tak jsem rozložil slovo messenger a zůstalo mi mess (nepořádek) a anger, to se mi zdálo dobrý, jakože jsem pořád na něco naštvaný. Takže vznikla mnohovrstevnatá značka.
Lidovky.cz: Baví vás to, co děláte pořád stejně?
Baví mě to. Někdy na sobě cítím, že potřebuju oraz, ale pracuju trochu jinak než ostatní. Můžu vypadnout na dva měsíce a o to víc pracovat, když se vrátím. Poslední dobou se ale snažím najít nějaký rytmus a pravidelnost. Zjistil jsem třeba, že nejvíc toho udělám dopoledně. Tak bych chtěl začít pracovat co nejdřív ráno a o to dřív skončit odpoledne.
