Těch zážitků je nekonečně a začínají někde na podzim 1957 na nástupišti Wilsonova nádraží v Praze (dnešního Hlavního nádraží, pozn. red.), kdy jsme jako branci každý za sebe rukovali k ženistům v Českých Budějovicích. Za to, že jsem si ho tehdy vůbec všiml, může jeho žena Olga, která ho tehdy doprovázela. Už tehdy byla nepřehlédnutelná.
U ženijního praporu jsem se jeho divadelních aktivit neúčastnil, v Kohoutových Zářijových nocích ani v autorském představení Život před sebou (dnes Mlýny) jsem nehrál. Sešli jsme se o tři roky později v Divadle Na zábradlí, kam jsem nastoupil jako kulisák.
Než dopsal svoji první hru Zahradní slavnost, byli jsme pracovním zařazením kolegové. To netrvalo dlouho a přišel můj první zážitek spojený s Václavem Havlem, práce na jeho první opravdové hře Zahradní slavnost. Při té příležitosti jsme si vlastně poprvé jeden druhého pořádně všimli.
Následovaly další Havlovy hry, šťastné roky s další legendou, šéfem tehdejší činohry Divadla Na zábradlí Janem Grossmanem, sousedství na Hrádečku, okupace v roce 1968, stěhování moudrých lidí do kotelen a další zakázané Havlovy hry, kterých jsem se postupně ujímal, až jsem se stal jejich režisérem. Naposledy v Klicperově divadle v Hradci Králové, kde jsme společně s herci připravili k nedožitým 80. narozeninám Václava Havla jeho hru z roku 1987 Asanace. Zatím můj poslední zážitek s Václavem Havlem.
