V roce 1994 jsem se zúčastnil večerní debaty o vědě a filozofii v lovecké chatě Amálie, kam prezident Havel pozval kromě svých poradců také postmoderní filozofy i nás, přírodovědce, jimž se postmodernismus doslova zajídá.
Debata byla věcná, i když argumentačně ostrá. Čekal jsem napjatě, jak ji prezident uzavře. Zklamalo mne, když prohlásil, že ho ani jedna strana svými argumenty nepřesvědčila. Přitom ho později za jeho postoj k vědě tvrdě kritizoval americký fyzik a filozof Gerald Holton z Harvardu.
Při druhé návštěvě v Amálii se probíraly otázky veřejnoprávních médií v souvislosti s TV krizí na přelomu let 2000–2001. Tehdy jsme byli na jedné lodi. Představa, že veřejnoprávní média budou kontrolována stranickými sekretariáty, byla nepřijatelná.
Překvapilo mne, když mi Václav Havel poslal velmi osobní blahopřání k životnímu jubileu v roce 2006, které jsem mu mohl vzápětí opětovat – jsme totiž stejný předválečný ročník. Ze svých služebních cest do vzdálených zemí, například Indie, Japonska, Chile, USA nebo Argentiny, jsem při setkáních s odborníky, ale třeba i úředníky a prakticky s každým, kdo věděl, že jsem Čech, získal pocit, že jméno Václava Havla je všude známé a doslova uctívané.
Stydím se za dlouholetý domácí zlozvyk světově proslulé české osobnosti postmoderně zpochybnit a poplivat; nemalá část naší veřejnosti zřejmě trpí silným komplexem méněcennosti.