Koncem léta 1988 jsem seděl s Tomášem Vorlem v restauraci Paroplavba. K našemu stolu přišel kritik Jan Foll a otázal se, zda nechceme býti seznámeni s Václavem Havlem. Když jsme překvapeně přitakali, přivedl k našemu stolu menšího muže s osobitým humorem i výslovností.
Ukázalo se, že o nás něco již slyšel a zve nás na oslavu svého propuštění z věznice. Přivedl nás na terasu, kde se nacházeli jeho přátelé, významní disidenti. Jako obyčejní příslušníci šedé zóny jsme byli v šoku. Poprvé jsme viděli naživo lidi, o kterých se mluvilo pouze šeptem, a my seděli mezi nimi! Kolem restaurace neustále hlídkovalo policejní auto. Začali jsme pít na kuráž.
Oslava pokračovala přes ulici v bytě Václava Havla. Když jsem úplně opilý odcházel, Václav Havel mě vyprovázel ze dveří. Poprosil jsem ho o nějaký suvenýr, abych později uvěřil tomu, co jsem zažil. Sáhl na skříň a věnoval mi malý obraz, který namaloval ve čtrnácti letech. Cestou mi bylo neuvěřitelně lehce. Spadl ze mě strach, který jsem v sobě nosil jednatřicet let.